Kdo by neznal vtipné
zamyšlení Jana Wericha nad tím, co dnes nazýváme lidskou autenticitou: „Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl. A když kouká, aby byl, a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je“. Úvaha je to nejen vtipná, ale i důvtipná. Kdo má ale už jasno v tom, „kým je“, kým má být a kým naopak není a být nemá. Sotva tu můžeme zůstat pouze na rovině lidského důvtipu a neptat se po Bohu: jaký měl Stvořitel úmysl, když nás povolával do života. Teprve
povolání dává naší existenci smysl, cíl a tím i identitu. Být sám sebou nemůže proto znamenat ponořit se do sebe a spokojit se s tím, co právě jsem. Ne, být skutečně sám sebou vyžaduje být v pohybu, sám sebou se stávat, dorůstat do toho, co jsem dostal předem, darem, ale ještě úplně nepřijal. Zahrnuje to také přijmout sám sebe.
Cílem křesťana je stát se Božím dítětem, v Kristu Ježíši. Znamená to dotvořit obraz Boží v nás, abychom mu byli podobní v Kristu. On je náš prototyp, v Něm je skryta naše identita. Nacházíme ji proto v míře, v jaké dorůstáme „k jednotě ve víře a v poznání Božího Syna, k mužné zralosti, k onomu věku, kdy se na nás uskuteční Kristova plnost“, říká sv. Pavel. Být sám sebou tedy není stav, ale povolání k plnosti života. Otec Jiří Reinsberg to vyjádřil takto:
Každý z nás byl povolán. Povolání znamená, že někdo volá, a zároveň ví, že my budeme slyšet a že ho oslyšíme, že ho vyslechneme, že odpovíme, že se do toho vrazí celá naše tvůrčí činnost. Je třeba, aby si člověk vůbec uvědomil, že je povolaný – že je povolaný k tomu, aby BYL. A že to je něco tak úžasného a velikého, co pochopíme teprve, až se podíváme teprve na svůj prototyp – Zjevení, to, že se Kristus projevil jako ten, kdo skutečně JE. Jako ten, který byl povolán do nás, v jeho duchu byl povolán každý z nás. Tato doba je prodchnuta vědomím, že jsme přijali křest. Někdo z nás křest dostal, ale ještě ho nepřijal, protože něco jiného je dostat a něco jiného je přijmout. Malé dítě nemůže říci: Já jsem přijal. V mnoha případech malé dítě – kojenec – dostane křest a potom vyroste, aby ho přijal, aby dal sebe.
Ruský křesťanský existencialista, Nikolaj Berďajev, hovoří o vlastní identitě jako o „povolání stát se osobou“. V plnosti je jí jen Bůh, člověk v míře účasti na Kristově boho-lidství, myslí Vladimír Solovjov. Právě to, že nejsem tím, kým mám být, ale že se jím teprve stávám, způsobuje utrpení jako základní podtón vlastní existence. Ta bolest hovoří ale zároveň o naději, že cíle dosáhnu, a ujišťuje, že jej už předjímám. V tomto smyslu pozměnil Berďajev známé Descartovo Cogito ergo sum –„Myslím, tedy jsem“, v „Trpím, tedy jsem“.
Právě tento dialogický, dynamický rys křesťanství jako cesty k dokonalosti, tedy i vědomí "nenaplněnosti" dokud neuvidíme Boha „tváří v tvář“ (1Kor 13, 12), nebyl v ranné Církvi vždy přijímán. Objevuje se tak první pokušení odpadu od pravé víry. Náchylní na něj byli zejména vzdělaní křesťané pocházející z helénistického prostředí. Tíhli k tomu myslet si, že křtem již dosáhli cíle, poznali Boha. Domnívali se, že dokonalost je zvláštní vyvolení, vyhrazené zasvěceným, kteří rozumem pronikli do tajemství Božích, „vědí“ a tím se i spasí. Tento přístup se nazývá gnózí. Vedl jeho zastánce k elitářské povýšenosti a vylučování prostých lidí z křesťanské dokonalosti. Zaměňování duchovna za intelektuálno je vedlo k odmítání hmoty a tudíž i vtělení. Sv. Jan proto ve svém listu (1 Jan 3,1-2) upřesňuje, že sice „jsme děti Boží!“, ale u cíle ještě nejsme. Biskup Irenej z Lyonu později pak ve svém spisu Proti mylným naukám zdůrazní, že i tělo je určeno k tomu být proniknuto Duchem svatým a že křesťanská dokonalost nespočívá ve vědění, ale v lásce.
Tento primát lásky, která se dává a to až do krajnosti, je rozpoznávací znak dobrého pastýře, Krista. Už jako vzkříšeného, kdy Jej učedníci stěží rozpoznávají, Jej nakonec poznají podle probodených rukou, nohou a boku. Sv. Pavel později zdůrazní jako kriterium pravdy, na kterou se lze spolehnout, že hlásá „Krista a to ukřižovaného“. Je-li pravda, že vlastní identitu nenajdeme než v osobě Krista, dodejme i zde, že v Kristu ukřižovaném. Odpověď na otázku „kdo jsem“ se proto rodí v bolesti. To však je předznamenáno už křtem, kde se nám dostává povolání dorůst do Krista. Na tento kmen obecného kněžství jsou naroubována všechna ostatní, specifická povolání, jako řeholní život, či svátostné kněžství.
Benedikt XVI. to zdůraznil při setkání s kněžími římské diecéze 23.2.2012:
“Jsem povolán povoláním, říká Benedikt. Prvním velkým povoláním je křest, tedy být s Kristem. Druhým velkým povoláním je být pastýři v Jeho službě a musíme stále více naslouchat tomuto povolání. […] Pán však povolává stále, jenom sluchu se nedostává. My jsme slyšeli Jeho hlas a musíme být pozorní také vůči Pánovu hlasu určenému těm druhým a pomáhat, aby byl slyšen a tak bylo Jeho povolání přijato. Tak se otevře cesta povolání být pastýři spolu s Kristem.[…] Povolání není pouze individuální; je dialogickým fenoménem, fenoménem v nás, v mém „já“, v tvém „ty“ a v „nás“, povoláním k naději.”
Naděje je síla, která nám pomáhá vydržet napětí mezi tím, čím aktuálně jsme, a tím, čím máme být. Křesťan je povolán k naději, že svou obětí a láskou světu dopomůže rozkvést v jeho skryté kráse, která bude opět mluvit o Bohu. Příkladem dobrého pastýře může být pater Alfred Delp, SJ, který tváří tvář smrti v nacistickém koncentráku píše: „Když už země dokáže tak nadchnout, proč by i ty větší síly, které nadto máme, by nás měly méně uchvátit a strhávat ke krajní ochotě?[…] Jsme lidé, kteří k celé skutečnosti říkají ano […] Musí být cítit, že jsme nositelé zaslíbení a milosti v čase. A také, že nám nejde vůbec o to, být tu o pár dní života déle, že nám ale naopak záleží na tom, za každou cenu být takoví, jací jsme“.
odeslat článek
vytisknout článek
