„Es gibt nichts, was es nicht gibt!“ Tohle nepřeložitelné německé pořekadlo mě napadlo při brouzdání internetem po zpravodajských agenturách. Zcela volně přeloženo to znamená: „Není nic, co by neexistovalo.“ Už se zkrátka ničemu nedivíme, neděláme si iluze. Myslet si, že si je neděláme, je však ta největší iluze. Ono něco, co předčí veškerou představivost, již existuje! Zatím sice jen ve fantazii, ale ta se velmi rychle může stát realitou!

Jsme již zvyklí na řeči o právu na umělý potrat – vždyť je zakotveno téměř ve všech evropských zákonodárstvích. Co když ale někdo obhajuje tzv. post-natální potrat, tzn. ukončení života dítěte již narozeného? Hrůza! – řekneme si, když slyšíme o takových zvěrstvech, praktikovaných v předkřesťanských a mimokřesťanských kulturách. To je samozřejmě vražda a za tu se v naší civilizaci chodí za mříže. Zatím! Ale je tak samozřejmé, že to zůstane zločinem? Italští vědci Alberto Giubilini a Francesca Minervová jsou jiného názoru. A ten zveřejnili 23. února t.r. v časopise Journal of Medical Ethics pod titulem Post-natální potrat: proč by dítě mělo žít? Autoři jsou lékaři a dokonce členi výboru bioetiky. Dodejme, že jejich vlast, Itálie, má tu nejhorší demografickou křivku v Evropě – prostě vymírá!

Tito dva experti tvrdí, že ukončení života už i narozeného dítěte by rovněž mělo být legální, protože – tak zní jejich argumentace – dokud člověk nenabude jistý stupeň vědomí sebe sama, není osobou a nemá nárok na život, na bezbolestnou smrt naopak ano. O tom, kde je hranice, rozhodnou psycholog a neurolog, jejichž úsudek by měl dát rodičům právo na zabití podle stejných indikací jako při interrupci, totiž ekonomické, sociální či zdravotní. Právo na usmrcení by se vztahovalo i na děti narozené zcela zdravé v případě, že kříží životní plány rodičů, sourozenců nebo obecně společnosti. Adopci autoři nedoporučují vzhledem k větší psychické zátěži pro matku, která chce mnohdy po letech adopci zvrátit, zatímco při definitivním řešení ukončením života není k čemu se vracet. Skutečně jsme postoupili v destrukci hodnot tak daleko, že lékaři si mohou něco takového vůbec myslet, dokonce zveřejňovat v seriozních časopisech a při tom sedět v bioetické komisi¬! Je to ono, co zůstalo z křesťanských kořenů Evropy?

Tohle brouzdání po internetu mě přišlo draho. Kol dokola se jarní příroda probouzí k novému životu, ale ze mne v ten okamžik vyprchala veškerá radost. A přece: Antifona 4. postní neděle nás zvoláním „Laetare!“ neomylně vybízí právě k radosti „Vesel se, Jeruzaléme! Jásejte nad ním všichni, kdo ho milujete. Zajásejte, neboť váš zármutek se promění v radost a budete nasyceni ze zdroje útěchy.“

Možná nad zvráceným názorem dvou vědců někdo jen mávne rukou a řekne, „ne, to neprojde, to zapadne, to se nemusí brát vážně“. Obávám se ale, že tu platí slova Karla Kryla, že „optimismus je jen nedostatek informací“. A neříkám to jenom proto, že jsem pesimista, ale že postní doba je dobrá i na to, osvobodit se od iluzí. Oto Mádr říkával, že octnout se tváří tvář smrti je šancí uvědomit si hodnotu života. Také ale, dodejme, to, jak urputný boj – doslova „o život“ – se svádí dnes o člověka. Na tuto duchovní vojnu musíme narukovat. Postní doba je přípravou na ní, tak jako se Ježíš čtyřicet dní na poušti připravoval na utkání se zlem, při kterém sestoupil až do pekel a pak vstal z mrtvých. Naše zbraně jsou modlitba, konání dobra a půst.

Kdo se odebere do pouště, zmobilizuje všechny ďábly. Satan, mocnost temnoty a špíny, nesnáší čistotu. Evangelium k tomu říká: „Světlo přišlo na svět, ale lidé měli raději tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Každý totiž, kdo páchá zlo, nenávidí světlo a nejde ke světlu, aby jeho skutky nebyly odhaleny. Kdo však jedná podle pravdy, jde ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu.“ (Jan 3,14-21) Zde však se zlo hlásá neskrytě a veřejně.

Je těžké brodit se bahnem a nezašpinit se, zvlášť když pokušitel se převléká za anděla světla a nabízí nám špatnosti pod záminkou dobra (sub specie boni). My mu naskočíme a necháme se otrávit jedem hříchu. Právě zde, v bídě vlastního selhání, potkává člověk zcela nově Krista, objevuje Jej jako svého osobního Spasitele a jedinou Naději. Naději nikoliv jako optimismus, že konečně dokážu žít podle evangelia, ale jako zkušenost, že v Kristu mne Bůh miluje. Božský lékař z lásky ke mně bere na sebe můj hřích a jed v mé duši se stává lékem (Similia similibus curentur). V tom je totiž původ všeho hříchu: Nevěřit, že jsem milován, a tím sám sebe zatratit.

V postní době se snažíme omezit v jídle, trochu tím zhubnout a vylepšit si linii. Máme radost, když se nám to podaří. Je to ale smysl půstu a je to ona radost, ke které nás zve neděle Laetare? Sotva! Pokání je naopak tichá, pokorná radost v srdci z mé prohry, protože On je v mé bídě se mnou. Zakusil to sv. Pavel, který dosvědčuje: „Milostí jste spaseni! Když vzkřísil Krista Ježíše, vzkřísil zároveň s ním i nás, a když vykázal jemu místo v nebi, vykázal je zároveň i nám, protože jsme s ním spojeni. […] Není to vaší zásluhou, je to dar Boží! Dostáváte ho ne pro skutky, aby se nikdo nemohl chlubit.“ (Ef 2,4-10)

Postmoderní společnost stále více vytěsňuje Církev a její poselství relativizuje. Jak malý je dnes vliv křesťanů na zákonodárství v Evropě je zjevné, stejně jako i v Americe, kde se biskupové marně snažili zvrátit rozhodnutí prezidenta v otázkách svobody svědomí. Ale jsou tyto vnější politické aspekty rozhodující¬? Starozákonní knihy Kronik reflektují dějiny Izraele od Adama přes Davida až po tragický pád Jeruzaléma v roce 587 př. K., kdy ho dobyli Babyloňané. (2 Kron 36,14-16.19-23) Tragický konec království a nová naděje není otázkou vojenskou, ale výsledkem vztahu s Hospodinem. Ze vztahu lásky s Bohem vyrůstají hodnoty, které pak vedou lid bezpečně všemi nebezpečími.

K rozpadu hodnot musí asi dojít, aby zazářil ukřižovaný Kristus jako jediná naděje světa: Ave crux, spes unica. Ježíš řekl Nikodémovi: „Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný. Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen. Kdo v něho věří, není souzen; kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. (Jan 3,14-21) Ano, tento zoufalý svět sám sebe soudí a přitom nevědomky čeká na Pána.