Vždycky nás zabolí o něco víc, když smutná zpráva o něčí smrti přijde zrovna v době vánoční, v čase, jehož hlavním motivem je narození a nový život. Na rozhraní letoška a loňska zemřeli Václav Havel a Josef Škvorecký, bez přehánění dva klasikové české literatury a pro nás křesťany také dvě velká zrcadla naší víry: oba vnímali a reflektovali nadpřirozenou dimenzi života a světa, druhý z jmenovaných zobrazoval i zcela reálnou podobu církve a jejích členů v nedávné minulosti. Některé texty Václava Havla, i když se vyjadřují dosti tajemným stylem a nezvyklými formami, promlouvají o příslovečných „věcech mezi nebem a zemí“ velice naléhavě: tak třeba hra Pokoušení je v podstatě teologický traktát o poměru dobra a zla, o střetnutí lidské duše a zlého ducha. A Josef Škvorecký skoro do všech svých románů a povídek zasadil postavy lidí, kteří se vyrovnávají s fenoménem náboženství a víry, s otázkami Boží přítomnosti a Božích přikázání a s dalšími souvisejícími věcmi. Mnohokrát zachytil reálie katolické církve zhruba od 40. let 20. století, tak jak je osobně poznával: prostředí kostela a fary, náboženskou výchovu na školách včetně studentských mší a zpovědí, a vylíčil – ovšem velmi volně podle své fantazie – také některé události širšího dosahu z našich církevních dějin: například čihošťský zázrak, o kterém vypráví v románu Mirákl s pozměněnými jmény osob a míst, nebo osudy několika literátů, kteří za protektorátu začínali jako katoličtí básníci pod vedením „pátera Pecičky“ (tak Škvorecký přejmenoval známého a oblíbeného pedagoga Dominika Pecku) a po únoru 1948 pokračovali jako opěvovatelé komunistického režimu. Škvorecký mluví o církevním prostředí s evidentními sympatiemi: například jeho ústřední kněžská postava, důstojný pán Meloun, má mnoho rysů komické figurky, ale zároveň je to chápavý člověk, hodný obdivu za to, že za protektorátu falšoval svatební matriky, aby chránil Židy. Náboženské motivy a úvahy v knihách Josefa Škvoreckého mohou být pro nás jednou z příležitostí, a to velmi hodnotnou, abychom nejenom podrobněji poznali duchovní vývoj naší společnosti, mimo jiné abychom lépe pochopili pokles náboženské praxe v našem národě, ale také abychom se důkladněji zamysleli nad podstatnými prvky naší víry a církevní nauky, tedy nad otázkami, které si v hloubi duše kladou Škvoreckého hrdinové.

Ještě předtím bychom měli vděčně připomenout ohromné zásluhy Josefa Škvoreckého v oblasti kultury a v návaznosti na ni i politiky. Škvoreckého literární dílo podrobněji zhodnotí kompetentní odborníci; my tady chceme zdůraznit aspoň jeho význam, který mělo v 2. polovině 50. let, kdy se stalo jedním z „narušitelů“ režimní literatury tzv. socialistického realismu. Když v roce 1958 vyšel román Zbabělci, znamenalo to nejenom demaskování oficiálního mýtu o „osvobození Československa sovětskou armádou“, ale také vyjádření obdivu k volnějšímu, svobodnějšímu životnímu stylu, který se nápadně lišil od příběhů „hrdinů socialistické práce“ v budovatelských románech. Podobné narušení mýtu nebo aspoň utkvělých představ přinesl asi nejpopulárnější Škvoreckého román Tankový prapor, napsaný krátce po autorově základní vojenské službě: přesvědčivě ukazuje, že v kasárnách socialistické armády naprosto nepanoval žádný „pořádek jako na vojně“ a už vůbec ne bojové nadšení, které předstíraly dobové filmy. Opravdový boj tehdy probíhal mezi svobodou a totalitou, a do něho se Škvorecký zapojil zvláště po odchodu do exilu, když založil nakladatelství Sixty Eight Publishers. Bylo to až neuvěřitelné riziko: vydávat bez velkého kapitálu v kanadském Torontu české knihy, které se do komunistického Československa daly dovážet jenom tajně... Tady už se Škvoreckého kulturní činnost stává zároveň politikou. A politický přesah měly také jeho rozhlasové relace „O knihách a čtení“, které pravidelně vysílal Hlas Ameriky, jedna z takzvaných „štvavých vysílaček“, které opravdu rozeštvávaly socialistický řád v naší zemi, a jak dnes vidíme, dobře dělaly.

