Výstava Bohuslava Reynka (1892–1971) v Domě U Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí mě konečně povznesla. Praha mezi svátkem Tří Králů a Křtem Páně je chladná, nevlídná a jaksi bez romantiky. I Reynkovy grafiky působí syrově. Není to naivní umění, které se uměle snaží navodit atmosféru. Přesto výjevy z Vysočiny kolem Petrkova jsou plné kouzla. Jsou jakoby zahaleny závojem, který autor vybízí sejmout, a pohlédnout tváří v tvář Kristu, kterého Reynek vidí ve volné krajině, na dvoře usedlosti i za dveřmi chléva.

Jsme na začátku liturgického mezidobí. Od této chvíle budeme sledovat Ježíšovo veřejné vystoupení. Na začátku je povolání. To je chvíle, kdy se k němu můžeme připojit i my, jako jeho učedníci. Nejde jen o zbožnou nadsázku. Evangelia nás svým vyprávěním zvou vstoupit do příběhu Kristova života. Jedině tak – jako ten, kdo sám zažil živého Krista – můžeme i my věrohodně dosvědčit, „… co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly…“ (1 Jan 1,1).

Čtení této neděle se otvírá starozákonním příběhem o Samuelovi. Jeho jméno znamená Bůh vyslyšel. Samuelova matka Chana totiž neměla léta děti a trpěla proto velké příkoří. Jednou, jata velkým smutkem, se v chrámě modlila za to, aby jí Bůh daroval syna. Proč je ale právě tento životní příběh chlapce zařazen mezi nedělní čtení? Jeho zasvěcení Bohu nebylo tenkrát ničím neobvyklým, on však je v rámci svého zasvěcení povolán samotným Bohem k velkému úkolu pečovat o Boží svatyni. Třikrát slyší za noci své jméno. Myslí, že jej volá kněz Elí, kterého doposud poslouchal. Ten však pochopí, že přišel čas, kdy Samuela volá přímo Hospodin, a on že musí ustoupit. V tom okamžiku Samuelovi nezbývá, než říci: „Mluv, tvůj služebník poslouchá.“

I začátek Janova Evangelia je o povolání a o předání poslání. Líčí rozhodující okamžik Ježíšova působení bezprostředně po Jeho křtu. Na první pohled by se mohlo zdát, jako by se vše odehrálo jen tak, náhodou. Jan Křtitel označí Ježíše za Beránka Božího, toho, jenž je očekáván celým izraelským národem. Dva z Janových učedníků ho pak následují a s oba jejich bratry jsou povoláni k misi pro Nebeské království. Tím, že Jan Křtitel označí Ježíše za Syna Božího, dovrší svou úlohu a odevzdá mu svoje učedníky. Ti jsou nejistí a hledají ujištění rozpačitou otázkou: „Mistře, kde bydlíš?“ Nedostanou nezávaznou informaci, ale pozvání vstoupit do Ježíšova příběhu: „Pojďte a uvidíte!“ „Šli tedy, viděli, kde bydlí, a ten den zůstali u něho; bylo kolem čtyř hodin odpoledne.“

I do překotného běhu našich dnů zaznívá pozvání, abychom naslouchali Božímu hlasu, jenž k nám hovoří jednou způsobem zcela vnitřním, tak jako oslovoval ve spánku chlapce Samuela, podruhé v osobním setkání s někým, kdo nám takříkajíc otevře oči a my prohlédneme. Setkání s někým takovým, jenž radikálně změní naší životní orientaci, jenž nám umožní setkat se osobně s Kristem a obrátit se, navždy prostoupí celou naši bytost! Ne, na takové setkání není možné zapomenout, právě proto Evangelista Jan píše jasný údaj: „bylo kolem čtyř hodin odpoledne“! Náš osobní příběh spásy, hledání cesty k Pravdě se vždy váže na někoho, kdo svým příkladem, laskavostí a Duchem vnuknutým slovem připravuje cestu Páně v našich srdcích a sám pak ustoupí! Křesťanství nespočívá v přesvědčení, že existuje Bůh, a ani ne ve vlastní dokonalosti, ale v otevřených uších. Víra je: slyšet Boží volání a odpovědět. Třeba ne hned nadšeně, možná nejistě a bázlivě, ale odpovědět…a jít! Pán sám už pak uskuteční s námi svůj plán – i skrze naše slabosti a chyby, pokud po každé prohře i výhře vždy znovu řekneme: „Mluv, tvůj služebník poslouchá.“ Jak ujišťuje Žalm 40: „V obětních darech si nelibuješ, zato jsi mi otevřel uši… tehdy jsem řekl: „Hle, přicházím… Rád splním tvou vůli, můj Bože, tvůj zákon je v mém nitru.“

Slyšet Boha znamená totéž, co vidět Ho. A vidět Ho i tam, kde zdánlivě není nic, než syrový konečný svět a přirozený běh nezvratných událostí. Reynek spojil vlastní životní příběh s Kristem. Jeho umění není proto iluzí. Jeho básně dosvědčují to, co jeho uši slyšely, a jeho grafické listy to, co jeho oči viděly. Proto září jako stránky evangelia: Vyzařují uprostřed zimy teplo, skrze tmu světlo, smutkem radost a naději.