Ne všichni dnes vědí, že novodobá perzekuce křesťanského náboženství a zvláště katolické církve se poprvé ve své promyšlené formě neobjevila v evropském prostředí. Několik let před zahájením bolševické revoluce v Petrohradě, byla totiž rozpoutána na americkém kontinentu, konkrétně v tamější baště katolicismu - Mexiku. Už v roce 1917 tam antikatolická zášť měla svou legislativní podobu. Po roce 1920 za vlády Plutarca Elíase Callese byla perzekuce ještě utužena pod záminkou šíření sociálně-kulturní revoluce, za jejíhož nepřítele byla označena katolická církev, třebaže byla i v Mexiku jedinou institucí, která se o nejchudší sociální vrstvy konkrétně starala.
Na církev byl uvalen státní dohled, kněžím bylo zakázáno nosit mimo kostel kněžský oděv. Mši svatou mohli sloužit pouze kněží, které k tomu oprávnil stát. Ovšem takových, kteří se tomuto dozoru podvolili, bylo poskrovnu. Sloužení mše, ba dokonce i společná modlitba růžence bez úředního povolení byla trestána pokutami, vězněním a později i smrtí. Byly zakázány řeholní řády. Výuka katolického náboženství na školách byla nahrazena hodinou ateistické propagandy, které nesměli pod sankcemi protiřečit učitelé, ani rodiče. Věznění a popravy probíhaly bez jakéhokoli soudu, stačilo, že dotyční vyznali víru v Ježíše Krista, který žije: Viva el Cristo Rey. S tímto zvoláním také nejčastěji odcházeli z tohoto světa. Nezřídka se stávalo, že vojáci z popravčí čety odmítli střílet na kněze, přestože věděli, že vzápětí budou sdílet jejich úděl.
Na tento nesnesitelný útlak odpovědělo v roce 1926 lidové povstání takzvaných Cristeros, tedy těch, kteří patří Kristu. Jejich rozpoznávacím znamením byl velký kříž nebo růženec, který nosili na krku. Podobně jako v dobách Velké francouzské revoluce ve Vendée postavil se Boží lid na obranu víry a církevní hierarchie se zbraní v ruce, třebaže vyhlídky na vítězství touto cestou byly mizivé. Tři roky trval tento odpor, který později jeden historik nazval Cristiada (Jean Meyer, La Cristiada, Siglo XXI editores, Mexico-Madrid-Buenos Aires 1973). Papež Pius XI. věnoval mexické církvi v letech 1926 – 1938 čtyři encykliky. Přirovnává v nich tuto dobu k období pronásledování prvotní církve. V jedné z nich (Firmissimam constantiam, 28.3.1937) podle zásad přirozeného mravního zákona i katolického učení dokonce poukázal na právo věřících bránit se proti tyranskému režimu v krajním případě také násilím.
Z doby mexického pronásledování pochází také mučedník, jezuita Miguel Augustin Pro (+1927), blahořečený Janem Pavlem II. roku 1988, a desítky dalších svatých a blahoslavených. V této souvislosti stojí za citaci ukázky státní propagandy, totiž slova tehdejšího premiéra Callese z jeho novoročního poselství z roku 1927, kde tvrdí, že „chová stejný respekt vůči jakémukoli projevu svědomí či jakékoli náboženské víry a že jedině klerikální reakce vykonstruovala tvrzení, že mexická vláda chce nebo se pokouší vykořenit v zemi jakoukoli náboženskou víru“.
Tato rétorika zřetelně odráží skrývanou nenávist, která z pronásledovatelů verbálně vytváří oběti a z vlastních obětí zase protistátní zločince. V tom spočívá charakteristický rys toho, co je později nazváno totalitarismem. Vláda v Mexiku pod zdáním údajného rozšiřování svobod pro občany nekatolického vyznání upírala náboženskou svobodu výhradně katolíkům. Při pronásledování katolické církve v Mexiku v letech 1911-1940 přineslo nejvyšší oběť přibližně 50 tisíc věřících.
To vše se dělo v době, kdy sdělovací prostředky nebyly tak rychlé a přístupné jako dnes. Evropané navíc tehdy stěží vnímali nějaké jiné dění než to, které se odehrávalo v jejich vlastních zemích. Přesto však nechyběla ideologická dezinformace mezinárodního dosahu, pokud jde o mexický pokus zlikvidovat katolickou církev, a vlastně trvá dodnes. Kromě tehdejšího skrovného a navíc zkresleného zpravodajství tomu napomáhala zejména hollywoodská filmová produkce, která od počátku chytře odváděla pozornost mimo krutou realitu takzvané liberální mexické revoluce na americkém kontinentu. Tehdy vytvořený stereotyp neurvalého, většinou opilého a loupeživého mexického pistolníka se v amerických kovbojkách vyskytuje dodnes. Teprve loni si americký filmový průmysl rozhodl alespoň trochu napravit reputaci, pokud jde o hnutí Cristeros z let hrdinného odporu Božího lidu v Mexiku. Léta 1926-1929, která bývají v různých prostředích nezřídka obestírána mlčením, má konečně přiblížit výpravný velkofilm nazvaný výmluvně Cristiada s Andy Garciou, Petrem O´Toolem, Evou Longoriovou. Vzhledem k tomu, že byl dokončen, ale zatím stále čeká, zda se jej ujme nějaká distribuční společnost, lze se domnívat, že je pravdivý. Snad se svého uvedení dočká.
Bl. Jan Pavel II. si v roce 1979 zvolil Mexiko za jeden z cílů své první zahraniční apoštolské cesty a navštívil jej celkem pětkrát. Poprvé jej na letišti vítali mexičtí biskupové odění ve slušivých oblecích, které neprozrazovali nic o biskupském svěcení svých nositelů. Zákaz nosit kněžský oděv mimo kostel byl totiž tehdy ještě v platnosti. Prvním, kdo jej porušil, byl papež. Dnešní situace je samozřejmě zcela jiná. Benedikt XVI. navštíví tuto zemi 24. března.
Pronásledování církve v Mexiku však zůstává důležitým dějinným mementem. Stejně jako komunismus nepěstoval komunikaci či společenství a to v rozporu s významem původního, latinského kořene tohoto pojmu (communio=společenství), podobně ani liberalismus neusiluje o svobodu, jak by se to opět etymologicky mohlo zdát, nýbrž předstírá ji, vytváří její karikaturu a přitom nezřídka popírá právě onu svobodu, kterou dává Duch Boží.
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
