V listopadu roku 2009 vydal Benedikt XVI. apoštolskou konstituci Anglicanorum coetibus, kterou ustanovil zvláštní církevní strukturu, personální ordinariát, určený pro ty členy členům anglikánského společenství, kteří těžko nesli liberalizační tendence ve své církvi a uvažovali o přestupu ke katolicismu. V rámci ordinariátu mohou zachovat specifika své tradice a zároveň vstoupit do plného společenství s římskou církvi. V minulém týdnu věřící ordinariátu z Velké Británie přijeli na pouť do Říma, v čele se svým hlavním představeným, P. Keithem Newtonem, kterému jsme položili několik otázek:

Jak se vyvíjejí vaše vztahy s anglikány? Byl jste anglikánským biskupem 30 let. Byl pro vás přechod do katolické církve za této situace obtížný?

Nepředstavitelně těžký. Pro mnoho lidí jsem se totiž ukázal neloajální. Opustil jsem je. Byl jsem biskupem pro věřící, kteří se pak cítili opuštění. Ale já jsem nepochyboval. Mým úkolem právě jako biskupa bylo vést lidi, kráčet v jejich čele, ne v zadním voji. Jako biskup jsem rozpoznal, že papežská konstituce Anglicanorum coetibus je pro nás velkým darem, na který musíme odpovědět. Právě o to jsme se modlili dlouhá léta. Své lidi jsem tedy neopustil, ale vedl jsem je tímto směrem. Někteří věřící se ve mně samozřejmě zklamali. Ale přesto je třeba říci, že v anglikánské církvi jsou lidé, kteří čekají a pozorují, jak se bude vyvíjet naše situace. Každý nemá odvahu udělat krok do neznáma. Já sám nejsem příliš odvážný člověk, ale musím přiznat, že odchod z anglikánského společenství vyžadoval odvahu. Nyní nás mnoho anglikánů pozorně sleduje, protože - přiznejme si to – situace prokatolického směru v anglikánské církvi není lehká. Ve skutečnosti nemají v tomto společenství budoucnost. Ovšem k tomu, aby se někdo stal katolík, musí chtít být katolíkem. Nelze to brát pouze jako útěk před problémy anglikánské církve. A právě proto se od každého u nás vyžaduje osobní vyznání víry.

Někteří tvrdí, že ustanovení ordinariátu poškodilo ekumenické vztahy s anglikánským společenstvím. Co si o tom myslíte?

Musím předeslat, že největší překážky dialogu obou církví navršili sami anglikáni. Kard. Kasper to dvakrát řekl velmi jasně. Jednou na synodu a jednou na konferenci v Lambeth, totiž že udílení biskupského svěcení ženám bude vážnou překážkou v rozhovorech. Samozřejmě dialog obou církví je nastaven velmi obtížně. Nikoliv ovšem naší vinou. Za povšimnutí stojí například to, že v první a druhé fázi dialogu ARCIC (Anglican – Roman Catholic International Commision) I a ARCIC II se mluvilo o tom, že naším cílem je plná jednota. V třetí fázi dialogu ARCIC III se o tom už mlčí. Stačí mu vzájemné poznávání. Myslím, že je nutné na to upozorňovat, protože vůlí našeho Pána je přece plná jednota. To za prvé. A za druhé: všimněte si, že dnes se stále častěji mluví o vzájemném poznávání, učení se od druhých. Anglicanorum coetibus je prvním případem, kdy se od slov přešlo k praxi. Dostali jsme možnost přeštěpit anglikanismus, jeho dědictví do katolické církve. Papež od rozhovorů přešel k praktickým krokům. To není překážka. Věřím, že to bude most.

Co konkrétně z anglikánské tradice vnášíte do katolické církve?

Anglikánským dědictvím jsou především lidé. Nejpodstatnější je to, že když přecházíme do katolické církve, nemusíme se zříkat ničeho, co patří k našim dějinám. Tolik tedy k historii. A druhá věc: máme velkou tradici sakrální hudby, písně. Je to krásná anglická hudba, která se nyní rozezněla v katolických kostelech, někdy poprvé. Máme také spirituální tradici, duchovní texty. Máme překrásné hymny. Anglikánské dědictví jsou také některé prvky liturgie. Práce nad zvláštním misálem, který obě tradice spojí, ještě trvá. Kromě toho mám za to, že jako bývalí anglikáni máme také vlastní styl pastorace a pocit odpovědnosti za celou společnost. Myslím, že to vnášíme jako dar do katolické církve.

Říká P. Keith Newton, představený personálního ordinariátu pro bývalé anglikány ve Velké Británii.

Přeložila Johana Bronková