Minulé léto jsme několik týdnů cestovali po Velké Británii. Neměli jsme příliš přesně definované cíle. Chtěli jsme si udělat obrázek o krajině a kultuře země mimo kosmopolitní metropole, navštívit pár významnějších památek a hledat rané stopy křesťanské civilizace. Ukázalo se, že to naposled jmenované není snadné. Historie většiny míst jakoby začínala až koncem 30. let 16. století, v době, kdy se Jindřich VIII. rozešel s římskou církví. Před rokem 1536 najdete v průvodcích zpravidla jen sporé údaje, o místních světcích a velkých mužích středověké církve se nedozvíte téměř nic. U impozantních ruin zplundrovaných klášterů se dočtete, že v nich stejně upadala morálka a že by navíc patrně nebyly loajální ke vznikající nové církvi.

Vybavilo se mi to dnes cestou z Kapitolu, když jsem vyšla z Paláce konzervátorů, který hostí od minulého týdne do 9. září výstavu věnovanou 400. výročí založení Vatikánského tajného archivu (Archivio Segreto Vaticano). Expozice instalovaná v Kapitolských muzeích předkládá veřejnosti stovku unikátních písemností, dokumentujících slavné i méně slavné epizody dějin Církve a západní civilizace vůbec. Připomíná inkviziční procesy s templáři, s Giordanem Brunem či s Galileem. Ukazuje dopis Lukrécie Borgia otci, papeži Alexandru VI., Lutherovu exkomunikační bulu – a přesto v doprovodných textech nenajdete ani stín apologie ani malý pokus obhájit činy našich předků. Autoři výstavy se drželi přísně historických kritérií. Výsledek práce, na které se během půl druhého roku příprav podílel tým zhruba 150 lidí, je v každém případě pozoruhodný. Nesoustředí se zdaleka jen na medializované kauzy. Představují archiv jako strážce paměti a nechávají promlouvat dokumenty samy. Z nepředstavitelných 85 km regálů vatikánského archivu zvolili desetkrát deset dokumentů: nejstarším z nich je Liber diurnus římských papežů z konce 8. století, k nejvýpravnějším patří priviliegium císaře Oty I. z roku 962 psané zlatem na purpurovém pergamenu. Vystavena je františkánská řehole ve schválené verzi z roku 1223, ale také např. arabsky psaný list, v němž marocký kalif al Murtada v polovině 13. století žádá papeže, aby mu poslal stejně dobrého biskupa jako byl předchozí.
Spektakulární zejména díky ohromnému množství pečetí jsou dokumenty spojené se záležitostmi světských panovníků, jako např. list, ve kterém anglický parlament žádá papeže o schválení prvního rozvodu již zmíněného Jindřicha VIII., nebo abdikace Kristiny Švédské po její konverzi ke katolicismu. A dalo by se dlouho pokračovat: od listu indiánského náčelníka psaného na březové kůře po záznamy o kněžích vězněných v Dachau.

Když se novináři po vernisáži zeptali prefekta vatikánského archivu, biskupa Sergia Pagana, zda výstavu navštíví papež, když jde o akci tak historickou, ozve se v jindy nesmlouvavém historikovi řeholník (je totiž barnabita): „Neoznačoval bych tu výstavu za historickou. „Historický“ je pouze Ježíš Kristus, všechno ostatní je pomíjivé.“

Sergio Pagano je jedním z nejerudovanějších mužů, jaké jsem potkala. Měla jsem to štěstí navštěvovat roční archivářský kurz, otvíraný jako doplňkový předmět pro absolventy nebo studenty historických disciplín. Prefekt vatikánského archivu celý kurz odpřednášel osobně. Nezapomenu jak dštil síru na zástupy sebevědomých ignorantů a Danů Brownů, píšících o tom, co Vatikán skrývá, se zcela naivní představou, že „tajný archiv“ obsahuje detektivní příběhy záměrně ukrývané veřejnosti. Snad nejvíc energie vynaložil na to, aby nám vysvětlil a ukázal jak hluboká musí být příprava toho, kdo vstupuje do archivu, aby z dokumentu, který dostane do ruky, dokázal něco vyčíst, aby v něm spatřil drobný kamínek mozaiky, která umožní vyslovit historický úsudek.

Výstava v Kapitolských muzeiích má myslím podobný účel. Na monitoru u každého ze vzácných exponátů se lze dočíst mnoho podrobností, vysvětleny jsou základní pojmy církevní diplomatiky, dozvíte se o čem dokument mluví a v jakém historickém kontextu. Lze se pokusit o čtení vyzvětšovaného fragmentu textu. Doslovný přepis vystavených dokumentů však chybí. Kdo umí pochopit, pochop. Tuším zde potutelný prefektův úsměv: inu, chtěli vidět – ukázali jsme. Vidět neznamená rozumět. Rozumět neznamená chápat. Když dva dělají totéž, není to totéž. Zkrátka výstava písemností dokumentujících dějiny naší civilizace je také a snad především výzvou k pokoře. Byť za sklem v ochranném režimu a pod redukovaným osvětlením, vyvstávají vzdálené okamžiky dějin nebývale reálně - a usvědčují nás. Především z toho, jak málo víme na to, abychom mohli soudit.

Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky