V první řadě osobní vztah ke Kristu a až po něm věrouka – v této základní výpovědi by se dalo shrnout teologické myšlení Josepha Ratzingera, říká v rozhovoru s naší rozhlasovou stanicí kardinál Kurt Koch. Předseda Papežské rady pro jednotu a sám dogmatik jako svého času profesor Ratzinger před časem představil ve své knize Tajemství horčičného zrna (
„Das Geheimnis des Senfkorns“, Friedrich Pustet Verlag, 2010, třetí svazek v rámci řady
Ratzinger Studien) základní rysy teologického myšlení současného papeže.
Řekl bych, že Svatý otec svou teologií v zásadě neusiluje o originalitu, jak se o to naopak pokouší většina dnešních teologů. Každý chce být co nejosobitější, čímž vzniká množství tzv. „genitivních teologií“. Svatý otec se zaměřuje na skutečnou původní teologii, tedy na víru církve, a chce věřit společně s církevním společenstvím. Jeho teologie chce být službou dnešnímu člověku, aby porozuměl křesťanskému Zjevení.
Nebylo však přesto dřívější univerzitní působení Josepha Ratzingera určitým způsobem nové a právě proto tak brilantní?
Zcela jistě otevřel nové cesty. Byl velmi ovlivněn personalistickým filosofickým myšlením a jeho teologie je velice personalistická, jak se ukazuje na jeho pojetí Zjevení. To je pro Svatého otce v první řadě činem, obrácením Boha k člověku, a teprve druhořadě je to učení víry. Jádrem teologie Benedikta XVI. je slovo přátelství – a to vyžaduje vztah se zmrtvýchvstalým Kristem.
Ratzinger působil na řadu teologů, vás nevyjímaje. Jaká je jeho dnešní recepce na evropských teologických fakultách?
Z teologie Svatého otce mnozí žijí a jsou jí ovlivněni; jiní ji zase odmítají. Na teologických fakultách se jeden čas nesměl Ratzinger vůbec citovat, pokud chtěl člověk obstát při zkoušce. To se po volbě papežem změnilo. Mnozí lidé teď berou na vědomí, jaká je teologie Svatého otce. Teologové tak musí být trochu opatrnější, když o něm hovoří. A to je jenom dobře.
Současný papež se od počátku více méně teologii věnoval na vedlejší úvazek, neboť mu byla brzy svěřena zodpovědnost v církevní hierarchii. Jak se toto jeho bytí v církvi a pro církev odrazilo v jeho teologickém myšlení?
Mohu se trochu vcítit do toho, co to pro něj znamenalo. Také bych byl raději zůstal teologem než byl biskupem. Ale důležité je zkrátka to, co člověk slíbí při kněžském svěcení: Adsum ( Zde jsem). Teologie je povolání, avšak volá-li církev po jiné úloze, je třeba se rozvzpomenout na svůj slib. U Svatého otce však nevidím v tomto smyslu žádnou změnu. Už jako profesor byl vlastně konfesor, tedy vyznavač, který vydává svědectví o své víře a její teologické reflexi. Dnes samozřejmě stojí v popředí toto vyznání víry, ale Benedikt XVI. chce také přirozeně vydat počet ze své víry a chce to učinit teologicky zodpovědně.
Změnilo se něco unitř církve či změnil se náhled na teologii díky skutečnosti, že současný papež je také významný teolog?
Věřím, že se již prosadilo naléhaní Svatého otce na to, abychom vzali na vědomí, že církev skutečně potřebuje reformu a obnovu. Tato reforma však vychází zevnitř, ze samého srdce víry. Svatý otec hovořil při liturgii svěcení olejů o tom, že existuje náboženský analfabetismus. To je veliký problém dnešní církve. Mnozí svou víru vůbec neznají. Proto je hlavním požadavkem Benedikta XVI. víru prohloubit a odtud rozvést novou evangelizaci.
Papežovou prioritou je ekumenický dialog. Jak byste shrnul jeho vývoj v posledních sedmi letech?
Je to skutečně tak – ekumena Svatému otci velmi leží na srdci, ale jinak to ani nemůže být. Jestliže někdo plně následuje Krista, řídí se i jeho vůli po jednotě, kterou Ježíš vyslovil ve své velekněžské modlitbě. Právě interpretace velekněžské modlitby v druhém díle knihy Ježíš Nazaretský dokládá, jak je papežův ekumenismus kristologicky založen. Myslím, že tím dodal ekumenismu velmi silný důraz – soustředíme-li se na Ježíše Krista, ekumena se rozroste do šířky pouze tehdy, když se ponoří do hloubky.
Svatému otci je 85 let. Která jeho rozhodnutí a klíčové názory jej přežijí?
Doufám, že přetrvá mnoho, především tyto zásadní akcenty – ústřední místo otázky Boha a sekundární postavení otázky církve. Postavení Boha do popředí je též přáním koncilu – Lumen gentium není církev, nýbrž Ježíš Kristus. Úloha církve spočívá v tom nést toto světlo do světa. Velice pěkně to vyjádřili církevní otcové, když srovnali církev s Měsícem. Jako Měsíc nemá jiné světlo než to, které přijímá od Slunce, tak církev má pouze to světlo, které přijímá od Krista, a to musí nést světu. Musíme prohloubit tuto lunární eklesiologii, v níž se církev spokojí s tím, že je Měsícem, a nikoliv Sluncem,
zdůraznil v rozhovoru u příležitostí sedmého výročí pontifikátu Svatého otce Benedikta XVI. předseda Papežské rady pro jednotu křesťanů, kard. Kurt Koch.
Přeložila Jana Gruberová
odeslat článek
vytisknout článek
