Dovedete si představit Pána Ježíše, jak si dělá z provazů důtky a vyhání z chrámu kupce i se zvířaty, směnárníkům rozhazuje peníze, zpřevrací jim stoly a křičí : „Jděte s tím odtud!“? Zdá se, že to snad ani nepatří do Evangelia! To líčí Ježíše jako tichého, pokorného, trpělivého a mírného. Vedle toho najdeme nicméně v Novém zákoně místa, kde Ježíšova řeč vyznívá nezvykle tvrdě: například když těm, kdo pohoršují maličké (dnes bychom asi řekli: zneužívá děti), hrozí hozením do hluboké vody s mlýnským kamenem na krku … Co s tím? Vezměme to z druhé strany.
Svatováclavská koruna, například, platila od dob Karla IV. za stálé vlastnictví knížete Václava. Každému z jeho nástupců byla jen propůjčena a to pouze v den korunovace a musel za to dokonce zaplatit. Říká se, že říšský protektor Reinhard Heydrich si v korunní komoře Svatovítské katedrály svatováclavskou korunu posadil svévolně na hlavu; násilný konec jeho života se pak dával do souvislosti s touto profanací.
Existují tedy posvátné věci, se kterými se nešpásuje. Týkají se totiž té nejniternější sféry, ve které se lidská osoba otvírá transcendentnu, vstupuje vírou do kontaktu s Bohem. Nedávný výbuch hněvu afgánských muslimů v reakci na pálení Koránu americkými vojáky obrátil pozornost na to, jak se vytrácí v západním světě smysl pro posvátno. Není divu, že američtí vojáci se pak nedokážou bránit, když jim z nařízení vlády jejich vlastní země berou růžence a bible.
Posvátno v moderní civilizaci je pod neustálým útokem. Reklama se dnes už neomezí na to budit potřeby, které člověk vlastně ani nemá. Rafinovaně se snaží proniknout až do Bohu vyhrazené sféry v člověku a dát tím nabízenému zboží jakýsi absolutní význam. Je to podvod zvenčí. Horší však je, když se my sami podvádíme zevnitř a hledáme smysl života v lidském výrobku jakým je auto, dům či móda, které stačí si koupit, nebo dokonce v samotných penězích. Je to vlastně modloslužba: co nám mělo sloužit na cestě k Bohu, nás zotročuje a od Něj odvádí. Sloužit dvěma Pánům současně nelze, říká Ježíš. Vstupní antifona 3. postní neděle nás proto vyzývá hledat pomoc jenom tam, odkud může přijít: „Stále upírám oči na Hospodina, vždyť on mé nohy vysvobodí z léčky!“
Postní doba je Boží pozvánka osvobodit se z područí pozemských věcí. Dokážeme-li uznat, že jsme „nemocní hříchem“, tedy že není v naší moci se ze závislostí dostat, Pán nám jako lékař předepíše léky. Vstupní modlitba nedělní liturgie je takovým receptem: „Bože, studnice milosrdenství a dobroty, ty nám dáváš příležitost, abychom svou hříšnost léčili modlitbou, postem a štědrostí.“ Pokud tato medicína nezabere, může se stát, že si Božský lékař i na nás „udělá z provazů důtky“, a vyžene z nás vše, co profanuje Boží místo v nás! Evangelium nám představuje Ježíše natolik svobodného, že je mu jedno, zda mu lidé zrovna tleskají, nebo se jej snaží vypískat. Janovo evangelium suše konstatuje že „Ježíš se jim však sám nesvěřoval, protože znal všechny a nepotřeboval, aby mu někdo něco o lidech vykládal. Sám totiž věděl, co je v člověku “. (Jan 2,13-25)
Ano, Pán ví, co je v nás! Jsou situace, kdy tak zaslepeně posloucháme ďábly v nás, že ten, kdo nám chce pomoci, je musí přeřvat. Desatero nemohlo být pro Židy pokoušené v poušti modloslužbou, příspěvkem do diskuse, ale jen sbírkou příkazů a zákazů natvrdo (Ex 20,1-17). Pokušení mohou být někdy tak silná, že nepomůže, než si dokolečka opakovat: „Bůh to zakázal“ a neptat se proč. Zapletu-li se s pokušitelem do diskuse, sotva z ní vyjdu jako vítěz. Vytrvat se stává křížem. Sv. Pavel, který pokušení zakusil a naučil se mu klást odpor až do krve, nás ujišťuje, že bude kázat právě a jedině Krista ukřižovaného. Svou smrtí na kříži spojil Kristus ve svém těle nebe se zemí a učinil z nás chrám Ducha svatého. Kdo se Jím nechá vést, nebude už zesvětšťovat posvátno, ale posvěcovat svět. Boží zákon není restrikce, ale projev Boží přízně: „občerstvuje duši“, „nezkušenému dává moudrost“, „působí radost srdci“, a „osvětluje oči“ (Ž 19).
odeslat článek
vytisknout článek
