Nový portál Vatikánského rozhlasu

Upozorňujeme, že aktuální program České sekce Vatikánského rozhlasu již najdete pouze na našich nových internetových stránkách

https://www.vaticannews.va/cs.html

Portál radiovaticana.cz bude dále sloužit jako archiv starších vysílání České sekce (roky 2007-2020). V sekci Podcast na našich nových stránkách naleznete archiv denních pořadů Vatikánského rozhlasu v češtině od listopadu roku 2018.

Přejít na stránky Vatican News
VaticanNews.va

   28. 3. 2024

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek

Nejčtenější



Cirkev cz Liturgie cz Rádio Proglas TV Noe Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova Res Claritatis Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika Pastorace na webu Katolik.cz KTF UK Stránky pro animátory seniorů NAVRCHOLU.cz
 
Svatý otec

 Promluvy 

23.2.2012 

Kněžství je charisma

Benedikt XVI. na setkání s kněžími římské diecéze, aula Pavla VI.

Česká sekce RV

Drazí bratři,

Je pro mne velkým potěšením, když se mohu každý rok na začátku postní doby setkat se svými kněžími, římským klérem. Je krásné vidět v tento den, že nás je hodně. Myslel jsem si, že budeme v této velké aule (aula Pavla VI.) téměř ztrácející se skupinou, ale vidím, že jsme mohutným šikem Božím a můžeme v této naší době vstoupit do bitev, které jsou nezbytné k prosazení a příchodu Božího království. Včera jsme vešli do bran Postní doby, každoroční obnovy svého křtu, jakéhosi opakování našeho katechumentátu, kdy sestupujeme do hloubi svojí křestní existence, znovu se chápeme a vracíme ke svému pokřtěnému bytí a můžeme se tak - přivtěleni ke Kristu - snažit opět vést své komunity do důvěrného společenství se smrtí a zmrtvýchvstáním Krista, stávat se ještě reálněji křesťany.

Úryvek z listu Efesanům (4,1-16) je jedním z velkých eklesiologických textů Nového zákona.

Začíná autorovou sebeprezentací: „Povzbuzuji vás tedy já, vězněný pro Pána“ (v.1). Řecké slovo desmios znamená „spoutaný okovy“. Pavel je v řetězech jako zločinec, spoután pro Krista, začíná sdílet Kristovo utrpení.

To je první element jeho sebeprezentace: mluví spoután, mluví ve společenství s trpícím Kristem a tak sdílí také Kristovo vzkříšení, Jeho nový život.

Vždycky, když mluvíme, máme mluvit ve společenství s Jeho utrpením a přijímat také svoje utrpení, svoje soužení a zkoušky v tomto smyslu. Jsou vlastně důkazem přítomnosti Krista a toho, že On je s námi a jdeme tak ve sdílení Jeho utrpení vstříc novému životu, ke vzkříšení. „Spoutaný“ je tedy předně výrazem teologie kříže, společenství, jež je nezbytné pro každého evangelizátora a každého pastýře, s Pastýřem nejvyšším, který nás vykoupil tím, že se odevzdal utrpení pro nás. Láska je utrpením, je odevzdáním, ztrátou a právě takto je plodná. Takto však tímto vnějším elementem okovů a chybějící svobody vychází najevo další prvek. Pravé okovy, které jej pojí s Kristem, jsou okovy lásky. Je „spoután láskou“, láskou, která skýtá svobodu, láskou, která mu umožňuje zpřítomňovat Kristovo poselství i samotného Krista. Láska by měla i pro nás všechny být oněmi posledními okovy, které nás osvobozují; spoutáni v okovech lásky ke Kristu, nalézáme svobodu a pravou cestu života a můžeme v Kristově lásce také vést lidi, kteří nám byli svěřeni, vstříc lásce, radosti a svobodě.