Také duchovní portrét Josefa Škvoreckého by měli vytvořit zasvěcení znalci nebo osobní přátelé. My se pokusíme vystihnout jenom některé rysy, které můžeme vyčíst z jeho příběhů. Tušíme, že jejich nejvýraznější postava – Danny Smiřický – je do značné míry Škvoreckého autoportrét. Ale předpokládejme také, že je to reprezentant životního pocitu mnoha příslušníků nejen Škvoreckého generace, ale i pokolení pozdějších. Je to typ člověka, který si chce užívat světa a přitom silně pociťuje jeho nespravedlnost. Nemá rád konvence a zároveň obdivuje řád. Myšlenky Dannyho Smiřického se točí hlavně kolem sympatických dívek, ale často zamíří také k Bohu, k záhadám jeho všemohoucnosti a spravedlnosti. Danny je představitel mládeže, která ještě absolvovala systematickou katolickou výchovu, ale jakmile vyrostla z dětských představ o náboženství, octla se ve vzduchoprázdnu. „Já ovšem čtu patrně špatně celou tu knihu,“ říká Danny Smiřický o bibli, „neboť ve mně dávno okorala dětská víra a nahradila ji skepse /.../ a pak, ani ta kniha není od Boha. Je to lidské dílo, je v něm uložena lidská zkušenost.“ Jenom vnímaví jedinci jako Danny si dál kladou otázky, co asi říká Bůh jejich jednání. Podobně uvažuje hlavní postava autorových detektivek poručík Borůvka, když vzpomíná na hodiny náboženství: „Když důstojný pán Meloun líčíval hříchy a jim příslušné tresty pekelné, koulel očima pod huňatým obočím tak hrůzostrašně, že povědomí čehosi nedovoleného zůstalo v jeho posluchači i dávno potom, co přestal věřit té krásné lidové pohádce o nevinné panně, hodném pěstounovi a dobrotivém příteli lotrů, rybářů a prostitutek. Povědomí, že jisté věci se prostě nemají.“ My se hned ptáme: které jisté věci? Škvoreckého hrdinové reprezentují současného člověka, který z celého morálního učení církve zná jenom několik málo zákazů v oblasti sexu. Také Danny Smiřický častokrát přímo smlouvá s Bohem, aby nebyl tak přísný v této věci: „Za co mě zas trestáš, Pane Bože? Pročs teda vůbec dělal holky, když si katolický křesťan na ně nesmí ani sáhnout?“ V takových morálních úvahách Škvorecký v podstatě říká to, co chce slyšet dnešní člověk. Ale zároveň v nich můžeme najít „jádro věci“, kterému se moderní nebo postmoderní myšlení často vyhýbá.

Viděl jsem mnoho fotografií Josefa Škvoreckého: vždycky se na nich usmívá, ale jenom maličko a jaksi posmutněle. Může to mít nejrůznější důvody. Na základě dojmů z jeho příběhů si dovolím zcela soukromý a spekulativní výklad. Napadá mě známá věta francouzského spisovatele Léona Bloy, která se cituje v různých překladech: „Jediný opravdový smutek je v tom, že nejsme svatí.“ Tato věta se mi vybavila teď v posledních dnech po zprávě o Škvoreckého smrti, když jsem vzal do ruky jeho knihu Smutek poručíka Borůvky. Také poručík Borůvka je v této knize mnohonásobně smutný: nad hrůzou zločinů, které vyšetřuje, nad lidskou malicherností, nad neustálým porušováním lásky k bližnímu, a speciálně také nad tím, že z lidského života nelze vymýtit pokušení, včetně pokušení tělesného. Myslím, že smutný úsměv Josefa Škvoreckého mohl skrývat i takové myšlenky. Ale rozhodně nevypadal beznadějně.

Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"