Seberealizace, autonomie, nezávislost – to nejsou, než variace na téma: svoboda! Současný člověk, hrdý na vlastní individualitu, je opakuje přímo s posvátnou úctou, vyhrazenou dříve jen Desateru. Ve známé Maslowově
„pyramidě potřeb“ stojí seberealizace na samé špici, jakožto instinktivní
potřeba naplnit své schopnosti. Seberealizované osoby – podle tohoto amerického psychologa – přijímají sebe sama, jsou tvořiví a spontánní v tvorbě svých myšlenek a činů. Mají vnitřní etiku, která je nezávislá od vnější autority.
Proti tomu zní slovo poslušnost jako ozvěna dávných dob v zemi zapomnění. Ježíš, který poslouchá Otce a nechce konat svou, ale jen Otcovu vůli, se pak musí jevit jako nerealizovaný člověk, dokonce jako úplný loser, smolař, který nedokázal uchopit příležitosti, které život nabízel, a tak zkrachoval. Vezměme třeba Květnou neděli – Ježíšův triumfální vjezd do Jeruzaléma: celé město je na nohou, lidé Ježíše nadšeně vítají a provolávají mu slávu! O takové šanci dostat se k moci se každému politikovi může jen snít! Ale Ježíš, místo aby ji využil, nechal se provolat králem a vstoupil tak do dějin jako charismatický vůdce lidu, si tu šanci nechá ujít. A události jdou pak zcela jiným směrem: Místo oslavy budou pašije. V listu Filipanům (Flp 2,6-11) sv. Pavel toto mesiášovo sebezmaření (kenoze) shrnuje: „Kristus Ježíš, ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí. Byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži.“ Co to konkrétně obnášelo, předjímá 22. žalm: „Probodli mi ruce i nohy, – spočítat mohu všechny své kosti. Dělí se o můj oděv, – losují o můj šat.“
Nejpozději při čtení z proroka Izaiáše, Deuteroizaiáše, (Iz 50,4-7) se stává zřejmé, že poslouchat znamená v Písmu svatém něco mnohem víc, než jen podřídit vlastní úsudek vnější autoritě a omezit tak vlastní suverenitu: „Každé ráno mi Hospodin probouzí sluch“, vyznává prorok, „abych ho poslouchal, jak je povinnost učedníka. Pán mi otevřel ucho a já se nezdráhal, necouvl nazpět. Svá záda jsem vydal těm, kteří mě bili, své líce těm, kteří rvali můj vous. Svou tvář jsem neskryl před hanou a slinou. Pán, Hospodin, mi však pomáhá, proto nejsem potupen.“
Význam pojmu poslušnost v Bibli vyrůstá z kontextu semitské mentality, která je „akustická“, upřednostňuje sluch. Starozákonní spiritualita spočívá proto v tom, Boží slovo slyšet a uskutečnit ho v životě. Šema Jisra'el – slyš Izraeli! – je základní požadavek Jahweho vůči svému lidu. Jestliže Hospodin „probouzí sluch“, či „otvírá ucho“, chce člověka oslovit, chce s ním vstoupit do dialogu. Musí však často překonávat lidskou neochotu, naši duchovní hluchotu. Bůh ale stojí o naši spolupráci s Ním: „Ten, který tě stvořil bez tebe, tě nespasí bez tebe“, říká sv. Augustin. Po staletí se izraelité chovali jak nahluchlí: Boží slovo sice přijímali, ale stále jen s výhradami, aby si uhájili vždycky aspoň v něčem nezávislost na Bohu. Proto jejich odpověď Božímu poslání nikdy nedospěla k dokonalosti, k tomu být poslední, eschatologická a definitivní.
Teprve v Ježíši Kristu, Bohu-člověku, přišla „hodina“, kdy odpověď člověka Božímu hlasu je konečně úplná, dokonalá a definitivní. Událo se tak v okamžiku, kdy Ježíš na kříži vydechl naposled: „Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha“ (Lk 23,46). „Setkáváme se tu s něčím úžasným, říká kardinál Špidlík v jedné své úvaze ke Květné neděli, totiž s virtuozním projevem lidské svobody. Ježíš stále ukazuje, že je to on sám, který dobrovolně trpí, který to vše na sebe bere z lásky. Dává celý svůj život docela bez výhrady, bez nejmenší rezervy do rukou Otce. Úplnější odpověď Božímu zjevení si nedovedeme představit. Že je to odpověď úplně svobodná, pokračuje otec Špidlík, to plyne z prostředí, ve kterém se pronáší. Je to uprostřed násilností, vnitřních úzkostí, o kterých svědčí krvavý pot v Getsemanské zahradě (Mt 26,36), jakož i tragické opuštěnosti, kterou naznačuje výkřik „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ (Mk 15,34). Tento poslední smrtelný výkřik Kristův na kříži přitom není výrazem zoufalství, ale vrcholné svobody. Je jakoby chtěl říci: „Dávám svůj život bezvýhradně jenom tobě, Otče – z lásky“.
Konat Boží vůli není tudíž v rozporu se seberealizací, ale záruka jejího uskutečnění. Je totiž nabídkou mít účast na Božích plánech s lidmi a zajistit naším lidským činům božskou sílu. Pro světce jako Ignáce z Loyoly se neustálé hledání Boží vůle stalo životním programem, cestou mystického sjednocení s Bohem a výrazem mužské spirituality. Neustálým rozhovorem s Bohem, modlitbou, rosteme v poznání, že to, co od nás Pán chce, chceme v hloubi duše vlastně i my sami. Přijmeme pak rádi dokonce i utrpení jako účast na vlastní spáse, ale i na spáse celého světa. Hlavně ale jako nabídku zvláštního Božího přátelství, kterým se Pán zavazuje konat dokonce i vůli naši. Neřekla sv.Terezička, že nemá přání, které by ji Ježíš mohl nesplnit?
Všemohoucí, věčný Bože, tys nám poslal svého Syna: stal se člověkem, ponížil se a byl poslušný až k smrti kříže; dej, ať také my za všech okolností konáme tvou vůli, abychom tvého Syna následovali a měli účast na jeho vzkříšení. Neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého …
odeslat článek
vytisknout článek