Sv. Pavel dále praví „povzbuzuji“ (Ef 4,1). Jeho úkolem je povzbuzovat, ale není to moralistická pobídka. Povzbuzuji ze společenství s Kristem. V posledku povzbuzuje sám Kristus, který s otcovskou i mateřskou láskou pobízí. „Žijte způsobem hodným toho povolání, které jste dostali“ (v.1). Prvním elementem je fakt, že se nám dostalo povolání. Nejsem ve světě někým anonymním nebo zbytečným. Je tu povolání, hlas, který mne povolal a který následuji. Můj život by by měl stál více prohlubovat cestu tohoto povolání, následovat tento hlas a tak nacházet pravou cestu a vést po ní také druhé.

Jsem „povolán povoláním“. Prvním velkým povoláním je křest, tedy být s Kristem. Druhým velkým povoláním je být pastýři v Jeho službě a musíme stále více naslouchat tomuto povolání. Tak můžeme povolávat či lépe pomáhat také druhým, aby slyšeli hlas Pána, který povolává. Velkou bolestí dnešní církve v Evropě a na Západě je nedostatek kněžských povolání. Pán však povolává stále, jenom sluchu se nedostává. My jsme slyšeli Jeho hlas a musíme být pozorní také vůči Pánovu hlasu určenému těm druhým a pomáhat, aby byl slyšen a tak bylo Jeho povolání přijato. Tak se otevře cesta povolání být pastýři spolu s Kristem. Svatý Pavel se vrací ke slovu „povolání“ na konci tohoto prvního verše a mluví o povolání, které volá k naději - vždyť samo povolání je nadějí - a ukazuje jeho dimenze. Povolání není pouze individuální; je dialogickým fenoménem, fenoménem v nás, v mém „já“, v tvém „ty“ a v „nás“, povoláním k naději. Tak vidíme tři dimenze povolání. Podle tohoto textu vede povolání v posledku k Bohu, který je cílem. Nakonec dojdeme k Bohu a celá cesta je cestou k Bohu. Tato cesta k Bohu však nikdy není cestou izolovanou, cestou v rámci „já“, je cestou k budoucnosti, k obnově světa, cestou v rámci nás povolaných, jež volá další, umožňuje jim slyšet toto volání a proto je povolání vždycky také církevním povoláním. Být věrní Pánovu povolání, v sobě zahrnuje objevení tohoto „my“, ve kterém jsme povoláni a pro které jsme povoláni, a tím také společné putování a realizaci nezbytných ctností. Povolání implikuje církevnost, a tedy dimenzi vertikální i horizontální, které jsou od sebe neoddělitelné, implikuje proto církevnost v tom smyslu, že si tímto „my“ také necháme pomoci budovat svoje církevní „my“. V tomto smyslu svatý Pavel ilustruje povolání, které má za cíl jedině a jediného Boha, ale směrem do budoucna. Naděje je v onom „my“, tedy těch, kteří mají naději a v nitru milují naději několika ctnostmi, které jsou vlastními prvky tohoto společného putování.

První je „všestranná pokora“ (Ef 4,2). Rád bych se trochu pozastavil u této první ctnosti, protože je to ctnost, která se nevyskytuje v seznamu předkřesťanských ctností. Je to nová ctnost, ctnost následování Krista.

Vzpomeňme na druhou kapitolu listu Filipanům: „Nelpěl na tom, že je rovný Bohu,.. ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži“ (2,6b.8). To je cesta synovské pokory, kterou musíme napodobit. Následovat Krista, znamená vstoupit na tuto cestu pokory. Řecký text praví tapeinophrosyne (srov. Ef 4,2): nesmýšlet o sobě ve velkém, mít správnou míru.

Pokora. Opakem pokory je pýcha, která je kořenem všech hříchů. Pýcha je arogance, která usiluje o moc, zdání a chce se vystavovat na odiv druhým, být někým nebo něčím, nemá v úmyslu líbit se Bohu, ale líbit se sobě, být přijímána druhými, ba přímo druhými ctěna. „Já“ ve středu světa: jde o moje pyšné já, které ví všechno.

Být křesťanem znamená překonat toto prapůvodní pokušení, které je také jádrem prvotního hříchu: být jako Bůh, ale bez Boha. Být křesťanem znamená být opravdoví, upřímní a realističtí.

