19. 6. 2013

Kdo se diví krizi, věří ještě v progresismus

Fabrice Hadjadj

Marxismus obviňoval křesťanství z toho, že odcizuje člověka, protože mu nabízí naději v Onen svět. Jak je to dnes?

„Marxovo obvinění – a to je vskutku úsměvné – se v posledku obrátilo proti samotné komunistické Revoluci, ba dokonce proti praxi politických voleb. Revoluce, jak známo, člověku tvrdila: «Musíš snést utrpení kvůli budoucí společnosti», mluvila o «zářných zítřcích» a protože si nárokovala, že na zemi zavede spravedlnost, živila také naději v onen svět, neboť ta její spravedlnost nepatřila dnešku, nýbrž zítřku. Také politika žitá pouze z perspektivy volebních období se neustále musí blýskat krásnými sliby, protože politici potřebují být zvoleni a čerpají tedy z náboženských kategorií jako je příslib, vyvolení, budoucí svět. «Onen svět» tedy opravdu není onde. Ten křesťanský «onen svět» je ve skutečnosti docela jiný.“

V čem je specifický?

„Ježíš jej definuje nikoli jako svět, jenž nastane zítra nebo jinde, nýbrž tady a teď: „Boží království je mezi vámi“ (Lk 17,21). To znamená, že pravý Onen svět existuje nikoli v jiné době nebo na jiném místě. Je mimo prostor a čas, týká se věčnosti, nezměrnosti; je jakýmsi překypujícím zdrojem všude a vždycky. Proto je křesťan tak mocně ve světě přítomen. Chce totiž volit svět u jeho zdroje. Touží zintensivnit jeho přítomnost odmítáním zla, které nás navzájem znepřítomňuje. Křesťan se snaží uchovávat, střežit a povznášet všechno, co existuje, vycházeje od Toho, který dává existenci.“

Z mnoha stran je slyšet, že krize není jen ekonomická, ale především morální. Kde podle Vás spočívá její kořen?

„Bylo by nesprávné oddělovat morální krizi od té ekonomické, neboť produkce a rozdělování bohatství je lidská činnost a bezprostředně se týká etického úsudku člověka. Klade mu otázku důležitosti materiálního bohatství v jeho sociální dimenzi. Ve Francii je dnes hodně v módě slovo „hodnota“. Odkazuje k tomu, co platí ekonomicky a taky mravně. Mluvit proto o ekonomicko-finanční krizi a nevyrovnávat se s tou antropologickou, která je v pozadí, je jako řešit zdravotní potíž tím, že se rána nechá hnisat a odstraní se zraněný. Nynější krize je podle mého skromného mínění krizí víry v konzum. Zdá se, že nikdo už dnes není věřící. Je-li však odmítána víra jakožto Bohem daná ctnost, praktikuje se jako důvěra v kredit na rovině ekonomické. Tak už nežijeme ve víře, ale na kredit. Věřitel půjčuje peníze, protože věří v růst, který umožní dlužníkovi splácet, a dlužník slibuje tento růst, protože věří v konzum, tedy že se bude stále více kupovat a stále více prodávat a tudíž stále více produkovat.“

V čem spočívá tato dynamika?

„Aby tato posedlost produktivitou mohla být živena, je třeba odklonit ty nejhlubší lidské energie, tedy touhu po štěstí a úzkost před smrtí. Jakmile člověk přestane doufat v Nebe, klade svou naději do Trhu. Ten pak nabízí člověku všechno, co jej může odvádět od jeho úzkosti za pomoci produktů, které jsou prezentovány jako dobrodiní. Trh je tak novou zárukou Onoho světa, který neustále slibuje produkty, jež zítra přinesou blaženost. Hned je zde iphon 4, pak 5 a vzápětí 6, hned další díl nového televizního seriálu a pak i nejnovější krém proti vráskám. Lidé chtějí nakupováním zapomenout, že život nemá smysl. Chovají se jakoby hráli v kasinu a doufali, že rozbijí bank.“

Na kontinentě, který žil po šedesát let v pokroku a blahobytu, se zhoršuje ekonomická situace. Mnozí Evropané, zejména mladí, spatřují v zítřku konkrétní možnost neštěstí. Proč vzbuzuje zítřek takové obavy?

„Kdo se diví této krizi, věří ještě v „progresismus“. Já osobně mám za to, že svět je v krizi od začátku. Tak nám to podává učení o prvotním hříchu. Evangelní podobenství o pšenici a koukolu nás učí, abychom nebyli nostalgičtí, protože zpátky se vrátit nemůžeme a jdeme vstříc lepšímu a zároveň horšímu. Existuje tedy možnost zlepšení za každým zhoršením. Jinak ovšem nesouhlasím s východiskem Vaší otázky..“

Opravdu? Copak jsme nežili v blahobytu?

Šedesát let hodnocených jako pokrok, to byla také desetiletí bezuzdného konzumismu, systematického masakru duší, neuvěřitelného zhrubnutí člověka redukovaného na hýčkané a vykrmované prasátko, před kterým se ovšem tají, proč s ním je tak nakládáno, totiž aby šlo na jatka. Materiální růst? Jistě. Člověk však lidsky nemůže růst jinak než duchovně. Plná zaměstnanost? Správně, ale pravým triumfem nad nezaměstnaností je šabat. Pravdou je, že nemá-li smysl náš život, vrháme se o překot do práce a konzumujeme až k nevíře, abychom zapomněli, že si pod sebou podřezáváme větev. Doufat v to, že se staneme srozuměnými otroky nějakého systému, to není naděje. Tento značně pokleslý optimismus koresponduje s tím nejhlubším zoufalstvím. Déle než půl století opravdu vězíme v zoufalství, které si netroufáme pojmenovat. Nyní, když se tento domeček z karet hroutí, máme naříkat? Je konec iluze. Nám se však otevírá možnost vystavět něco na opravdové skále.“

Rozhovor Lorenza Fazziniho s Fabricem Hadjadjim byl zveřejněn v deníku Avvenire, 6. února 2012.

Kdo je Fabrice Hadjadj?

Je považován za avantgardního křesťanského intelektuála , vydáván různými nakladateli (ve Francii i jinde). Fabrice Hadjadj si i přes své mládí (narozen 1971, ženatý, čeká šesté dítě) zvolil ke své kariéře filosofa provinční Toulone a nikoli proslulou Paříž a vyučuje tam na gymnáziu a v diecézním semináři. Jeho pravou touhou bylo stát se romanopiscem (spolupracoval také s nihilistou Michelem Houellebeckecqem), později v sobě objevil filosofa, stal se divadelním dramatikem (v Miláně hrají jeho Joba) a znalcem umění. Konvertoval na křesťanství v dospělosti (pochází z levicové ateistické rodiny židovského původu). Hadjadj publikoval různé eseje jdoucí proti proudu a snoubí v nich svoje hluboké filosofické znalosti i křesťanskou zkušenost a reflexi. Za zmínku stojí jeho tituly Réussir sa morte (Pressses de La Renaissance, Paris 2005), La foi des démons ou l´atheisme dépassé (Salvator, Paris 2009), La profondeur des sexes. Pour une mystique de la chair (Seuil, Paris 2008), La terre chemin du ciel (Les provinciales, 2002). V roce 2010 dostal prestižní francouzskou cenu „Grand Prix de la littérature religiouse“ za svůj text o ateismu. A roku 2006 se stal nositelem „Grand Prix catholique de littérature“ za knihu zabývající se smrtí.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"

 odeslat článek     vytisknout článek