Nový portál Vatikánského rozhlasu

„Vedle kříže matka stála, hořké slzy prolévala, neboť na něm visel syn“ – tento úvodní verš zahajuje středověkou náboženskou sekvenci Stabat Mater, připisovanou františkánskému básníku a mystikovi Jacoponemu da Todi. Text líčí biblickou scénu Ukřižování od paty kříže - z pohledu Matky, která ztrácí Syna. Snad právě proto v průběhu staletí inspiroval četná zhudebnění – bolest nad ztrátou dítěte je všeobecně lidskou emocí. Jak však přetavit osobní trýzeň v naději, kterou dává víra?

Hudební dějiny čítají až čtyři sta zpracování tohoto tématu – počínaje barokním Alessandrem Scarlattim až po relativně nedávnou partituru Arvo Pärta (1985). Stabat Mater Antonína Dvořáka pro kvartet sólistů, sbor a klavír vznikla v roce 1876. Právě tuto originální verzi Dvořákovy skladby uvedla v rámci své komorní sezóny nejstarší a nejprestižnější římská hudební instituce, Akademie sv. Cecílie (Accademia Nazionale Santa Cecilia). Koncert dirigoval a pěvecký sbor připravil profesor Ciro Visco, který navštívil naše rozhlasové studio.

Provedení vzbudilo velký zájem, protože se jednalo o originální verzi Dvořákova díla. V Římě byla uváděna vůbec poprvé. Strhující a impozantní verze pro orchestr podává přímo sošnou vizi celé scény, ale možná se vzdaluje původnímu Dvořákovu záměru. Skladatel dílo složil po úmrtí svých třech dětí. Namísto truchlivé žalosti reagoval zhudebněním textu, jehož výpověď je tragická, avšak u Dvořáka se nese ve smyslu oddanosti, zbožnosti, plné odevzdanosti do vůle Boží. Šíří pokoj, který není typický pro jiná hudební ztvárnění Stabat Mater. Vnímáme zde vztah hluboké víry, ve slovech i tónech.

Jak víte, sekvence se dělí na dvě tematické poloviny. První je popisná, zobrazuje Matku pod křížem, hovoří o smutku její duše a končí smrtí Syna. Ihned nato začínají prosby k Matce Boží. Tyto modlitby prosí Matčino srdce, aby prosebníka dovedla do rajské slávy, prostřednictvím účasti na Ježíšově smrti. A v tomto okamžiku všichni ostatní autoři mění svůj hudební styl. Rossini, nebo Pergolesi, který složil jistě nejkrásnější Stabat v hudebním světě, zde přímo vzplanou. Rossiniho Inflammatus et accensus skutečně přibližuje plameny a oheň Posledního soudu – trubky hlaholí, bubny rachotí, soprán vystupuje do závratných výšek. Pergolesiho fuga Fac ut ardear cor meum je jedna z nejkrásnějších, avšak rovněž nejtrýznivějších v dějinách hudby.

Zatímco Dvořák se zastavuje a vytváří melodie, před kterými člověk stojí v údivu. Jak se mohou z tak hrůzné bolesti zrodit tak odzbrojující tóny. Duet sopránu s tenorem je téměř jako ukolébavka, jako pohlazení. Dvořák se k této ženě – Matce obrací zcela jinak, plně se odevzdává do její mateřské moci jako syn. Nikoliv jako pobožný člověk, který prosí, aby si zachránil duši. Mám za to, že je zde jistota, která říká: Zpívám ti, ale vím, že ty už se o mne staráš. A závěrečným Amen se pak vše rozjasní, sláva ráje je dosažena. Z hudebního hlediska nastává podivná situace – žádný chorál nebo fuga, nýbrž opakované a opakované potvrzení. Amen, které se donekonečna opakuje mnoha zdánlivě stejnými, a přesto rozdílnými způsoby, stvrzuje jistotu tohoto muže. Toto Stabat je vírou z nejbohatších.

Pocházím z Neapole, svěřuje se maestro Visco. My Neapolci jsme hluboce religiózní, vysvětluje, avšak tato synovská odevzdanost mne v Dvořákově díle ohromila. Zejména v klavírní verzi, kterou jsem dosud neznal, je plně hmatatelná. Chybí zde několik sborových vstupů a myslím, že některé sólové party jsou provedeny lépe než v orchestrální verzi, dodává. A celek nás tak přivádí blíže k této mimořádné ženě, kterou Matka Boží je.

Jak se však slučuje interpretace velkých děl sakrální hudby s prostorem koncertního sálu? Odpovídá Ciro Visco:

Existují díla, která vznikla pro interpretaci v kostele. Naše provedení vyžaduje větší fantazii od publika – musí přivřít oči a představit si originální kontext... Na druhé straně musíme být rádi, že jsou tyto skladby uváděny v koncertních síních, protože v kostelech bychom je asi neslyšeli...

Máte nějaký recept, jak by původně liturgické skladby mohly zase do chrámů vrátit? Jak vůbec vnímáte hudbu, která se používá při dnešní liturgii ? Opustila polyfonii či gregoriánský chorál a je ovlivňována moderními žánry...

Jak jsem již řekl, pocházím z Neapole, kde se například nikdy nepěstovala polyfonická hudba. Každé místo – i v minulosti – si uchovávalo své lokální tradice. Gregoriánský chorál je přirozeně pro nás katolíky znakem liturgické jednoty. Avšak studujeme-li blíže jeho historii, zjistíme, že je souborem mnoha tradic – galské, mozarabské, beneventské, římské, ambrosiánské – jejichž fúzí vzniká tento jednotný proud. Slyším-li jako interpret klasické hudby v kostele skladby, které se inspirují dneškem, pouze ztěží je hodnotím jako krásné. Nemohu se ale domnívat, že všichni lidé mají takovou hudební kulturu, která by jim pomohla ocenit jiné skladby. Jestliže i tato popová hudba však může přiblížit člověka k Bohu, tím lépe. Možná, kdyby existovaly diecézní hudební školy, které by sledovaly více méně jednotný směr a vytvářely skutečnou kulturní hudební bázi, tento problém by se vyřešil. Bez studia nelze klasickou hudbu produkovat, a proto je mnohem jednodušší interpretovat rock či pop, kterými nás zaplavují televize a rozhlas.

Spatřujete tedy hlavní problém v omezené hudební kultuře? Nepěstujeme hudbu dostatečně?

Nepěstujeme ji tak, jak by se mělo. Musíme však dodat ještě jednu věc. Studium hudby vyžaduje velkou námahu, hodiny cvičení, naprostou oddanost. Kdo chce být hudebníkem jako by se uzavřel do kláštera. Je to povolání, které následuje, nesmí je zradit. Pokud mi pamět sahá, nebylo dne, kdy bych si řekl, už mne to nebaví, už to nechci dělat. Každý den stále něco přidávám, ne vždy se mi to daří, ale je to řemeslo, které vyžaduje naprostou oddanost. Kde však dnes najít lidi ochotné obětovat vlastní existenci ? I při výuce na konzervatoři si všímám, že část žáků se nikdy nebude hudbě věnovat, protože nemají povahu na to, aby toto povolání nesli dál.

uzavírá klavírista a dirigent Ciro Visco, sbormistr římské Akademie sv. Cecílie.