22. 5. 2013

Ježíšova velekněžská modlitba

Katecheze Benedikta XVI. na gen. audienci, aula Pavla VI.

Česká sekce RV

Drazí bratři a sestry,
V dnešní katechezi soustředíme svoji pozornost na modlitbu, kterou Ježíš pozvedá k Otci v „hodině“ svého povýšení a oslavení (srov. Jan 17,1-26). Katechismus katolické církve praví: „Křesťanská tradice ji právem nazývá Ježíšovou „velekněžskou modlitbou“. Je to modlitba našeho Velekněze, je neoddělitelná od jeho oběti, od jeho „přechodu“ [paschy] k Otci, kde je zcela „zasvěcen“ Otci“ (KKC, č.2747).

Tato Ježíšova modlitba je ve svém překypujícím bohatství srozumitelná zejména na pozadí židovského svátku Jom kippur, dne smíření. Tento den Velekněz přináší smírnou oběť nejprve za sebe, potom za celou kněžskou třídu a nakonec za společenství celého lidu. Účelem je, aby Izraelský lid po přestupcích, kterých se dopustil v uplynulém roce, znovu nabyl vědomí smíru s Bohem, vědomí, že je lidem vyvoleným, „národem svatým“ mezi národy. Ježíšova modlitba, jak ji podává 17. kapitola Janova evangelia, přejímá strukturu tohoto svátku. Ježíš se onu noc obrací k Otci, když obětuje sám sebe. Ježíš, kněz i oběť, se modlí za sebe, za apoštoly a za všechny, kteří budou věřit v Něho, za církev všech dob (srov. Jan 17,20).

Modlitba, kterou Ježíš koná za sebe, je prosbou o vlastní oslavení, vlastní „povýšení“ v jeho „hodině“. Ve skutečnosti je však více než prosbou a prohlášením naprosté disponibility začít svobodně a velkoryse naplňovat záměr Boha Otce, spočívající v tom, že bude zajat, vydán na smrt a vstane z mrtvých. Tato „hodina“ začala Jidášovou zradou (srov. Jan 13,31) a vrcholí výstupem vzkříšeného Ježíše k Otci (Jan 20,17). Odchod Jidáše z večeřadla komentuje Ježíš těmito slovy: „Nyní je oslaven Syn člověka a Bůh je oslaven v něm“ (Jan 13,31). Nikoli náhodou pak začíná svoji modlitbu: „Otče, přišla ta hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe“ (Jan 17.1). Oslavení, které pro sebe žádá Ježíš jakožto Velekněz, je vstupem do úplné poslušnosti k Otci, poslušnosti, která vede k naplnění Jeho synovství: „Nyní oslav ty mne u sebe, Otče, slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět“ (Jan 17,5). Tato disponibilita a tato žádost je prvním úkonem nového kněžství, který spočívá v naprostém odevzdání se na kříži. Právě na kříži, svrchovaném skutku lásky, je Ježíš oslaven, protože tato láska je opravdovou, Boží slávou.

Druhým momentem této modlitby je Ježíšova přímluva za učedníky, kteří byli s Ním. To jsou ti, o kterých může Ježíš říci Otci: „Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal ze světa. Byli tvoji a mně jsi je dal a zachovali tvoje slovo“ (Jan 17,6). „Zjevit jméno Boží lidem“ znamená realizovat novou přítomnost Otce uprostřed lidu, lidstva. Toto „zjevení“ není v Ježíši jenom slovo, nýbrž realita. Bůh je s námi a Jeho jméno, Jeho přítomnost s námi, Jeho bytí jedním z nás se tak „realizuje“. Toto zjevení se tedy realizuje vtělením Slova. V Ježíši Bůh vstupuje do lidského těla, a tak se novým a jedinečným způsobem stává bližním. A tato přítomnost má svůj vrchol v oběti, kterou Ježíš realizuje svojí Paschou smrti a zmrtvýchvstání.

Jádrem této přímluvné a smírné modlitby za učedníky je žádost o posvěcení. Ježíš říká Otci: „Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Posvěť je v pravdě; tvé slovo je pravda. Jako jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa. A pro ně se zasvěcuji, aby i oni byli posvěceni v pravdě“ (Jan 17,16-19). Co znamená v tomto případě „posvětit”? Nejprve je třeba říci, že „Posvěcený“ či „Svatý“ je ve vlastním smyslu jedině Bůh. Posvětit tedy znamená převést nějakou realitu – osobu či věc – do Božího vlastnictví. Jsou v tom obsaženy dva komplementární aspekty: na jedné straně něco vyjmout z obyčejných věcí, segregovat a „dát stranou“ z prostředí osobního lidského života za účelem naprostého odevzdání Bohu. Na druhé straně je tato segregace, toto přemístění do sféry Boží určitým „posláním“, pověřením, protože realita darovaná Bohu - zasvěcená osoba - existuje „pro“ druhé, je druhým darována. Darovat Bohu znamená nebýt už sami pro sebe, nýbrž pro všechny. Zasvěcen je ten, kdo je jako Ježíš segregován ze světa, dán stranou pro Boha kvůli určitému poslání a právě proto je všem plně k dispozici. Pro učedníky to znamená, že pokračují v Ježíšově poslání, jsou odevzdáni Bohu a tak posláni ke všem. Večer o Velikonocích, kdy se Zmrtvýchvstalý zjeví svým učedníkům, řekne jim: „Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás“ (Jan 20,21).

