Drazí bratři a sestry,
S velkou radostí co nejvroucněji zdravím vás všechny, kteří jste přišli do této baziliky na liturgický svátek Obrácení sv. Pavla na závěr Týdne modliteb za jednotu křesťanů v roce, kdy si připomeneme 50. výročí zahájení Druhého vatikánského koncilu, jehož svolání oznámil 25. ledna 1959 bl. Jan XXIII. právě v této bazilice. Letošní Týden modliteb nám nabízí téma: „Všichni budeme proměněni vítězstvím našeho Pána Ježíše Krista“ (srov. 1 Kor 15,51-58).
Smysl tohoto tajemného proměnění, jak je podává krátké čtení z dnešních nešpor, je pozoruhodným způsobem patrný na životě svatého Pavla. Šavel, který se vyznačoval horlivostí při pronásledování rodící se církve, byl po mimořádné události, ke které došlo cestou do Damašku, proměněn v neúnavného apoštola evangelia Ježíše Krista. V životě tohoto mimořádného evangelizátora se jasně ukazuje, že tato proměna není dílem nějaké dlouhé vnitřní reflexe ani plodem osobního úsilí, ale především působením netušené Boží milosti. Proto Pavel napsal komunitě v Korintu několik let po svém obrácení slova, která jsme slyšeli v prvním části těchto nešpor: „Boží milostí jsem to, co jsem, a jeho milost, kterou mi udělil, nezůstala ležet ladem“ (1 Kor 15,10). Uvažujeme-li pozorně o příběhu svatého Pavla, pochopíme také, že proměna, kterou ve svém životě zakusil, se neomezuje na etickou rovinu – jako obrácení od nemorálnosti k morálnosti, ani na rovinu intelektuální – jako změna způsobu chápání reality. Jde spíše o radikální obnovu jeho existence, která se z mnoha hledisek podobá znovu zrození. Takováto proměna nachází svůj základ v účasti na tajemství smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista a rýsuje se jako stupňovitá cesta připodobnění se Mu. Když je později svatý Pavel nucen bránit legitimitu svého apoštolského poslání a evangelia, které hlásá, řekne ve světle tohoto vědomí: „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus. Avšak tento život v těle žiji ve víře v Božího Syna, protože on mě miloval a za mě se obětoval“ (Gal 2,20).
Osobní zkušenost, kterou učinil svatý Pavel, mu umožní čekat s opodstatněnou nadějí na dovršení této tajemné proměny, která se bude týkat těch, kteří uvěřili v Ježíše Krista, jakož i celého lidstva a veškerého stvoření. Ve druhém krátkém čtení dnešního večera svatý Pavel nejprve obsáhle argumentuje, aby ve věřících posílil naději vzkříšení, a za použití tradičních obrazů tehdejší apokalyptické literatury popisuje několika řádky velký den posledního soudu, ve kterém se úděl lidstva naplní: „Stane se to rázem, v jediném okamžiku, na konečné zatroubení polnice... mrtví vstanou s tělem neporušitelným, a my budeme proměněni“ (1 Kor 15,52). V onen den budou všichni věřící připodobněni Kristu a vše, co je porušitelné, bude proměněno jeho slávou: „Toto tělo porušitelné musí totiž na sebe vzít neporušitelnost, a toto tělo smrtelné musí na sebe vzít nesmrtelnost“ (v. 15,53). Potom bude Kristův triumf definitivně naplněn, protože – jak říká znovu svatý Pavel poukazující na realizaci starobylých předpovědí Písma, smrt bude definitivně přemožena a s ní také hřích, který ji přivedl na svět, i Zákon, který odhaluje hřích, aniž by dal sílu jej přemoci: „Vítězně je smrt navždy zničena! Smrti, kdepak je tvoje vítězství? Smrti, kdepak je tvůj bodec? Tento bodec smrti je hřích, a hřích zase čerpal svou moc ze Zákona“ (v.54-56). Svatý Pavel nám říká, že se každý člověk prostřednictvím křtu ponořením do Kristovy smrti a zmrtvýchvstání podílí na vítězství Toho, který jako první přemohl smrt, začíná cestu proměny, která se již od počátku projevuje novým životem a dosáhne plnosti na konci časů.
Je velice příznačné, že se tento úryvek končí díkůvzdáním: „Ale Bohu díky! On nám popřává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista!“ (v. 57). Vítězné zvolání přechází do projevu díků stoupajících k Vítězi. Také my chceme spojit v dnešním slavení večerních chval svoje hlasy, svoji mysl a svá srdce v tomto hymnu díkůvzdání Bohu za to, co božská milost uskutečnila v apoštolovi národů, a za podivuhodný plán spásy, který Bůh Otec naplňuje v nás skrze Pána Ježíše Krista. Pozvedáme svoji modlitbu v důvěře, že budeme proměněni a připodobněni ke Kristově obrazu. Zvláštním způsobem to platí v modlitbě za jednotu křesťanů. Když totiž prosíme o dar jednoty Kristových učedníků, přisvojujeme si touhu vyjádřenou Ježíšem Kristem v předvečer Jeho utrpení a smrti v modlitbě určené Otci: „aby všichni byli jedno“ (Jan 17,21). Z tohoto důvodu není modlitba za jednotu křesťanů ničím jiným než účastí na realizaci Božího záměru s církví, a činorodá snaha za nastolení jednoty je povinností a velkou odpovědností všech.
