Prach v dešti, my všichni nejsme než prach v dešti (Dust in the wind, All we are is dust in the wind), ozývá se z radia jedno odpoledne na sklonku této postní doby. Teskné úpění zpěváka stoupá ze samého dna duše vzhůru a v záchvěvech jeho hlasu jakoby resonovalo ono varovné: „Pomni člověče, že prach jsi a v prach se obrátíš“, které jsme slyšeli na Popeleční středu. O Bohu neříká nic, ale o to víc se zdá, že ne Něj čeká, ba Jej nevyřčeně vzývá, podobnými slovy jako autor Ž 103 (102). Ten důvěřuje Bohu jako tomu, který “ví, z čeho jsme utvořeni, má v paměti, že jsme jen prach. Dni člověka jsou jako tráva, kvete jak polní květ. Sotva jej vítr ovane – již ho není, nezbude po něm ani stopa” .

Ta píseň mne natolik zaujala, že hledám na internetu její autory. Než kapelu jménem Kansas najdu, narazím na jinou skupinu, která podmanivý song přejala a zařadila do svého repertoáru ve vlastní hudební interpretaci. Ta je jen neznatelně odlišná od originálu, ale to stačilo k tomu, aby se poselství vytratilo: Místo k zamyšlení zve úderný rytmus k tanci, odtažitý hlas zpěváka recituje tatáž slova, ale bez existenciální hlouky, takže text degeneruje v pouhou dekoraci. To vše dává dojem líbivé povrchnosti, či povrchní líbivosti.

Vezměmě to jako obraz duchovního života: kde člověk žije víru jako osobní vztah s Bohem, pak to, co říká a koná, má sílu Boží život předávat. Zůstane-li víra naopak jen formálním plněním náboženských povinností, duchovní profil člověka se zploští, jeho slova zůstanou mělká a on se stává duchovně neplodným. Právě to vytýkal prorok Jeremiáš svým současníkům v blahobytném Izraelském království. Ještě za prorokova života je ale rozmetáno na prach. Proč to Bůh dopustil? Jeremiáš nemá pochyby, že se tak děje pro větší dobro, totiž zniternění víry, které předpovídá: „Hle, blíží se dni – praví Hospodin – kdy sjednám s Izraelovým a Judovým domem novou smlouvu:… Vložím svůj zákon do jejich nitra, napíšu jim ho do srdce, budu jim Bohem a oni budou mým lidem! (Jer 31,31-34).

Co znamená vepsat zákon do nitra? Znamená to nejednat už podle vnějších norem, příkazů a zákazů, ale podle vnitřních pohnutek a hlasu vlastního svědomí. Tedy ne z donucení, ale ve svobodě Božích dětí. Aby se svoboda ale nezvrhla v nevázanost a nezničila nás, předpokládá silný vztah osobní lásky. Platí tu ono augustinovské „miluj a dělej, co chceš!“ Tato plnost svobody ve vztahu k Bohu a bližnímu je výslovně cíl, ke kterému nás Bůh chce dovést. Mojžíš to prorocky předjímá, když zvolá: „Kéž by Hospodin udělal z celého národa proroky, kéž by dal Hospodin spočinout svému duchu na nich!“ (4. kniha Mojžíšova 11, 4-6. 10-30).

Jeremiáš jako by dělal echo: "Nebude již učit druh druha, bratr bratra: „Poznej Hospodina!“ Neboť mě poznají všichni od nejmenšího do největšího – praví Hospodin (Jer 31,34). Nestačí tu však láska lidská! Absolutní svoboda nad-lidská, Boží. Bůh sám musí vepsat do srdce člověka zákon své lásky. Člověk si ale své srdce musí nechat očistit. Autor žalmu 51 si úpěnlivě vyprošuje tento nový akt stvoření: „Stvoř mi čisté srdce, Bože! Obnov ve mně ducha vytrvalosti. Neodvrhuj mě od své tváře a neodnímej mi svého svatého ducha...“. Německá postní písen to vyjadřuje slovy „Mach mich rein bis zum Herzensgrund; im Innersten mach mich gesund. Očisti mé srdce až na dno; uzdrav mne v nejhlubším nitru.“

Toto nové stvoření nemohl uskutečnit než Kristus, Boho-člověk, svou boho-lidskou láskou. On je bytostným uskutečněním vztahu lásky syna člověka s Bohem-Otcem. V Kristu svoboda přestává být jen možnost volby mezi dobrem a zlem, stává se rozhodnutím pro dobro v lásce až do krajnosti. List Židům (5,7-9) vyzdvihuje drama poslušnosti, které syn Boží podstoupil, aby nám dal podíl na jeho osobním vztahu k Otci: „Kristus v době, kdy jako člověk žil na zemi, přednesl s naléhavým voláním a se slzami vroucí modlitby k tomu, který měl moc ho od smrti vysvobodit, a byl vyslyšen pro svou úctu k Bohu. Ačkoli to byl Syn Boží, naučil se svým utrpením poslušnosti. Když tak dokonal své dílo, stal se příčinou věčné spásy pro všechny, kteří ho poslouchají.“

Janovo evangelium vidí v Ježíšově smrti za nás čin uplného sebevydání Syna do Otcových rukou ve svobodné poslušnosti. Kristus tím ve své osobě proráží zeď hříchu naší neposlušnosti a otevírá nám naprosto nevídanou přístupovou cestu k Bohu. Nestojíme už před Bohem, ale žijeme v Bohu, jako adoptivní synové a dcery. Ježíšova vlastní slova v předvečer jeho oběti, jsou naléhavou výzvou, abychom nezůstali stát stranou, ale vstoupili do tohoto dramatického přechodu ze smrti do života, z otroctví do svobody. Nezakrývá nám, že smrt se přemáhá pouze smrtí: „Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek. Kdo má svůj život rád, ztratí ho; kdo však svůj život na tomto světě nenávidí, uchová si ho pro život věčný. Jestliže mi kdo chce sloužit, ať mě následuje; a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Jestliže mi kdo slouží, Otec ho zahrne poctou. Nyní je moje duše rozechvěna. Co mám říci? Otče, vysvoboď mě od té hodiny? Ale právě kvůli té hodině jsem přišel.“ (Jan 12,20-33)

Tváří tvář takové Boží lásce k nám, kteří nejsme nic než prach, chce se rozjímat nad Kristovými pašijemi. Papež Lev Veliký nám ukazuje jak: „Pravý ctitel utrpení Páně – píše– ať hledí na ukřižovaného Ježíše očima svého srdce tak, že ztotožní své tělo s Kristovým… A kdo nemá společnou přirozenost s Kristem, jestliže přijal toho, který na sebe vzal přirozenost člověka, a jestliže se znovu narodil z toho Ducha, z kterého pochází sám Kristus? … A protože tato přirozenost měla být vyléčena ze starých ran a očištěna od poskvrny hříchu, stal se zároveň jednorozený Syn Boží Synem člověka, aby mu nechyběla ani celá skutečnost lidství ani plnost božství.“

Ano, nejsme než prach, „prach v dešti“, který se rychle mění v bláto. Právě do tohoto bláta se Bůh vtělil, aby člověka vyvýšil: „A já, až budu ze země vyvýšen, – slíbil Ježíš – potáhnu všechny k sobě.“ (Jan 12,20-33).