Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vzpomínám si na hodinu náboženství na gymnasiu. Blížily se Velikonoce a tak se nabízelo téma Zmrtvýchvstání. Bylo ale cítit, jak se do toho nikomu nechce. Dokonce i ti, co chodili pravidelně do kostela, se ostýchali vyznat, že „třetího dne vstal z mrtvých“, jak každou neděli vyznáváme v Krédu! Napjaté ticho prolomil až jeden žák: „Vzkříšení znamená, že Ježíšova věc jde dál!“ Bylo téměř slyšet, jak všem spadl kámen ze srdce: „Ano, to je rozumné – na tom bychom se shodli dokonce i s nekřesťany“ – takové, či podobné myšlenky se daly číst ve tvářích gymnasistů.

I mně se spolužákova formulace ponejprv zamlouvala. Ale ponenáhlu rostly pochybnosti. Znamená Vzkříšení skutečně tohle a nic víc? Není to popření víry v Ježíše Krista jako syna Božího, který s duší i tělem vstal z mrtvých a žije? Vezmeme-li takové „vysvětlení“ Velikonoc do důsledků, připouštíme, ba dokonce předpokládáme, že Ježíš z mrtvých nevstal. Nahradíme-li totiž jeho živou osobu myšlenkovou „věcí“ nebo-li ideou, stává se evangelium ideologií, která se pak šíří nezávisle od toho, žije-li její původce, či nikoliv. Dojde pak ovšem na slova sv. Pavla: „Nevstal-li Kristus z mrtvých, marná je naše víra.“(1Kor 15,14)

Jak rádi bychom naši víru v Kristovo zmrtvýchvstání podložili objektivními argumenty! Koneckonců se o to pokoušeli už sami apoštolové. Šli, ne, běželi k hrobu, aby se přesvědčili o tom, že je skutečně prázdný. Zajímá je, kdo odvalil kámen, kontrolují pohřební plátna, vyptávají se žen, které dorazily ke hrobu jako první, zkrátka sbírají indicie, aby měli pádný argument pro to, že Pán nad smrtí zvítězil. Záhy se mohou opřít o zjevení jejich zmrtvýchvstalého Mistra, který s nimi – jak zdůrazňují – dokonce i jí. Toho se drží jako důkazu, že nešlo o přelud. Mají totiž potíže Pána rozeznat: přichází mezi ně zavřenými dveřmi, čeká je na břehu jezera, mohou se Jej dotknout, vynořuje se však a vrací se jakoby do jiné, pro ně neznámé reality, kterou nemohou uchopit. Navíc si apoštol Tomáš musí nechat říci od samotného Pána, že vidět jej, není pro víru rozhodující. Zmrtvýchvstalý se apoštolům zjevuje, ovšem vždy jen kuse, v náznaku, krátce a na různých místech, takže jsou stále v pohybu, na cestě. Právě cestou k sobě navzájem a k bližním přerůstá jejich naděje v jistotu: Pán žije!

V encyklice Spe salvi (7. cap.) se Benedikt XVI. zamýšlí nad Listem Židům (11. cap., v. 1), kde víra se úzce váže k naději: Est autem fides sperendarum substantia rerum, argumentum non apparentium – Víra je podstata toho, v co doufáme; důkaz o věcech, které nevidíme. V počátečním stádiu bychom víru mohli nazvat klíčením, protože v „podstatě“ je v nás už přítomno to, v co doufáme: věčný život v Bohu. A právě proto, že je to už přítomno, vytváří to jistotu: To, co má přijít, ještě není viditelné ve vnějším světě (není zjevné), ale v důsledku toho, že to nosíme ve svém nitru jako počáteční a dynamickou skutečnost, je už možné to vnímat.

Víra tedy není pouhým přesvědčením, osobním nasměrováním k nepřítomným věcem, které mají teprve nastat, nýbrž poskytuje již nyní něco z očekávané skutečnosti, jejíž přítomnost je pro nás důkazem věcí, které zatím plně nevidíme. Vtahuje budoucnost do přítomnosti a tím ji proměňuje. Budoucí věci se tak obracejí v přítomné a ty přítomné v budoucí.

Toto vysvětlení je vztaženo ke konkrétnímu životu. 34. verš 10. kapitoly Listu Židům, mluví k věřícím, kteří prošli zkušeností pronásledování: „Soucitně jste pomáhali uvězněným a s radostí jste nesli, když jste sami byli oloupeni o svůj majetek, neboť jste věděli, že máte jiný základ, „podstatu“ života, na niž se spoléháte.“ Benedikt z toho vyvozuje, že víra skýtá životu nový základ, na kterém člověk může stavět. Tato nová svoboda, vědomí nové „podstaty“, která nám byla dána, se zjevila v mučednictví, kterým se lidé vzepřeli převaze ideologie a jejích politických orgánů a svou smrtí obnovili svět. Z naděje těchto lidí, jichž se dotknul Kristus, vytryskla naděje pro druhé, kteří žili v temnotě a bez naděje. Dokazuje to, že tento nový život opravdu vlastní „podstatu“, která je zdrojem života pro druhé. Tolik slova Encykliky. Z této zkušenosti žije Církev od počátku až podnes. Víra křesťanů nestojí na objektivních důkazech existence Boží, ale vyrůstá ze styku se Zmrtvýchvstalým Pánem. I tváří tvář ohrožení může křesťan říci: „Vím, že můj Spasitel žije“ (kniha Job), a já „Nezemřu, ale budu žít!“ (Žl 118) a „Uzřím Boha ve svém těle.“ (Job19,26) Tyto zdroje se stávají skutečností v té míře, ve které z nich žiji. Nesmím si jej nechat jen pro sebe, musím jej zpřístupnit bližním.

Ve čtvrtém týdnu Exercicií předkládá sv. Ignác meditaci o zjevení se vzkříšeného Krista Panně Marii (nr. 299), ačkoliv se, jak Ignác připouští, v Písmu nevyskytuje. Přišel ji potěšit. Těžko by se jako matka asi spokojila s tím, že „věc“ jejího syna jde dál. Potřebovala ujištění, že jeho život pokračuje. Jeho věc a jeho život jsou však totéž: On je Slovo, které hlásá. Měl tedy onen gymnasista pravdu: Ježíšova věc jde skrze Církev dál. Ale to proto, že On sám žije skrytě v nás a náš život je s Ním ukryt v Bohu. Až se ale ukáže Kristus, náš život, potom se i my s ním ukážeme ve slávě. (srov. Kol 3,1-4).

Obrázek:
Christ Consoling the Virgin after the Resurrection
Rogier van der Weyden: Miraflores Altarpiece, 15. cent.