Rádio Vaticana

Musím se přiznat, že si se čteními druhé postní neděle nevím rady. Jak Abrahámova oběť Izáka (Gn 22,1-2.9a.10-13.15-18), tak proměnění Páně (Mk 9,2-10) jsou známé texty, stejně jako úryvek z 8. kap. Listu Římanům (Řím 8,31b-34). Komentáře jen hýří nadšením z teologického propojení těchto třech čtení (tzv. typologie): v obětování Izáka vidí předobraz Krista, kterého Bůh Otec neušetřil, což sv. Pavel líčí strhujícím způsobem ve své teologii vykoupení. Mne ale bolí hlava a nemám do ničeho chuť. A vůbec se necítím se na to, druhým kázat.

Ale i tento suchopár patří tak nějak k postní době. Nemusím rozjíždět velké postní akce, stačí, když vydržím svou dnešní blbou náladu – a nebudu s ní otravovat druhé. Je to poušť, kterou si musím projít. Kdosi moudrý řekl, že "postní doba není čás kalendáře, ale čas srdce (Mk 1,15). Je to kairòs plnosti života (Jan 10,10), čas oné nezaměnitelné radosti, která je Ježíšovi vlastní a vyvěrá z jeho seberealizace v lásce a poslušnosti Otcově vůli“.

Znamená to tedy, že z té mé pouště všednosti a suchopáru může skutečně vyvěrat pramen občerstvení a být dokonce zdrojem nového, svobodného vztahu s Bohem a s lidmi? Čas půstu k tomu vyzývá. Musím se však vydat na cestu. S Abrahámem si nesu všechno to, na čem nejvíc lpím, co mne ovšem také nejvíc táhne k zemi a dělá mě nesvobodným. Už jenom si to přiznat, říct to na sebe a být ochoten si to Tím, kdo mi to všechno dal, zase vzít, stojí větší námahu než vyšplhat na Gerlachovku. Pokud to člověk ovšem nedělá jen tak na oko, nešvindluje a pokoutně si nemyslí: „Já mu to nabídnu, a On to nebude chtít.“ Ne, musí mě to něco stát. To nejvýstižnější kázání na toto téma jsem slyšel od Otce Jiřího Reinsberga. Zde je jeho hlas:

S námi to zacloumá, když je otci řečeno: Běž a zavraždi své dítě, abys dokázal, že mě miluješ. To je nějaká láska? Vždyť je to něco děsného. Každý, kdo to čte nebo kdo si to představí, se zarazí a říká – ne, ne, to není možné. A víte, že tohle zažíváme každý z nás? A víckrát během života? Ani si neuvědomíme, že jsme postaveni do situace, v níž se musíme rozhodnout. Vzápětí se objeví velikánská spousta všech možných námitek, vysvětlení, omluv, že bychom přesvědčili celý svět, že to vůbec nejde jinak, než jak to uděláme my. A přitom víme, že bychom lhali. To se objeví mnohokrát – na vlastní kůži jsem to prožil. Jako by mi přímo v srdci byla položena kudla na krk: Jestliže mě máš rád, tak uděláš tohle. Mně se ale nechtělo, mně to bylo cizí, mně to bylo vzdálené, pro mně to byla ztráta smyslu života. Až když jsem se rozhodl, že ano, ale řekl jsem – Ty mi na to dáš! Jo? – tak to ze mne spadlo. A nemohl jsem si říct – tak já mu to slíbím, a On to stejně nebude chtít. To ne. Člověk se musí dostat až k tomu okamžiku, kdy vztáhne ruku - obrazně řečeno - na jedináčka, aby ho propíchl, aby ho daroval. Bible k tomu dokonce říká, a to v Novém Zákoně, že Abrahám doufal, proti veškeré naději. V tom je jeho obrovitost, proto je otcem veškeré víry.

I apoštolové si nechali vzít Ježíšem všechno z ruky a na horu se Petr, Jakub a Jan nechali vyvést ve slepé víře. Utahaní, možná i omrzelí. I s Božím synem život zešediví, Bůh se přece vtělil do každodenního normálu. Ale pak najednou člověk vidí, že to všechno, co dělal ve víře, mělo cenu a nechce se mu z výšin zpět dolů. Jenže musí. A když poslechne a jde, čím dál, tím víc vidí, že všechno je jinak. Staré věci se mu jeví nové, neboť víra je světlo, které osvěcuje věci zevnitř a činí je jedinečnými. V záři Kristova světla temnota prchá z jeho života. Jakoby už slyšel zvolání Lumen Christi z hlouby velikonoční noci. Postní doba je sice ještě dlouhá, ale já tu poušť přejdu. Věřím, Pane, že Ty mi na to dáš! A já pak s Žalmem 116 Ti budu zpívat: „Měl jsem důvěru, i když jsem si řekl: „Jsem tak sklíčen!“... Ach, Hospodine, jsem tvůj služebník,... syn tvé služebnice, rozvázal jsi moje pouta.“