11. 12. 2016

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.2070
Poslechem z webových stránek.1301
Četbou textů na webových stránkách.2393
Poslechem i četbou.1348


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek
Váš e-mail:

Nejčtenější

O zázracích a milostech uprostřed syrské války

Kdo se nenechá pohladit od Pána, je ztracen

Papež František: První překážkou ke kněžství je narcismus




Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova

Res Claritatis

Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika

Pastorace na webu



Katolik.cz

KTF UK

Stránky pro animátory seniorů

Návštěva papeže v České republice





 
Svatý otec

 Homilie 

5.4.2012 

Kněz nepatří nikdy sobě samému

Homilie Benedikta XVI. při mši se svěcením olejů, baz. sv. Petra

Česká sekce RV

Drazí bratři a sestry,

Při této mši svaté se naše mysl soustředí na chvíli, kdy nás biskup vkládáním rukou a modlitbou uvedl do kněžství Ježíše Krista, abychom tak byli „posvěceni v pravdě“ (Jan 17,19), jak to pro nás žádal Ježíš svou velekněžskou modlitbou k Otci. On sám je Pravda. Posvětil nás, to znamená, že nás navždy svěřil Bohu, abychom vycházeje od Něho a ve vztahu k Bohu mohli sloužit lidem. Jsme však zasvěceni také realitou svého života? Jsme muži, kteří jednají vycházeje od Boha a ve společenství s Ježíšem Kristem? Pán je před námi a my jsme před ním s touto otázkou: „Chcete se vnitřně více sjednotit s Pánem Ježíšem Kristem a připodobnit se Mu, zřeknout se sebe samých, obnovit sliby a potvrdit závazky, které jste ochotně přijali v den svěcení?“ Takto se po této homilii budu ptát každého z vás i sebe samého. Vyjadřují se tak hlavně dvě věci: žádá se vnitřní spojení ba dokonce připodobnění Kristu a tím nezbytně překročení sebe samého, zřeknutí se toho, co je pouze naše, totiž oné tolik proklamované seberealizace. Žádá se, abychom my – já – nevymáhali svůj život pro sebe sama, ale dali jej k dispozici jinému: Kristu; abych se neptal: co z toho budu mít já, nýbrž: co mohu dát já Tobě a tak těm druhým? Nebo ještě konkrétněji: jak uskutečnit připodobnění Kristu, který nepanuje, ale slouží; nebere, ale dává – jak to uskutečnit v často tak dramatické situaci dnešní církve?

Nedávno skupina kněží v jedné evropské zemi zveřejnila výzvu k neposlušnosti a zároveň podala i konkrétní příklady toho, jak by se mohla tato neposlušnost vyjadřovat a že by měla dokonce ignorovat definitivní rozhodnutí církevního magisteria, například v otázce kněžského svěcení žen, o kterém blahoslavený Jan Pavel II. neodvolatelně prohlásil, že k tomu církev nebyla Pánem autorizována. Je neposlušnost cestou k obnově církve? Chceme věřit autorům této výzvy, kteří tvrdí, že jsou podněcováni starostí o církev a že jsou přesvědčeni o nezbytnosti čelit pomalosti institucí drastickými prostředky, aby otevřeli nové cesty a pozvedli církev na úroveň dnešní doby. Je však neposlušnost opravdu cestou? Je možné v tom zaznamenat nějaké připodobnění se Kristu, které je předpokladem každé opravdové obnovy anebo jde spíše o zoufalý podnět učinit něco pro přetvoření církve podle vlastních tužeb a idejí?

Nezjednošujme však příliš tento problém. Copak Kristus nepoopravil lidské tradice, které hrozili zadusit Boží slovo a Boží vůli? Ano, učinil to, aby znovu probudil poslušnost vůči pravé vůli Boží, Jeho vždy platném slovu. Ležela Mu na srdci pravá poslušnost namísto lidské libovůle. A nezapomeňme, že On byl Synem a měl jedinečnou autoritu a odpovědnost zjevit autentickou vůli Boží, aby tak otevřel cestu Božího slova do světa pohanů. On nakonec konkretizoval svoje poslání vlastní poslušností a pokorou až na kříž, čímž učinil svoje poslání věrohodným. Ne má, ale tvá vůle – to je slovo, které zjevuje Syna, jeho pokoru a zároveň jeho božství a ukazuje nám cestu.

