Pod stromečkem jsem našel autobiografii mého přítele z Toronta, vydanou letos Českým rozhlasem. Nese název
Tři inkarnace. Vzpomínky skauta, vězně komunistických kriminálů a arktického ekologa Josefa Svobody. Josef byl zatčen jako devatenáctiletý student v září 1949, obviněn ze vzpoury, která se nikdy nekonala, ale stála ho osmapůl let krutého věznění. Na str. 89n. popisuje Štědrý večer r. 1951:
Přišly Vánoce, mé třetí za mřížemi. Mnozí političtí si už odpykávali trest někde na pracovních komandech, mě stále ještě vláčeli po tvrdých kriminálech s mřížemi v oknech. Nadešel Štědrý večer. Poprvé v životě jsem jej prožíval sám. To mi tolik nevadilo. Uvítal jsem, že ruch a hlomoz hned po poledním jídle ustal, a snažil jsem se představit si, jak budou Vánoce slavit u nás doma. Vypočítával jsem členy rodiny, kteří se už asi scházejí okolo štědrovečerního stolu ¬[…] Určitě bude rybí polévka, po ní smažený kapr s bramborovým salátem, káva a vánočka. Po starém zvyku si zazpívají koledy. Vzpomenou i na mne, jako já teď myslím na ně. Stmívá se, možná už usedají ke stolu.
Dvířka ve dveřích cely se otevřela a chodbař do otvoru vsunul ešus s meltou. Dvířka zaklapla. Zůstal jsem u dveří a zkoumal svou nadílku. Ve vrchní misce ležela otevřená plechovka se sardinkami a v ní dvě rybičky v trošce oleje. Druhou polovinu plechovky obdržel asi vězeň v sousední cele. Také tam byly přiloženy tři kousky vánočního cukroví.
V tu chvíli mi přišlo všechno strašně líto. Sesul jsem se do kouta cely a začaly mi téct slzy. Od zatčení poprvé. Dřepěl jsem ve samovazbě staré věznice o Štědrém večeru s dvěma sardinkami v plechovce. Nešlo ani tak o jídlo, spíš o to ponížení. O kontrast mezi stále ještě naivním očekáváním, představou, a syrovou skutečností. Všechno se ve mne náhle zlomilo. Slzy vystřídala bezedná rezignace. Seděl jsem skleslý, strnulý, na konci sil, esšálek s vychládající meltou a „večeří“ na zemi po boku. Umenšen a zkrušen jsem začal šeptem odříkávat zdrávasy růžence: „… kterého jsi, Panno, v Betlémě porodila…, kterého jsi, Panno, v chrámě obětovala… kterého jsi, Panno, v chrámě nalezla.“
Jak dlouho jsem tak seděl pohroužen, stažen do ulity, si nepamatuji. Vím jen, že se mi vrátila do žil síla. Přestal jsem se bát. Nastal zlom a průlom, katarze. Ve tmě dlouhé noci byl ten nový obzor ještě temný a neprůhledný, ale skutečný. Cítil jsem se opět vnitřně svobodný.
Ten večer jsem ty dvě sardinky snědl se střídkou zbylého chleba. Olej jsem si nechal na ráno a pokapal jsem jím čerstvou skývu chleba. Kousek cukroví jsem zapil meltou, zbývající dva jsem si uspořil na příští den. Usnul jsem a přespal noc v pokojném stavu. Vždyť jsem měl k večeři rybu, vánoční cukroví a jako dar od Betlémského Dítěte hojně, přehojně milosti.
Tolik Josef Svoboda. To, co líčí, není vůbec žádná vánoční romantika, ale syrový vstup Krista do duše, tak jako bylo syrové jeho narození v betlémské jeskyni. Tou jeskyní teď bylo Josefovo nitro. Barokní mystik Angelus Silesius říká: Wird Christus tausendmal zu Bethlehem geborn und nicht in Dir;Du bleibst noch ewiglich verlorn (I kdyby se Kristus tisíckrát v Betlémě narodil, a ne v Tobě, zůstal bys na věky ztracen) Je to trpké, ale Kristovo narození v lidské duši se neobejde bez porodních bolestí. Stejně tak trpké a nevyhnutelné je poznání, že samotné vtělení Boží by nám nic neprospělo, kdyby vtělený Bůh nenechal své lidské tělo přibít na kříž. Origenes říká, že každá křesťanská duše je povolána porodit světu Krista. To je kříž. A Josef nezamlčuje, kde k tomu našel sílu. Se zvlášť velkou vděčností vzpomíná na dobu strávenou v Leopoldově, kde se dostal mezi kněze na tzv. muklovský Vatikán. Utkvěl mu v paměti jesuita Adolf Kajpr, kterého nazývá „řeholníkem se zápalem prvomučedníka Štěpána“ (str. 148), na kterém viděl, že by „pro Ježíše Krista skutečně dal život“. A to skutečně nastalo. „Téměř celý svůj kněžský život prožil Kajpr ve vězení, nejprve v koncentračních táborech a potom v nejkrutějších komunistických kriminálech.“ Zemřel v Leopoldovské věznici v září 1959 ve věku 57 let.
Čtení Josefových vzpomínek nebudí dojem zašlé historie do sebe uzavřeného osudu – naopak čiší z ní Áronské požehnání Ať tobě Hospodin požehná a ochraňuje tě! Ať tobě Hospodin ukáže svou jasnou tvář a je ti milostivý! Ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a dopřeje ti pokoje! (Nm 6,22-27)
Jakoby tím Bůh dával odpověď na prosbu formulovanou našim jménem žalmistou:
Bože, buď milostiv a žehnej nám, ukaž nám svou jasnou tvář, kéž se pozná na zemi, jak jednáš, kéž poznají všechny národy, jak zachraňuješ. (Ž 67) A jistě je Josefovo svědectví a svědectví dalších spoluvězňů tou nejlepší exegesí slov sv. Pavla v Listu Galaťanům:
Tak jsme byli přijati za syny. A protože jste synové, poslal nám Bůh do srdce Ducha svého Syna, Ducha, který volá: „Abba, Otče!“ Už tedy nejsi otrok, ale syn, a jako syn také dědic skrze Boha. (Gal 4,4-7)
Vzpomínky Josefa Svobody jsou mnohem víc než příběh jednoho člověka – jsou sdíleným zdrojem naděje a stojí za to uchovat je ve vlastním srdci. (srv. Lk 2,16-21)
odeslat článek
vytisknout článek