Třetí moment této velekněžské modlitby sahá až na konec časů. Ježíš se v ní obrací k Otci, aby se přimlouval za ty, kteří budou přivedeni k víře prostřednictvím poslání, které započali apoštolové a trvá v dějinách: „Prosím nejen za ně, ale také za ty, kdo pro jejich slovo uvěří ve mne. Ježíš prosí za církev všech dob, prosí také za nás (Jan 17, 20). Katechismus katolické církve to komentuje: „Ježíš zcela dokončil dílo Otce a jeho modlitba, stejně jako jeho oběť, sahá až do konce časů. Modlitba jeho hodiny naplňuje poslední časy a přivádí je k jejich dovršení“ (KKC, č.2749).

Ústřední prosba Ježíšovy velekněžské modlitby věnovaná jeho učedníkům všech dob se týká budoucí jednoty těch, kteří v Něho uvěří. Tato jednota není světským produktem. Pochází výlučně z božské jednoty a přichází k nám od Otce skrze Syna v Duchu svatém. Ježíš prosí o dar, který pochází z nebe a má svůj reálný a vnímatelný účinek na zemi. Ježíš se modlí, „ať jsou všichni jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal“ (Jan 17,21). Jednota křesťanů je na jedné straně utajená realita, která spočívá v srdci věřících. Zároveň se však má v dějinách vyjevit ve vší zřetelnosti, má se ukázat, aby svět uvěřil. Má to velmi praktický a konkrétní účel; má se vyjevit, aby byli všichni skutečně jedno. Jednota budoucích učedníků je jednota s Ježíšem, kterého Otec poslal na svět, a je také původním zdrojem účinnosti křesťanského poslání ve světě.

Můžeme říci, že Ježíšovou velekněžskou modlitbou došlo k ustanovení církve. Právě zde při konání Poslední večeře Ježíš vytváří církev. Vždyť, co jiného je církev, ne-li společenstvím učedníků, které skrze víru v Ježíše Krista jakožto Otcem poslaného, dostává svoji jednotu a je zapojeno do Ježíšova poslání spasit svět tím, že jej přivede k poznání Boha? Tady skutečně nacházíme pravou definici církve. Církev se rodí z Ježíšovy modlitby. A tato modlitba není pouhým slovem; je aktem, ve kterém se on sám „posvěcuje“, to znamená „obětuje“ za život světa (srov. Ježíš Nazaretský II, str. 70).

Ježíš se modlí, aby jeho učedníci byli jedno. Mocí této obdržené a střežené jednoty může církev kráčet „světem“, aniž by byla „ze světa“ (srov. Jan 17,16) a žít posláním, které jí bylo svěřeno, aby svět uvěřil v Syna a v Otce, který Jej poslal. Církev se tak stává místem, ve kterém pokračuje samotné poslání Krista, totiž vyvádět „svět“ z odcizení se člověka Bohu i sobě samému, mimo hřích, aby byl opět světem Božím.

Drazí bratři a sestry, přiblížili jsme si několik prvků obrovského bohatství Ježíšovy velekněžské modlitby, k jejíž četbě a rozjímání vás vybízím, aby nás vedla v dialogu s Pánem a učila nás modlit se. Také my ve svojí modlitbě prosme Boha, aby nám pomohl plně přijmout plán, který má s každým z nás; prosme Jej, aby nás „zasvětil“ Sobě, abychom Mu stále více patřili a mohli stále více milovat druhé, bližní i vzdálené; prosme Ho, abychom byli schopni otevírat svoji modlitbu dimenzím světa, neomezovat ji na prosbu o pomoc ve svých vlastních problémech, ale připomínat Pánu své bližní, chápat krásu přímluvy za druhé; prosme Jej o dar viditelné jednoty všech věřících v Krista – jak jsme to intenzivně činili v tomto Týdnu modliteb za jednotu křesťanů - a modleme se, abychom byli neustále připraveni odpovědět komukoli, kdo se nás bude ptát po důvodech naší naděje (srov. 1 Petr 3,15).

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Generální audience

 odeslat článek     vytisknout článek