Pokora je především pravda, život v pravdě, osvojování si pravdy, osvojování si své nepatrnosti, která je vlastně velikostí, protože jsem důležitý v obrovském tkanivu dějin Boha s lidstvem. Právě uznáním, že jsem myšlenkou Boha a budovy Jeho světa, jsem nenahraditelný. Právě a jedině tímto způsobem jsem ve své nepatrnosti velkým. Žít pravdu je počátkem křesťanské existence. Jedině životem pravdy, realismem svého povolání pro druhé a s druhými v Kristově těle žiji dobře.

Žít proti pravdě vždycky znamená žít špatně. Žijme pravdu, učme se tomuto realismu: nechtít vypadat, ale chtít se líbit Bohu a dělat to, co se mnou a pro mne zamýšlí Bůh, a takto přijímat také druhého. Akceptovat druhého, který je možná větší než já, předpokládá právě tento realismus a lásku k pravdě; předpokládá toto přijetí sebe jako „myšlenky Boží“ tak jak jsem, se svými omezeními a tím ve svojí velikosti. Přijmout sebe sama a přijmout druhého, obojí jde pospolu. Jedině přijmu-li sebe v rámci obrovského Božího tkaniva, mohu přijmout také druhé, kteří tvoří spolu se mnou velkou symfonii církve a stvoření. Myslím, že malá pokoření, která denně musíme prožívat jsou velmi zdravá, protože pomáhají každému uznat vlastní pravdu a tak být svobodnými od oné domýšlivosti, která se staví proti pravdě a nemůže mne učinit šťastným a dobrým. Akceptovat a naučit se to a tím se naučit přijímat vlastní pozici v církvi, svoji nepatrnou službu jako velkou v Božích očích. A právě tato pokora, tento realismus osvobozuje.

Pokud jsem arogantní a pyšný, chtěl bych se stále líbit, a nedosáhnu-li toho, jsem zdrcený, nešťastný, musím toto potěšení neustále vyhledávat. Pokud jsem však pokorný, mám svobodu být v rozporu s převládajícím míněním, se smýšlením druhých, protože pokora mi dává tuto schopnost, svobodu pravdy.

Prosme tedy Pána, aby nám pomáhal být skutečně tvůrci společenství církve, aby rostla, a ať také my dorůstáme do této velkolepé vize Boha o „nás“, jsme údy Kristova Těla a patříme tak v jednotě Božímu Synu.

Druhá ctnost – ale budeme stručnější – je mírnost (Ef 4,2), řecky praus: být mírný, zdrženlivý. A to je také kristologická ctnost stejně jako pokora. Je to následování Krista na této cestě pokory. Tak také praus, být mírný a zdrženlivý, znamená následovat Krista, který říká: „Pojďte ke mně, neboť jsem tichý a pokorný srdcem“.

Neznamená to slabost. Kristus umí být také přísný, je-li to nezbytné, ale vždy se srdcem mírným, vždy je zřetelná Jeho dobrotivost, zdrženlivost.

V Písmu svatém někdy výraz „zdrženliví“ přímo označuje křesťany, malé stádce chudých, kteří zůstanou ve všech zkouškách pokorní a pevní ve společenství s Pánem. Usilují o mírnost, která odporuje násilí. Třetí blahoslavenství v evangeliu svatého Matouše praví: „blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví“ (Mt 5,5).

Nenásilní budou vlastnit zemi. Nakonec zbudou mírní. Mají velký příslib. Máme si tedy být naprosto jisti Božím příslibem ohledně mírnosti, která je mocnější než násilí. V tomto slovu - poddajnost – se skrývá opak násilí. Křesťané nejsou násilníky; jsou odpůrci násilí.

A svatý Pavel pokračuje „velkorysostí“. Bůh je velkorysý.

I přes naše slabosti a hříchy začíná s námi vždy znovu. Odpouští mi, ačkoli ví, že zítra upadnu opět do hříchu; rozdává své dary, i když ví, že jsme neschopnými správci. Bůh je velkorysý, širokého srdce, svěřuje nám svoji dobrotivost. A tato velkorysost, tato velkodušnost je opět součástí následování Krista.

