Ještě jako bohoslovec jsem jednoho dne cestou ze semináře na universitu debatoval s kolegou o Ježíšově prázdném hrobu coby důkazu zmrtvýchvstání. Tu z kolegy najednou vypadlo: „Pro mně za mně můžou archeologové klidně jednoho dne objevit hrob s Ježíšovými ostatky, mou víru to nevyvrátí! Nesmíš zapomenout, dodal, že Kristus vstal z mrtvých ne do té naší, ale do úplně jiné reality!“

Ve mně hrklo. Dá se takový názor podložit evangeliem? Prázdný hrob je přeci dosvědčený fakt, kterým se dodnes argumentuje ve prospěch víry v Kristovo Zmrtvýchvstání s duší i tělem. Apoštolové se legitimují jako důvěryhodní svědkové tím, že Zmrtvýchvstalý se jim ukázal viditelně, tedy v těle, a oni „s ním jedli a pili“. (srv. Sk 10,34a.37-43) Vyvrací tím námitku, že by šlo o přízrak či halucinaci (srv. Lk 24,37). Koneckonců, výzva adresovaná apoštolu Tomášovi, „sáhnout si“ na Jeho rány (Jan 20,19-31) prozrazuje Ježíšův zájem na tom, abychom uvěřili v Jeho konkrétní, hmotné a objektivní vzkříšení a neodsouvali ho do říše subjektivních dojmů nebo metafyzických abstrakcí. Ne, On nás neopustil: Vzkříšením se vrátil do tohoto našeho hmotného světa a je zde s námi.

A přeci je vše jinak. Ježíš vstupuje do večeřadla zavřenými dveřmi proti zákonům fyziky. Zjevuje se, ale ani ti nejbližší ho hned nepoznají. A když učedníci cestou do Emauz konečně pochopí, že je to On, zmizí jim z očí. Svým rozhodným Noli me tangere! odmítá pokus Maří Magdaleny jej zadržet. Zkrátka: Ježíš se nevrátil do života stejným způsobem jako Lazar, který pak žil dalších pár let, než opět zemřel. „Kristus – říká sv. Pavel – když byl vzkříšen z mrtvých, už neumírá, smrt nad ním už nepanuje. (Řím 6,9) Tělo zmrtvýchvstalého Pána je jiné jako je jiná realita, ze které k apoštolům přichází a do které se navrací. Pán ale ukazuje svým učedníkům, že na této nové, jejich očím zatím skryté skutečnosti budoucího věku, mají v Něm reálný podíl již nyní – vírou a nadějí. Apoštol Pavel ji vyjádří takto: „náš život je s Ním ukryt v Bohu. Až se ale ukáže Kristus, náš život, potom se i my s ním ukážeme ve slávě.“ (srv. Kol 3,1-4).

Každé setkání vzkříšeného Pána s apoštoly vyústí v poslání: mají jít a uvádět do této nové skutečnosti i druhé. Poté, co jim ukázal ruce a bok, je pro tento úkol vybavuje svou vlastní božskou pravomocí – odpouštět hříchy: „Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ To vše však nestačí rozptýlit chmury učedníků z toho, že jejich Mistr a Pán už nekráčí před nimi jako dříve a neříká jim, co mají dělat. Jsou znejistěni. Mají zapotřebí útěchu, radu a sílu Ducha svatého, aby mohli vzít Ježíšovu věc do rukou. Musejí se učit dělat první samostatné kroky. A ejhle, ono to jde! Ponenáhlu se přesvědčí, že Pán jde skutečně s nimi, a že je jim nyní dokonce blíže než předtím: tehdy byl mezi nimi – nyní je v nich! Zpětně teď pochopí onehdy pro ně tak nepochopitelná slova Mistrova: „Prospěje vám, abych odešel. Když neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu ho k vám.“ (Jan 16,7).

Velikonoce ústí tedy v očekávání Letnic, kdy Duch uvede učedníky „do celé pravdy“ (Jan 16,13). Uschopní je nejen přijímat, ale podávat i druhým „nefalšované mléko (Božího slova)“ (1 Petr 2,2n), opojnou pravdu, že Kristus žije v těch, kdo vyznávají Jeho jméno a tvoří jeho tělo –Církev! „Neboť ve způsobě chleba dostáváš tělo a ve způsobě vína dostáváš krev; a tak když přijmeš Kristovo tělo a jeho krev, – čteme v jedné z Jeruzalémských katechezí pro nově pokřtěné – budeš s ním mít společné tělo a společnou krev. Tak se vskutku stáváme nositeli Krista, protože jeho tělo a krev pronikly celé naše tělo a podle svatého Petra se stáváme účastnými Boží přirozenosti.“(Cat. 22, Mystagogica 4, 1. 3-6. 9: PG 33, 1098-1106) Každému členu Církve se tak otevírá cesta k závratnému objevu, který udělal sv. Pavel: „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus“. (Gal 2,19 srv. i Fil 1,21) A sv. Jan ujišťuje: „Ježíš Kristus je ten, který přišel skrze vodu a krev; nejen skrze vodu, ale skrze vodu a krev. A to dosvědčuje Duch, protože Duch je pravda.“ (1 Jan 5,1-6)

Slova „krev a voda“ mají hluboký význam pro církevní obce: spojují iniciační svátosti: křest (voda), eucharistii (obětované tělo – krev) a biřmování (Duch). Kdo se znovu narodil z vody a z Ducha svatého, přijímá závazek žít tak, aby Kristus skrze něj mohl ve světě působit a světu se ukázat. To vyžaduje novou kvalitu mezilidských vztahů i čitelnou formu života. První křesťané tu výzvu přijali: „Obec věřících – čteme ve Skutcích apoštolů – měla jedno srdce a jednu duši. Nikdo neříkal o ničem ze svého majetku, že je to jeho vlastní, ale měli všechno společné. Apoštolové vydávali s velkou působivostí svědectví o zmrtvýchvstání Pána Ježíše a na nich na všech spočívala velká milost“ (Sk 4,32-35).

Už prvotní křesťané museli ale přiznat pravdivost Pavlova povzdechu, že „tento poklad máme však v hliněných nádobách.“ (2 Kor 4,7). Tehdy jako dnes „nefalšované mléko (Božího slova)“, které dává sílu k velkým věcem, ředíme limonádou lidské malosti. Právě naše slabost nám ale otvírá cestu k poznání, že Boží království neroste naší silou, ale nevýslovným Božím milosrdenstvím. V to můžeme vždycky doufat, i kdybychom byli zcela na dně. Musíme pak ale i my odpouštět. Zůstane-li nám z Velikonoc jen toto jako pomlázka, máme důvod k radosti. Pokorně pak budeme prosit s celou Církví:

„Bože, ty o Velikonocích vždy znovu oživuješ víru svého lidu; prosíme tě: opatruj a upevňuj v nás, cos nám daroval, ať všichni stále hlouběji chápeme, co to pro nás znamená, že jsme byli obmyti křtem, znovuzrozeni z Ducha svatého a vykoupeni krví tvého Syna. Neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen!“ (Collecta k 2. neděli velikonoční).