Rozdíl mezi diváky a komparsisty je každému zřejmý. Obě kategorie se účastní stejného příběhu, ale každá jinak. Nejsou v protikladu, spojuje je příběh, který je vždycky důležitější. Otázkou je, co se s tímto rozdílem děje na mediální scéně? Média totiž odrážejí realitu jako komplikovaný příběh, jehož součástí jsou všichni, aniž by věděli, jak se vyvine. Každý může přecházet z jedné kategorie do druhé, podle toho, jak se k příběhu postaví. Avšak každý je do něho vtažen a musí se s ním potýkat.

Největší otázka tedy zní: Co je oním celkem, jehož součástí jsou životní příběhy všech lidí? Může být tento celek, tedy celý svět i se všemi jeho obyvateli obsažen, pojat a přetvořen komunikačními technologiemi, které vytvořili lidé? Nepochybně se tímto směrem lidstvo ubírá. Média čím dál více ovlivňují myšlení a vnímání lidí a to dokonce bez ohledu na konkrétní obsah vnímaného, bez ohledu na to, co o vnímaném obsahu lidé soudí. Samotný fakt, že mediální sdělení jsou hromadná, globální čili víceméně všude skoro stejná, lidi vzájemně spojuje a současně také rozděluje. A režisér toho všeho? Tuto otázku klade jen jediná světová instance. Média jakožto lidské výtvory samozřejmě nemohou zmíněný celek pojmout, zmocnit se jej a přetvořit, nemohou pojmout v plné pravdě svět, všechny jeho obyvatele a celé lidské dějiny. Takováto globálnost je vlastní pouze Bohu, který je Stvořitelem a Pánem. A protože Bůh tuto moc uplatňuje, může v Něho každý člověk uvěřit.

Nejasnost rozdílu mezi mediálními diváky a mediálními komparsisty souvisí se šířícím se myšlenkovým chaosem mezi lidmi. Je to nebezpečné zatmění, které je příznakem manipulace lidskou duší. Nejde přitom jenom o ideologii. Z dob komunismu si ostatně ještě mnozí pamatují, že manipulace byla zaměřena nejenom na vnucování stranických idejí, ale také – a mnohem více – na zatahování skutečných citů člověka do příběhu, který mu byl podáván jakožto realita. Dojmy měly člověka přimět, aby akceptoval stranickou a státní autoritu jako tu nejvyšší a v zásadě nezpochybnitelnou, tedy jako autoritu absolutní, božskou.

Dnešek je mnohem komplikovanější. Člověk se ocitl v situaci, kdy se po něm nechce, aby uznával státní autoritu, nýbrž spíše aby ji popřel ve jménu jakéhosi vágního usměvavého abstraktna. Neocitne se tím však pod vlivem jiné, mnohem více zasuté a záludnější síly? Nejvíce nemilým probuzením by pro občana zajisté bylo zjištění, že evropská či americká demokracie není vládou lidu, nýbrž pouhou mediální fasádou svévole několika desetitisíců či statisíců jedinců podílejících se na velice sofistikované moci emitovat peníze, čímž diktují ekonomiku celým státům, včetně těch, ve kterých sami žijí. Věřit něčemu takovému se každý běžný člověk zdráhá, ale teoreticky lze tuto možnost stěží vyloučit, protože otázky, které směřují tímto směrem, lze vnímat stále častěji a jsou ponechávány ve vzduchoprázdnu jako projev neslušnosti, pomatenosti či nepatřičnosti.

Silná emotivní reakce na absenci příslušných odpovědí je pochopitelná, ale nevede k ničemu. Vede jen k ničení. Mnohem smysluplnější je vystoupit z příběhu, který je mediálně anonymní, přistoupit na účast v tom, který je skutečný a napsal jej vlastní krví Ten, který je Živý.

Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"