A nakonec „snášejte se navzájem v lásce“ (Ef 4,2). Zdá se mi, že schopnost přijmout druhého vyplývá právě z pokory. Jinakost druhého je vždycky zátěží. Proč je druhý odlišný? Právě tato odlišnost, tato jinakost je totiž nezbytná ke kráse Boží symfonie. Právě s pokorou, v níž uznávám svoje omezení, svoji jinakost ve srovnání s druhým, zátěž, kterou jsem já pro druhé, musíme být schopni nejenom druhého snášet, ale s láskou právě v jinakosti nalézat bohatství jeho bytí, idejí a fantazie Boží.

To všechno tedy jakožto církevní ctnosti slouží při budování Kristova Těla, kterým je Duch Kristův, stává se novým příkladem, novým tělem a roste. Pavel potom konkrétně říká, že toto všechno, veškerá rozmanitost darů, temperamentů lidského bytí slouží jednotě. Všechny tyto ctnosti jsou také ctnostmi jednoty. Považuji například za příznačné, že první list po Novém zákoně, první Klementův list (srov. PG 1, 201-328), je adresován rozpolcené komunitě Korinťanů, která trpí rozdělením. V tomto listu je právě slovo „pokora“ klíčové. Jsou rozděleni, protože chybí pokora. Nedostatek pokory ničí jednotu. Pokora je základní ctností jednoty a jedině tak roste jednota Kristova Těla, jsme skutečně jednotní a dostává se nám bohatství a krásy jednoty. Proto je logické, že seznam těchto ctností, které jsou církevními, kristologickými ctnostmi jednoty, směřuje k výslovné jednotě: „jeden Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech“ (Ef 4,5). Jediná víra a jediný křest jako konkrétní realita církve, která podléhá jedinému Pánu.

Křest a víra jsou neoddělitelné. Křest je svátost víry a víra má dvojí aspekt.

Je to hluboce osobní úkon. Poznávám Krista, setkávám se s Kristem a důvěřuji Mu. Vzpomeňme na onu ženu, která se dotýká Jeho šatu v naději, že bude uzdravena (srov. Mt 9,20-21), naprosto se Mu svěřuje a Pán jí řekne: „Jdi, víra tvá tě uzdravila“ (Mt 9,22). Také malomocným, tomu jedinému, který se vrací, říká: „Tvá víra tě uzdravila“ (Lk 17,19). Víra je tedy primárně a především osobní setkání, dotek Kristova šatu, být dotknutý Kristem, být v kontaktu s Kristem, svěřit se Pánu, mít a nalézt lásku Kristovu a v lásce Kristově také klíč k pravdě, univerzalitě. Avšak právě proto, že je klíčem univerzality jediného Pána, není tato víra pouze osobním úkonem důvěry, nýbrž úkonem, který má určitý obsah: fides qua vyžaduje fides quae, obsah víry a křest vyjadřuje tento obsah: trojiční formuli, která je podstatným elementem Kréda křesťanů. Křesťanské Krédo je samo o sobě přitakáním Kristu a tím Trojjedinému Bohu. Tato skutečnost, tento obsah mne sjednocuje s tímto Pánem, tímto Bohem, který má tuto tvář a žije jako Syn Otce v jednotě Ducha svatého a ve společenství Kristova těla. Připadá mi velmi důležité, že víra má určitý obsah. Není jednotícím elementem a je nedostačující, pokud není, nežije se a nevyznává se tento obsah jediné víry.

Proto se tedy Rok víry a Rok katechismu neoddělitelně pojí, aby byl hodně praktický. Koncil obnovíme jedině obnovou obsahu, který byl později znovu zhuštěn v Katechismu katolické církve.

Velkým problémem dnešní církve je nedostatečná obeznámenost s vírou, „náboženský analfabetismus“, jak to řekli kardinálové minulý pátek během diskuse o těchto věcech. „Náboženský analfabetismus“... s tímto analfabetismem nemůžeme růst, nemůže růst jednota. Musíme si proto my sami znovu osvojit tento obsah jakožto bohatství jednoty a nikoli jako balíček dogmat a přikázání; jako jedinou skutečnost, která se zjevuje ve své hloubce a kráse. Pro katechetickou obnovu musíme učinit všechno, aby víra byla poznávána a tak byl poznáván Bůh, Kristus, pravda a rostla tak jednota v pravdě.