Položme si ještě jednou otázku, zda takovýmito úvahami není de facto hájena nehybnost a zkostnatělost tradice. Nikoli. Kdo se podívá na dějiny v době po koncilu, může rozpoznat dynamiku opravdové obnovy, která nezřídka přijala nečekané formy v rámci hnutí plných vitality, hmatatelně ukazuje nevyčerpatelnou životnost svaté církve i přítomnost a účinné působení Ducha svatého. Podíváme-li se na osoby, z nichž vytryskly a proudí tyto živé řeky života, vidíme, že nová plodnost vyžaduje bytosti plné radosti z víry, radikální poslušnosti, dynamiky naděje a síly lásky.

Drazí přátelé, je zřejmé, že připodobnění Kristu je předpokladem a základem každé obnovy. Možná se nám postava Krista jeví příliš vznešenou a příliš velkolepou, abychom se osmělili vzít si měřítko z Něho. Pán to ví. Proto se postaral o jakési „překlady“ do velikostí, které jsou nám přístupnější a bližší. Právě z tohoto důvodu Pavel bez bázně svým komunitám řekl: napodobujte mne, ale já patřím Kristu. Byl pro své věřící „překladem“ Kristova životního stylu. Mohli jej vidět a mohli k němu lnout. Počínaje Pavlem přicházeli v průběhu celých dějin další taková „tlumočení“ Ježíšovy cesty v živých historických postavách. My kněží si můžeme vybavit velký zástup svatých kněží, kteří nás předešli a ukázali nám cestu, počínaje Polykarpem ze Smyrny a Ignácem z Antiochie přes velké pastýře jako Ambrož, Augustin a Řehoř Veliký, až k Ignácovi z Loyoly, Karlovi Boromejskému, Janovi Maria Vianneyovi, až ke kněžím-mučedníkům 20. století a k papeži Janu Pavlu II., který nám byl v činnosti i utrpení příkladem připodobnění se Kristu jako „dar a tajemství“. Svatí nám ukazují, jak dochází k obnově a jak jí můžeme sloužit. A dávají nám také chápat, že Bůh nehledí na velké počty a zevnější úspěchy, ale svoje vítězství ukazuje na nepatrném znamení hořčičného zrnka.

Drazí přátelé, chtěl bych se krátce dotknout dvou klíčových slov obnovy kněžských slibů, která by nás měla přivést k zamyšlení v této hodině církve i našeho osobního života. Především je to zmínka o tom, že jsme – jak praví Pavel – „správci Božích tajemství“ (1 Kor 4,1) a že nám přísluší poslání učit (munus docendi), jež je součástí této správy Božích tajemství, ve kterých nám On ukazuje svoji tvář a svoje srdce, aby nám daroval sebe sama. Na setkání s kardinály během konzistoře mluvili na základě svých zkušeností různí pastýři o náboženské negramotnosti, která se rozmáhá v naší tak inteligentní společnosti. Základní prvky víry, které v minulosti znalo každé dítě, jsou stále méně známé. Abychom však mohli žít a mít rádi svou víru, abychom mohli mít rádi Boha a stát se tak schopnými správně Mu naslouchat, musíme vědět, co nám Bůh řekl; náš rozum a naše srdce musejí být osloveny jeho slovem. Rok víry, připomínka zahájení Druhého vatikánského koncilu před 50 roky, pro nás musí být příležitostí zvěstovat poselství víry s novým zápalem a novou radostí. Zásadně a v první řadě jej přirozeně nacházíme v Písmu svatém, které nikdy nečteme a nerozjímáme dostatečně. Všichni tak zakoušíme, že potřebujeme pomoc, abychom jej v přítomnosti správně předávali, aby se opravdu dotýkalo našeho srdce. Tuto pomoc nalézáme na prvním místě ve slovu učící církve. Texty Druhého vatikánského koncilu a Katechismus katolické církve jsou zásadní nástroje, které autenticky ukazují, co církev věří, vycházejíc z Božího Slova. Součástí toho je přirozeně také veškerý poklad dokumentů, které nám daroval papež Jan Pavel II. a které ještě zdaleka nebyly využity dostatečně.

