Technika a technologie, s nimiž je stále těsněji spjat lidský život, už dávno nejsou pouhým prostředkem, kterým člověk na základě svého svobodného rozhodnutí koná buď dobro nebo naopak zlo. Možnosti dnešních technologií samy vytvářejí pevný rámec, do něhož je člověk stále více uzavírán a na němž je závislý nebo si závislost sám, zpravidla nevědomky, postupně vytváří. V individuálním měřítku se o tom přesvědčí každý, komu se ztratí mobil anebo přijde o svoji počítačovou databázi v důsledku nějaké technické závady. Týká se to však nejenom jednotlivce, ale celých společností.
Také v oblasti ekonomiky je rámec lidské svobody technokraticky a stupňovitě determinován. Ekonomické, zvláště finanční faktory ovlivňují každodenní konkrétní život, ale člověk je dostatečně nezná a navíc se vymykají demokratické kontrole. Málokdo si dnes přizná, že otázky ekonomiky a finančnictví, které jsou často v médiích zmiňovány jakoby jim všichni rozuměli, vlastně ve skutečnosti příliš nechápe. Nezřídka jim patrně nerozumějí ani ti, kteří tuto tématiku v médiích zasvěceně probírají. Jen zřídka ji totiž dovedou zprostředkovat druhým, což je podle Aristotela známkou právě toho, že ji neovládají, neboť, jak praví tento řecký filosof: teprve ten, kdo dovede svoje vědění předat druhým, je skutečně vědoucím. Patrně každý rodič si dříve či později ověří platnost tohoto tvrzení v kontaktu se svými ratolestmi ptajícími se na nějaký problém ze školních škamen. S přibývajícími roky se ostatně děti ptají stále méně také proto, že se toho obvykle moc konkrétního nedovědí. Později ovšem také zjistí, že mnohé školní znalosti jim v životě nejsou příliš platné.
Z oblasti ekonomiky jsou největší neznámou peníze a jejich emise. Člověk může takřka nabýt dojmu jakoby se peníze nějakým „nadpřirozeným“ způsobem snášely shůry. Ptát se, kdo, jak a proč rozhoduje o peněžních emisích, tedy např. o tom, kolik bankovek je v oběhu, se jeví jako nemístné a hloupé. V médiích lze občas zachytit letmou zprávu o tom, že množství peněz v oběhu stouplo. Anebo prosákne informace, že obchodní směna mnohonásobně převyšuje produkci zboží či služeb v daném ekonomickém prostoru. Mluví se o gigantických půjčkách celým státům či nějaké globální instituci jakoby se snad zmíněné obnosy získávaly rozbitím pomyslného prasátka, o kterém přitom všichni vědí, že je prázdné…
Jinými slovy: zdá se, že peníze jsou věčné nebo se množí samy sebou, totiž svými stále více vyumělkovanými způsoby oběhu, něco jako perpetuum mobile. Zřejmě s tím ovšem souvisí také fakt, že na trhu s cennými papíry se čas od času vyskytne osoba či instituce, která do nich draze investuje, ale pak zjistí, že dotyčné papíry jsou docela bezcenné. Nejasnosti v této oblasti jsou zkrátka zahaleny neprostupnou mlhou, vytvářenou jednak přebujelým sebevědomím tajnůstkářských aktérů, kteří se o svoji moc nedělí, a jednak tmářstvím předstíraného, alternativního vědění, které je šířeno buď nevědomky, z naivity či za peníze namísto pravdy.
Zřejmá propojenost demokracie a ekonomiky k některým otázkám přímo nabádá, ale obvykle je nikdo neklade. Kdo a jakým právem rozhoduje v ekonomických záležitostech, zvláště finančnictví, které dnes funguje globálně? Neměly by tyto mechanismy vyjít na světlo? Kdo jsou jejich strůjci?
Je však také obtížné určit, zda ekonomiku řídí globální technokratické elity anebo jejich počítačové sítě, které jim umožňují se družit nebo zápasit o vliv, ale v jejichž tenatech jsou zároveň samy uvězněny. V médiích, kam se člověk obrací v důvěře, že se o tom něco dozví, je obvykle ponechán na pospas dohadům, případně odkázán zase jenom k důvěře, že to někdo někde ví. Sdělování relevantního vědění je ve sdělovacích prostředcích jevem stále řidším, pokud vůbec někdy v dějinách hrálo větší roli. Média pracují hlavně s pocity a emocemi, jejichž intenzita je mnohdy větší než emoce plynoucí z individuálních skutečností a mají proto nezanedbatelný vliv na individuální i hromadné lidské počínání.
Fakt, že jedno mediální podání nějaké události je považováno za věrohodnější než opačné, nemusí být nutně způsoben tím, že podává pravdu. Působivost médií totiž spočívá právě v tom, že působí vlastními výrazovými prostředky, bez ohledu na to, zda líčí reálné dění anebo příběh, který existuje pouze in potentia, tedy jako možnost ryze teoretická.
Výsledkem tohoto soustavného mediálního přílivu je buď zaujetí čili podrobení vlastního cítění, ba i smýšlení, z čehož plyne více či méně nadchnutá potřeba nějaké to převzaté smýšlení prosazovat (většinou pouliční demonstrací), anebo zavládne znudění čili odpor, z čehož plyne zase bezradnost, znechucení, popř. více či méně cílená naštvanost. Jen těsná střední cesta je správná a vede skrze snahu o vnitřní smíření, které dává exkluzivně jenom Hospodin.
Pokušení spoléhat se na lidské zřízení, ať aktuální nebo nějaké budoucí, nepominulo pádem známých totalitních ideologií, ale nadále je činné v ekonomickém dění, jehož utajené rozhodovací mechanismy mají patrně napodobovat jediné a jedinečné tajemství účinné Boží prozřetelnosti.
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