To všechno se pak sbíhá v „jediném Bohu a Otci všech“. Všechno, co není pokora, všechno, co není společná víra, ničí jednotu, ničí naději a zatemňuje Boží tvář. Bůh je Jeden a Jediný. Monoteismus byl velkým privilegiem Izraele, který poznal jediného Boha, a zůstává konstitutivním elementem křesťanské víry. Trojjediný Bůh, jak víme, nejsou tři božstva, nýbrž jediný Bůh. Vidíme lépe, co znamená jednota: jednota je jednotou lásky. Je tomu tak právě kvůli oběhu lásky, Bůh je Jeden a Jediný.

Pro Pavla, jak jsme viděli, je jednota Boha totožná s naší nadějí. A proč? Jak? Protože jednota Boha je naděje, která je zárukou toho, že nakonec nejsou odlišné mocnosti, že není žádný dualismus rozdílných a odporujících si mocností, že nakonec nezbyde velký drak, který by se mohl pozvednout proti Bohu, že nezůstane špína zla a hříchu.

Nakonec zbude jenom světlo! Bůh je jeden a je Bohem jediným, nestojí proti Němu žádná jiná moc! Víme, že při stále narůstajících špatnostech, které ve světě prožíváme, mnozí pochybují o Všemohoucnosti Boha, dokonce někteří teologové – i ti dobří – a říkají, že Bůh patrně není Všemohoucí, protože to, co vidíme ve světě, prý není slučitelné se Všemohoucností, a chtějí tak vytvořit novou apologii, obhajovat Boha a zbavovat Boha viny za tato zla. Není to však správný způsob, protože není-li Bůh Všemohoucí, jsou-li a zůstávají-li jiné mocnosti, není opravdu Bohem a není naděje, protože nakonec by zbyl polyteismus, nakonec by zůstal boj, mocnost zla... Bůh je Všemohoucí. Jistě, jediný Bůh si v dějinách uložil omezení svojí Všemohoucnosti uznáním naší svobody. Ale nakonec se všechno vrátí a nezůstane jiná mocnost. Toto je naděje: zvítězí světlo, zvítězí láska. Nakonec nezbyde síla zla, zůstane pouze Bůh! Jsme tak na cestě naděje a jdeme k jednotě jediného Boha, který se skrze Ducha svatého zjevil v Kristu, Jediném Pánu.

Z této velkolepé vize pak svatý Pavel jakoby přechází k podrobnostem a říká o Kristu: „Vystoupil vzhůru, odvedl zajatce a dal lidem dary“ (Ef 4,8). Apoštol cituje Žalm 68, který poeticky opisuje výstup Boží s archou Úmluvy vzhůru, na vrcholek hory Sión, do chrámu. Bůh jako vítěz přemohl ostatní, kteří jsou vězni, a jako pravý vítěz rozdává dary. Judaismus tady spatřoval spíše obraz Mojžíše, který vystupuje na horu Sinaj, aby na výšinách přijal Boží vůli, přikázání, která nejsou pokládána za přítěž, ale za dar poznání Boží tváře, vůle Boží. Pavel tady nakonec spatřuje obraz výstupu Krista, který stoupá vzhůru poté co sestoupil; vystupuje a táhne lidstvo k Bohu, dává místo tělu a krvi v Bohu samotném; táhne nás do výšin Svého Synovského bytí a osvobozuje nás ze zajetí hříchu, osvobozuje nás, protože je vítězem. Poněvadž je vítězem, rozdává dary. A tak přicházíme od výstupu Krista k církvi. Dary jako takové jsou „charis“, milost, bytí v milosti, v lásce Boží. Charismata pak konkretizují tuto „charis“ v jednotlivých funkcích a posláních: apoštolové, proroci, evangelistém pastýři a učitelé budují Kristovo Tělo (Ef 4,11).