Každé naše zvěstování musí být poměřováno slovem Ježíše Krista: „Moje učení, není moje“ (Jan 7,16). Nevyučujeme soukromé teorie a názory, nýbrž víru církve, které sloužíme. Nesmí to přirozeně znamenat, že toto učení nezastávám cele a že ve mne není ukotveno pevně. V této souvislosti mi přicházejí na mysl slova svatého Augustina: Co je více mé než já sám? Co je méně mé než já sám? Nepatřím sobě samému a stanu se sebou samým právě tím, že překročím sebe sama a překročením sebe samého se dokáži včlenit do Krista a Jeho těla, kterým je církev. Pokud nezvěstujeme my sami a pokud jsme se my sami stali jedno s Tím, který nás povolal za svoje posly, takže jsme utvářeni vírou, kterou žijeme, pak bude naše zvěstování věrohodné. Nedomáhám se sebe samého, nýbrž daruji sebe samého. Farář Arský, jak víme, nebyl učencem, intelektuálem. Svým zvěstováním se však dotýkal srdce lidí, protože byl sám v srdci dotčen.

Posledním klíčovým slovem, které bych ještě chtěl zmínit, se nazývá horlivost pro duše (animarum zelus). Tento výraz vyšel z módy a dnes se prakticky nepoužívá. V některých oblastech je slovo duše považováno dokonce za zapovězené, protože prý – jak se říká – vyjadřuje dualismus těla a duše a člověka neprávem rozděluje. Člověk je zajisté určitý celek, který je tělem i duší určen pro věčnost. Nemůže to však znamenat, že už nemáme žádnou duši, konstitutivní princip, který zaručuje jednotu člověka v jeho životě i po jeho pozemské smrti. A jako kněží si přirozeně děláme starost o celého člověka, včetně jeho fyzických nutností, o hladové, nemocné a bezdomovce. Nicméně, nestaráme se jenom o tělo, ale také o potřeby duše člověka, o lidi, kteří trpí v důsledku pošlapávání svých práv nebo zmařené lásky, o lidi, kteří se ocitli v temnotě ohledně pravdy a kteří trpí absencí pravdy a lásky. Staráme o spásu člověka s jeho tělem i duší. A jako kněží Ježíše Krista tak činíme s horlivostí. Lidé nesmí nikdy mít dojem, že dodržujeme svědomitě pracovní dobu a před ní a po ní patříme jenom sobě samým. Kněz nepatří nikdy sobě samému. Lidé musí vnímat naši horlivost, která svědčí o věrohodnosti evangelia Ježíše Krista. Prosme Pána, aby nás naplnil radostí svého poselství, abychom s radostným zápalem sloužili Jeho pravdě a Jeho lásce.
Amen

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Homilie

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
24.3.16 Bůh to přehání s milosrdenstvím, my můžeme přehánět s vděčností
2.4.15 Odpočinek je také věcí Boží
17.4.14 Kněžská radost je střežena lidem Božím
28.3.13 Pána nepotkáváme v zakoušení sebe samých
21.4.11 Křesťané jsou kněžským lidem ve vztahu k lidstvu



Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2016 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@vatiradio.va.
Administrace: česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Pavel Brestovský.

 
Záznam aktuálního pořadu ve formátu Real Audio  

Záznam aktuálního pořadu ve formátu MP3  

Český kanál Rádia Vaticán na You Tube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Papež ke katolické nevládní organizaci: Kompetence musí převažovat nad improvizací

Papež František: První překážkou ke kněžství je narcismus

Otec Cantalamessa kázal o rozlišování duchů

Kněží jsou ohrožováni rigiditou a zesvětštěním

Římský biskup přijal dárce letošní vánoční výzdoby Svatopetrského náměstí

Kardinál Koch: hlavním problémem ekumenismu je absence společného cíle

Konference o eucharistických zázracích

Apel syrských dětí v Evropském parlamentu

Papež: Vychytralost nás vzdaluje Bohu

Římský biskup vzdal tradiční hold Neposkvrněnému početí Panny Marie

Kongregace pro klérus vydala nový dokument o kněžské formaci

Krakov má nového arcibiskupa

 Nově na webu
Svatý otec: Pán nenechává člověka napospas jeho špatnosti

Publicistika (Komentáře "Církev a svět"): Marxismus je poplatný liberalismu

Publicistika (Reportáže, reflexe, sloupky): Milosrdenství staví hráz sociálnímu zlu

Rozhovory: Homilie je vždy politická…

Homilie: Cyklus homilií dočasně přerušen

Archiv zpráv prosinec 16
   1234
567891011
12131415161718
19202122232425
262728293031 

Starší zprávy >

Náš tip

Milosrdenství vyžaduje statečnost, vzdorujme teroru láskou

Co jsou jezuité?

Svět je unaven lživými nadšenci