Před časem jsem četl rozhovor s anglickým hercem Rogerem Moorem, který udělal velkou kariéru ve filmu. Ptali se ho na životní názor. Odpověděl bez rozpaků takto: nejkrásnější v životě je mít úspěch, jít vzhůru. Nestrašnější je naopak konec kariéry, sestup dolů, pád.

Jak to bylo s Ježíšem? Nezačal On právě křtem svou „kariéru“, svůj úspěch, vzestup a nakonec i pád? Ano. Ale jen zdánlivě! Křtem Božího syna totiž nezačíná vzestup člověka k Bohu, ale naopak, finále sestupu Boha k člověku. Dějiny spásy jsou totiž postupným sestupem Boha z nebe na zem, až k jejich konečnému spojením.

Na rozdíl od ostatních náboženství, která jsou lidskou iniciativou směrem vzhůru k Bohu, dosvědčuje Bible neúnavnou iniciativu Boží směrem dolů, k člověku: Mojžíšův výstup na horu Sinaj by nebyl nic platný, kdyby sám Jahve nesestoupil mu vstříc. Jahve sestoupí ještě níže, do Archy úmluvy, aby putoval uprostřed svého lidu do zaslíbené země. Tam, v Jeruzalémě stavbou chrámu sestup Boží zdánlivě končí. Ve skutečnosti teprve začíná.

Když se naplnil čas, Bůh svůj sestup závratně zradikalizuje. Věčné Slovo se vtělí v lůně Panny Marie, která jej přivede na svět v hlouby betlémské jeskyně. Ježíš se noří do vod Jordánu, jako předzvěst sestupu do hrobu a tím i do propastných hlubin předpeklí. Tam, na dně lidské existence se sestup zjeví jako vzestup, když zmrtvýchvstalý Pán vyvede všechny spravedlivé ze stínu smrti vzhůru k Bohu otci.

Proč ale Boží syn začíná své veřejné působení, činem, který z lidského hlediska mohl diskreditovat jeho budoucí misi? Tím, že Ježíš se nechá od Jana pokřtít, zařadí se mezi všechny ty, kteří potřebovali odpuštěni, ačkoliv byl bez viny. Podstoupit očistnou lázeň, hebrejsky mikvah, již Janův křest vskutku byl, znamenalo přece doznat veřejně svoji hříšnost. Proč se rozhodl pokorně sestoupit do vod Jordánu jako kajícník, on, Bozi syn?

Logika Bozi, není naše, lidská: „O kolik totiž převyšují nebesa zemi, o to se liší mé chování od vašeho, mé smýšlení od smýšlení vašeho“ ( Iz 55,1-11). Platilo to pro mentalitu tehdejší společnosti striktně rozdělované na čisté a nečisté, židy (tedy našince, věřící) a pohany (cizince), muže a ženy... Ježíš Svým činem vstoupí symbolicky do srdce tohoto rozštěpení, rozdělení a překoná je tím, že ačkoli čistý, nechá se obmýt jako hříšník, se kterým se z lásky a touhy po jeho záchraně ztotožní! Slova Izaiášova platí stejně tak i dnes s naší mentalitou úspěchu, vyvyšování se a nepřiznání si viny.

Sestupem do vod Jordánu nás Ježíš uvádí do mentality evangelia: předjímá budoucí události Paschy-Velikonoc sestupu do podsvětí, místa bolesti a smutku. V pokoře na sebe bere osud všech zatracených, stává se "jedním z nich" aby je zachránil, vykoupil. „Ježíš Kristus je ten, který přišel skrze vodu a krev; nejen skrze vodu, ale skrze vodu a krev" říká Jan (1 Jan 5,1-9). Cely Kristův pozemský život se pak skutečně odehrává ve znamení pronásledování, nepochopeni, odmítnutí, a krize. On, jenž mohl přijít v moci a slávě, zvolil bezmocnost, zranitelnost a chudobu.

Není to prohra, resignace, ale pro ty, jenž následují Krista, je to cesta naděje. Často sice zesmutníme a cítíme se osamoceni, když jsme nepochopeni, ačkoliv jednáme z těch nejlepších pohnutek. Zdá se nám, jakoby vše, co děláme, ztrácelo smysl, takže nakonec převáží úsudek ostatních. Rozhodující je však víra, naděje a láska! V hebrejštině mají slova očistná lázeň (mikvah) a naděje (tikvah) společný kořen kav. Kav pak znamená míru – měřítko. Mírou našeho smýšlení ať je tedy naděje!

Svátek Křtu Páně uzavírá vánoční okruh slavení. Starobylá tradice jej spojuje s liturgickým svátkem Zjevení Páně, tedy okamžikem, kdy stvoření poznalo svého Spasitele. Ten se však nedá poznat podle královských atributů moci, ale podle kříže, který je už v betlémské scéně tajemně přítomen. Symbolicky to znázorňují ikony, na kterých je Syn Boží uložený nikoliv na slámě v jeslích, ale v sarkofágu a plenky, do kterých je zavinut, nápadně připomínají pohřební plátno.

Kristus se nám narodil, aby za nás zemřel. I my dennodenně umíráme: neúspěchem, slabostí a láskou. Na cestě sestupu, či pádu, se však nezřítíme do prázdna. Vírou skončíme v náručí Božího syna, který nesídlí na opevněných výšinách, ale v nížinách našich úzkosti aby ji proměnil v radost. Říká sv. Jan: „A to je vítězství, které přemohlo svět: naše víra. Kdo vítězí nad světem, ne-li ten, kdo věří, že Ježíš je Syn Boží? Ježíš Kristus je ten, který přišel skrze vodu a krev; nejen skrze vodu, ale skrze vodu a krev. A to dosvědčuje Duch, protože Duch je pravda“ (1 Jan 5,1-9).