Nechtěl bych nyní zacházet do podrobné exegeze; velmi je diskutováno, co tady znamená apoštol, prorok... V každém případě můžeme říci, že církev je zbudována na základě apoštolské víry, která zůstává stále přítomna. Apoštolové jsou skrze apoštolskou posloupnost přítomni v pastýřích, kterými jsme Boží milostí my navzdory veškeré své ubohosti.

Jsme vděčni Bohu, který nás povolal, abychom stanuli v apoštolské posloupnosti a dále budovali Kristovo Tělo. Tady se objevuje jeden prvek, který považuji za důležitý. Služby, tzv. ministeria, jsou označeny jako „Kristovy dary“, jsou to charismata. Není tu tedy protiklad mezi ministeriem na jedné straně jakožto nějakým právním zřízením a charismatem na straně druhé jakožto prorockým darem, který je živý, duchovní jakožto přítomnost Ducha a Jeho novost. Nikoli! Právě ministeria jsou dary Zmrtvýchvstalého, jsou charismata, jsou vyjádřením jeho milosti. Nelze být knězem a nebýt charizmatický. Charisma je být knězem. Zdá se mi, že je třeba mít na paměti, že povolání ke kněžství znamená být povolán Pánovým darem, Pánovým charismatem. A takto - inspirováni Jeho duchem - se musíme snažit svoje charisma žít. Myslím, že jedině takto je pochopitelné, že církev na Západě neoddělitelně spojila kněžství a celibát, bytí v eschatologické existenci směrem k poslednímu určení naší naděje, k Bohu.

Kněžství je totiž charisma a musí se pojit s charismatem. Kdyby tomu tak nebylo a bylo jen čistě právním ustanovením, bylo by absurdní ukládat nějaké charisma, které je pravé. Je-li však samo kněžství charismatem, je normální, že se snoubí s charismatem, s charismatickým stavem eschatologického života.

Prosme Pána, aby nám pomáhal stále lépe chápat a stále více žít v charismatu Ducha svatého a tak také žít toto eschatologické znamení věrnosti Jedinému Pánu, které je nezbytné právě pro naši dobu, vyznačující se dekompozicí manželství a rodiny, které lze chápat jenom ve světle této věrnosti jedinému Pánovu povolání.

Poslední bod. Svatý Pavel mluví o růstu člověka v dokonalosti dosažením plnosti Kristovy. Nebudeme už jako malé děti, zmítaní vlnami a strhováni větrem kdejakého učení (srov. Ef 4,13-14), „ale spíše žijme podle pravdy v lásce, a tak porosteme po všech stránkách v Něho, v Krista“ (Ef 4,15). Není možné žít v duchovní dětinskosti, dětinnosti víry. Ve světě bohužel vidíme tuto dětinskost. Mnozí se nedostali za první katechezi, nepokročili. Snad zůstalo nějaké jádro, ale možná, že bylo také zničeno. Jsou zmítáni vlnami tohoto světa a nic víc, nemohou jako zralí s kompetencí a hlubokou předsvědčivostí vykládat a zpřítomňovat filosofii víry, řekněme, onu velkou moudrost, racionalitu víry, která otevírá oči druhým, která otevírá oči právě vůči tomu, co je ve světě dobré a pravé. Tato zralost ve víře chybí a zůstává dětinskost ve víře.

Zajisté, zažili jsme v těchto posledních desetiletích vysokou spotřebu slova „zralá víra“. Mluví se „zralé víře“, tj. emancipovaná od magisteria církve. Dokud podléhám matce, jsem dítě, musím se tedy emancipovat a abych byl konečně zralý, musím se emancipovat od učitelského úřadu církve. Výsledkem však není zralá víra, výsledkem je závislost na vlnách světa, na světských míněních, na diktatuře sdělovacích prostředků, na tom, co si všichni myslí a chtějí. Pravá emancipace nespočívá v emancipaci od společenství Kristova Těla! Naopak, to znamená upadnout pod vliv diktatury vln a větrů tohoto světa. Pravá emancipace spočívá právě v osvobození od této diktatury, spočívá ve svobodě Božích dětí, které společně věří v Tělo Krista, Vzkříšeného Krista. Teprve tak vidí realitu a jsou s to odpovídat na výzvy naší doby.