Přestože nyní zakoušíme bolestnou situaci rozdělení, my, křesťané, můžeme a musíme hledět do budoucnosti s nadějí, neboť Kristovo vítězství znamená překonání všeho toho, co nás odvádí od sdílení plnosti života s Ním a s druhými. Zmrtvýchvstání Ježíše Krista potvrzuje, že Boží dobrota přemáhá zlo, láska vítězí nad smrtí. On nás doprovází v boji proti destruktivní moci hříchu, která ničí lidstvo a celé Boží stvoření. Přítomnost vzkříšeného Krista volá nás všechny, křesťany, abychom jednali společně za věc dobra. Sjednoceni v Kristu jsme povoláni sdílet jeho poslání přinášet naději tam, kde vládne nespravedlnost, nenávist a zoufalství. Naše rozdělení oslabují zář svědectví, které vydáváme Kristu. Cíl úplné jednoty, po které toužíme v činorodé naději a za niž se s důvěrou modlíme, je pro dobro lidské rodiny vítězstvím nikoli druhotným, nýbrž podstatným.
V dnešní převládající kultuře je pojem vítězství často spojován s bezprostředním úspěchem. Z křesťanského hlediska je však vítězství dlouhým a z našeho lidského hlediska ne vždy přímočarým procesem proměny a růstu v dobrém. Nastává podle Božích časů, nikoli našich, a vyžaduje od nás hlubokou víru a trpělivou vytrvalost. Ačkoli Boží království již definitivně proniklo do dějin Ježíšovým zmrtvýchvstáním, není ještě plně uskutečněno. Konečné vítězství nastane teprve druhým příchodem Páně, který očekáváme s trpělivou nadějí. Také naše čekání na viditelnou jednotu církve musí být trpělivé a důvěřivé. Pouze v takovémto postoji bude mít svůj plný význam naše modlitba a naše každodenní úsilí o jednotu křesťanů. Postoj trpělivého čekání neznamená pasivitu nebo rezignaci, ale pohotovou a pozornou odpověď na jakýkoli možný projev společenství a bratrství, který nám daruje Pán.
V tomto duchovním rozpoložení bych rád osobně pozdravil nejprve kardinála Monterisiho, arcipresbytera této baziliky, opata a komunitu benediktinských mnichů, kteří nás hostí. Zdravím kardinála Kocha, předsedu Papežské rady pro podporu jednoty křesťanů a všechny spolupracovníky tohoto dikasteria. Srdečně a bratrsky zdravím Jeho eminenci, metropolitu Gennadia, delegáta ekumenického patriarchátu, kanovníka reverenda Richardsona, osobního zástupce Canterburského arcibiskupa v Římě, a všechny představitele různých církví a církevních společenství, kteří se tady dnes večer sešli. Obzvláště chci pozdravit několik členů pracovní ekumenické skupiny, složené z exponentů různých církví a církevních společenství působících v Polsku, kteří připravili letošní podklady pro Týden modliteb. Jim chci vyjádřit svoje poděkování a přání pokračovat na cestě smíření a plodné spolupráce. Zdravím rovněž členy Global Christian Forum, kteří jsou v těchto dnech v Římě, aby se zamýšleli nad rozšířením účastníků ekumenického hnutí o nové subjekty. Zdravím také skupinu studentů z Bossey z institutu Ekumenické rady církví.
Přímluvě svatého Pavla chci svěřit všechny, kdo se svou modlitbou a svým nasazením zasazují o věc jednoty křesťanů. Třebaže někdy je možné mít dojem, že cesta k nastolení plného společenství je ještě hodně dlouhá a plná překážek, vybízím všechny k obnově vlastního úmyslu odvážně a velkoryse usilovat o jednotu, která je Boží vůlí, podle příkladu svatého Pavla, jenž si v těžkostech jakéhokoli typu vždycky uchovával pevnou důvěru v Boha, který svoje dílo dokonává. Na této cestě ostatně nechybějí pozitivní signály stále znovu objevovaného bratrství a sdíleného smyslu pro odpovědnost tváří v tvář velkým problémům, které sužují náš svět. To vše je důvodem radosti a veliké naděje a má nás povzbuzovat v našem dalším úsilí, abychom všichni společně spěli ke konečnému cíli s vědomím, že naše úsilí není marné ve spojení s Pánem (srov. 1 Kor 15,58).
Amen
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
