Kdo na tomto světě by byl rád nemocen?! Nemoc, jak naznačuje samotný výraz, znamená něco nemoci, nebýt sto konat to, co by člověk jinak rád dělal; nemoc je omezení, je snížení „kvality života“, jak se dnes říká. Proč zrovna já? – ptá se chorý člověk podobně jako starozákonní Job, který volá k nebi: „Což nejsou svízele údělem člověka na zemi? […] měsíce bídy a noci soužení byly mně přiděleny. Když končí večer, sytím se neklidem do úsvitu. Mé dny […] plynou bez naděje […] mé oko již nikdy neuzří štěstí.“

Ve Starém zákoně je nemoc často chápána jako trest za spáchaný hřích. Činí člověka nečistým, má za následek odloučenost od Boha a vyloučení ze společnosti lidí, například při malomocenství. Už prorok Izaiáš ale ohlašuje čas, kdy Bůh odpustí každou vinu a vyléčí každou nemoc (srov. Iz 33,24). Že však ani Starý zákon nehledá v každé nemoci něčí vinu, vyplývá z toho, že o Jobovi Písmo výslovně říká, že byl spravedlivý, to znamená, že se před Bohem ničím neprovinil.

Podobně Evangelium nedává hřích a nemoc do přímé, osobní souvislosti. Známe sice scénu, kdy Ježíš léčí chromého se slovy: „Synu, odpouštějí se ti hříchy.“ (Mk 2,5) To však nevyjadřuje kauzální závislost, ale poukazuje na to, že Ježíš nepůsobí pouze jako lékař těla, ale také má moc odpouštět hříchy – nemoc duše. Církevní Otcové proto rádi zdůrazňovali, že hřích je výrazem vnitřního zranění. Proto má Ježíš s hříšníky soucit. Ježíšův soucit s trpícími jde tak daleko, že se s nimi zcela ztotožňuje: „Byl jsem nemocen, a navštívili jste mě...“ (Mt 25,36.40). Celým životem pak Ježíš ohlašuje ještě mnohem radikálnější uzdravení: vítězství nad smrtí skrze svou velikonoční oběť.

Vykoupení znamenalo pro starozákonního člověka především dvojí: vysvobození ze zajetí a uzdravení. Četná uzdravení nemocných a vysvobozování z pout posedlosti, která Ježíš koná, jsou jasným znamením příchodu Božího království. S Ježíšem nastává nové stvoření, osvobozené od hříchu, který odloučil od Boha a přinesl bolest a smrt. Aby opět uvedl člověka do důvěrného vztahu s Bohem Otcem, Boží Syn vzal na sebe všechny důsledky hříchu prarodičů a vyhnání z ráje, tedy nemoc, bolest a smrt. Kristus musí doslova projít branou smrti, tím ji však promění v bránu k životu.

Svým utrpením a svou smrtí na kříži dal Kristus bolesti nový smysl – může nás připodobnit Kristu a spojit s jeho vykupitelským dílem. Nemoc se z prokletí může stát požehnáním a dát zakusit zvláštní Boží blízkost. Už Job nakonec pochopil, že Bůh jej v soužení neopustil, ale naopak se mu dal jedinečným způsobem poznat, takže vyznává: „Dosud jsem o tobě jen slýchal pověsti, teď tě však na vlastní oči spatřuji.“ (Job 42,5) V tomto smyslu chápeme, proč staří mniši tvrdili, že každý mnich by měl mít nějakou nemoc. Maronitská mniška sv. Rafqa si utrpení si utrpení jako účast na Kristově oběti dokonce vyprosila . Sv. Ignác v Exerciciích nabádá zůstat indiferentní a „nepřát si více zdraví než nemoc“ (Ex 23), protože nevíme, co nám nakonec víc napomůže spasit svou duši, tedy dojít k cíli, pro který jsme stvořeni.

Apoštol Pavel, kterého sužovala nemoc a slabost, prožíval Kristovu dobrou zvěst doslova na vlastním těle. Dostane se mu takového duchovního poznání, že cítí jako svou povinnost, předávat je dál: „Že hlásám evangelium, tím se chlubit nemohu; to je mi uloženo jako povinnost, a běda, kdybych ho nehlásal. […] U slabých jsem se stal slabým, abych získal slabé. Pro všechny jsem se stal vším, abych stůj co stůj zachránil aspoň některé. A to všechno dělám proto, abych zároveň s nimi získal podíl v dobrech evangelia.“ (1 Kor 9,16-19.22n)

A přesto platí: Kristus svět vykoupil a přesto každý musí nemocí, bolestí a smrtí teprve projít. Proč tomu tak je, nám rozum nevysvětlí. Stojíme tu před Božím tajemstvím. Bůh si svá tajemství však nenechává pro sebe, ale zjevuje nám je v míře našeho duchovního růstu. Právě ten je ale spojen s bolestí. Přijetí vůle Boží, které nerozumíme, je dokonce jistým druhem umírání; je-li však spjato s vírou v Krista, dává už zde na zemi zakusit život věčný: „Věřím, že uvidím blaho od Hospodina v zemi živých!“ (Žl 27,13), můžeme vyznat se žalmistou a vzdát pak Bohu dík: „Chvalte Hospodina, neboť je dobrý. Uzdravuje ty, jimž puká srdce, a jejich rány obvazuje.“ (Žl 147)
Amen.