Mám za to, že je třeba velmi prosit Pána, aby nám pomohl být emancipovanými v tomto smyslu, svobodnými v tomto smyslu, tedy skutečně zralou vírou, která vidí, dává spatřovat a může také pomáhat druhým dosáhnout pravé dokonalosti, oné mužné zralosti ve společenství s Kristem.

V tomto kontextu je krásné slovo aletheuein en te agape, být pravdiví v lásce, žít pravdu, být pravdou v lásce. Oba tyto pojmy spolu souvisí. Dnes je pojem pravdy trochu podezříván, protože pravda je spojována s násilím. V dějinách bohužel došlo i k tomu, že se usilovalo o obhajobu pravdy násilím. Obojí si však odporuje. Pravda se neukládá jinými prostředky, ne-li sama sebou! Pravda může přijít jedině skrze sebe samu, vlastním světlem. Potřebujeme pravdu, bez pravdy neznáme pravé hodnoty a nemohli bychom uspořádat celý ten kosmos hodnot. Bez pravdy jsme ve světě slepí, nemáme cestu.

Velkým darem Krista je právě to, že vidíme Boží tvář, a třebaže tajemně a velmi neúplně, poznáváme základ, podstatu pravdy v Kristu, v Jeho Těle. Poznáním této pravdy, rosteme také v lásce, která legitimuje pravdu a ukazuje nám, že je pravdou. Řekl bych přímo, že láska je plodem pravdy, strom se pozná po ovoci. A není-li láska, pak ani pravda není zcela přijata a žita. Kde je pravda, rodí se láska. Díky Bohu však v průběhu všech staletí i přes negativní fakta spatřujeme plod lásky, který byl v křesťanstvu vždycky přítomen a je tomu tak i dnes! Vidíme jej v mučednících, četných řeholních sestrách, bratřích a kněžích, kteří pokorně slouží chudým a nemocným. Ti zpřítomňují Kristovu lásku a jsou tak velkým znamením, že tady je pravda.

Prosme Pána, aby nám pomáhal přinášet plod lásky a být tak svědky Jeho pravdy. Děkuji

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Promluvy

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
9.3.18 Papež ke zpovědníkům: Nejsme pány lidského svědomí
15.2.18 Římský biskup se setkal s kněžími svojí diecéze
2.3.17 O růstu víry v kněžském životě mluvil římský biskup na setkání se svými faráři
11.2.16 Římský biskup se setkal s kněžími svojí diecéze
19.2.15 Papežovo setkání s klérem římské diecéze se konalo za zavřenými dveřmi



Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2024 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Václav Lahoda.

 
Stáhnout záznam ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Nové internetové stránky Vatikánského rozhlasu

Bohoslužba k 30. výročí založení Visegradské skupiny a svátek sv. Cyrila a Metoděje ve Věčném městě

Nové Motu proprio zavádí snížení trestu a resocializační programy

Papež: Luštěniny jsou ušlechtilá potravina

Papež připomenul Světový den rozhlasu

Posvátná kniha syrské katolické církve se vrátí do Karakoše

Láska se raduje z růstu druhého člověka, píše papež v poselství k postní době

Papež František: Vytvářejte komunikaci dovolující zahlédnout pravdu věcí

Papež: Kultura setkávání může být východiskem k jednotnějšímu a smířenému světu

Papež František vybízí k solidaritě s křesťany ve Svaté zemi

Jezuitské periodikum La Civiltà Cattolica vyjde také v ruštině

Papež: Kéž nový lunární rok přinese ovoce bratrství a solidarity

 Nově na webu
Svatý otec: Modlitba v každodenním životě

Publicistika: Za skutečnou katolicitu, pluralitu kultur a názorů

Publicistika: 90 let papežského rozhlasu

Rozhovory: Papeže by chtěli všichni

Homilie: Mlčení víry

Archiv zpráv březen 24
    123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728293031

Starší zprávy >

Náš tip

Patris corde

Bratrství se zrodilo z Kříže

Zveřejněna nová encyklika Fratelli tutti