Co je to vlastně posedlost? Je to v první řadě otázka morálně-teologická, tedy otázka zla v člověku. To má i svůj psychologický dopad. Psychoterapeuti říkají, že posedlý je člověk, který nedokáže zacházet s věcmi kolem sebe tak, aby mu sloužily, ale nechá se jimi vláčet. Platí to i pro hnutí duše. I strach může být užitečný, když mě varuje před nebezpečími. Statečný člověk není ten, který nemá nikdy strach, ale ten, kdo jedná, přestože má strach. Mít strach tedy není samo o sobě zlé. Zlé je, když se se strachem ztotožním a on mne pohltí.
Člověk se nemá vůbec ztotožňovat s ničím vnějším. Má za všech okolností zůstat sám sebou. To však člověk dokáže v plném slova smyslu jenom skrze Krista, kterým se Bůh ztotožnil s každým z nás. V Kristu je totiž tajemně skryta identita každé lidské osoby, která najde sama sebe pouze ve sjednocení s ním.
To je důvod, proč v setkání s Kristem se vyjeví pravda o každém člověku. Evangelia nám líčí mnoho takových setkání; jedním z nich je událost v synagoze v Kafarnaum hned na počátku Ježíšova veřejného působení (srov. Mk 1,21-28) Marek říká, že Ježíš učil jako ten, kdo má moc. Nejvíc tuto moc pocítil člověk, který byl posedlý nečistým duchem. Ten vzkřikl: „Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský? Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi. Jsi svatý Boží.“
To, co zní jako báchorka, je ve skutečnosti hluboká pravda o člověku a jeho spáse. V Ježíši Kristu nás Bůh přišel osvobodit od všeho, co nejsme my, co námi zmítá a chce si nás podmanit, byť by se to tvářilo třeba i zbožně. U sektářů vidíme, že se člověk může nechat zotročit dokonce i Písmem svatým, které bere takzvaně doslova, ale ve skutečnosti ho vykládá zcela po svém. Stává se fanatikem, který nahrazuje své vlastní myšlení poučkami a hesly, které pak mechanicky aplikuje.
Kdo naopak vybojuje duchovní boj a odstraní ze svého srdce vše, co jej dělí od Boha – a co starokřesťanská literatura nazývá zlými myšlenkami nebo démony – čte Boží úmysly přímo ve vlastním srdci. Písmo svaté už ani nepotřebuje, jak říká sv. Atanáš o sv. Antonínu Poustevníkovi. Ten měl Boží Zákon vepsán ve svém nitru, žil v míru s Bohem, s lidmi i sám se sebou. Vycházela z něj taková síla, že před ním prchali zlí duchové, otvírala se lidská srdce a poslouchala ho divoká zvěř.
V knize Deutoronomium slibuje Hospodin lidu proroky, jako byl Mojžíš. Církevní tradice přisuzuje dar proroctví každému duchovnímu otci nebo matce, kteří dokážou vyložit Boží vůli bližnímu pro jeho dobro. Sv. Pavel byl příkladem takového duchovního otce. V prvním listu Korintským nechce adresátům podrazit nohy, ale dát jim jasnou orientaci. Každý ať žije to, co si zvolil – ať celibát či manželství, ale ať si nedělá iluze a žije zvolenou cestu autenticky a naplno. Jen tak se stane skutečně svobodným vůči věcem tohoto světa. Žádná ze stvořených věcí není sama o sobě zlá. Věci nás zotročují pouze tehdy, když s nimi špatně nakládáme. Neslouží už nám, ale my sloužíme jim. To je zcela aktuálně snad nejvíc rozšířená forma posedlosti.
Už na počátku novověku to výstižně vyjádřil sv. Ignác z Loyoly v tzv. Principium et fundamentum (Východisko a základ) Duchovních cvičení: Člověk byl stvořen, aby chválil Boha, jedině jemu sloužil, a tak aby spasil svou duši. Všechny ostatní věci byly stvořeny pro člověka. Proto je má užívat v té míře, v jaké mu k jeho věčnému cíli slouží a natolik se jich zříci, nakolik mu v tom brání.
V exerciciích sv. Ignác pak dává konkrétní návod, jak tuto svobodu získat. Zlý Duch nepůsobí jen v dramatických případech posedlosti, které vyžadují církevní exorcismus, ale v každodenním nenápadném zotročování světem. Kristus nás však ujišťuje: Nebojte se, já jsem přemohl svět!
odeslat článek
vytisknout článek
