Žijeme ve světě, jehož politické a kulturní kulisy naznačují, že osoba a život Ježíše Krista je pouhý mýtus. Buď přežitý a nemoderní anebo užitečný a přitažlivý, ale v každém případě mýtický příběh. Avšak pokud je smrt a vzkříšení Krista – jak věříme - dějinná událost, která zároveň dějiny přesahuje, potom bude mýtem spíše svět, který se snaží vyčlenit se z Božího stvoření a pěstovat si svou vlastní autonomii. A právě to se v dějinách posledních několika století stále zřetelněji projevuje stěží přehlédnutelným a stále rostoucím množstvím lidských životů, které byly obětovány realizaci různých sekulárních mýtů.
Těsná cesta, o které je řeč v evangeliu, proto vede také skrze reflexi o dění ve světě v minulosti nepříliš vzdálené a v přítomnosti stále více globální. Těsnost této cesty souvisí s určitou, praktickou i teoretickou potíží, rozlišit to, co je světské od toho, co je posvátné, ale také opačně: to, co je posvátné od toho, co je světské. Lidský život je neustálou konfrontací s tímto duchovním rozlišováním jak individuálně, tak kolektivně.
V šedesátých letech 20.století jakoby svět „objevil“ institucionální církev. Prostřednictvím médií se takto chápané církvi začalo dostávat upřímných či méně upřímných komplimentů, ale také oprávněných i méně oprávněných kritik. Tato sekularizace působila a dodnes na mnohé působí sympaticky. Křesťan může mít dojem, že se církev „přiblížila lidu“ a že evangelizace konečně nastává.
Avšak koncentrace na to, co je posvátné pouze subjektivně, tedy zdánlivě, a má být odstraněno jako přežitá konvence, poněkud ponechává stranou a bez povšimnutí to, co je posvátné skutečně a objektivně, totiž tajemství zbožnosti (1 Tim 3,16), samotného Boha, jak na to poukazuje zvláště nynější pontifikát. Na druhé straně bylo od koncilu světem usurpováno a pošlapáno mnohé z toho, co je objektivně posvátné. Týká se to především vztahu k lidskému životu v jeho nejkřehčí fázi, při jeho početí a na jeho sklonku. „Hanebný zločin“, jak klasifikoval interrupci Druhý vatikánský koncil (Gaudium et spes, 51), se totiž stal výdobytkem světského práva, demokracie a svobody, jejichž respektování je občanskou povinností.
I když se někteří muži církve dodnes chovají a mluví jakoby sekularizace v pozitivním smyslu slova, tedy odstraňování falešného posvátna, byl hlavní odkaz Druhého vatikánského koncilu, určitě to není jediná možná a potřebná duchovní hodnota. Kromě toho, že by bylo poctivé odstraňovat se stejnou vehemencí také světské modly vyznávané nezřídka s fanatismem, který hravě předčí ten náboženský, je zapotřebí především nahlížet a chápat samotný svět a dějiny očima víry, skrze evangelium, skrze Ježíšovo svědectví a proroctví. Avšak nikoli jenom ve snaze změnit svět, tedy ve snaze brát do vlastních rukou globální režii, která patří jedině Bohu, Stvořiteli a Vykupiteli, nýbrž začít se nejprve a docela prostě dívat na sekularizovaný svět očima víry.
Jinak se totiž prohlubuje potíž správně rozlišovat posvátné a světské. A v ovzduší kontaminovaném touto nejasností se lidské duši špatně dýchá. V církvi to pociťují nejvíce ti, jejichž posláním je posvěcovat, ale týká se to každého věřícího, neboť posvěcování člověka je účelem víry v Boha, který člověka osvobozuje. Zmíněná nejasnost je povahy ryze duchovní, člověk je její součástí a smysl jeho života spočívá v úplném odstranění této nejasnosti při setkání s Bohem tváří v tvář na konci pozemské životní pouti. Jedině láska k pravdě, kterou zjevil Kristus, člověka osvobozuje, aby se v posledku stal tím, kým se má stát.
Vedle sekularizace v pozitivním smyslu jakou bylo ve starověku například odbožštění planet a vesmírných těles v obecném lidském povědomí, existuje ovšem také falešná sekularizace neboli snaha o profanaci toho, co je skutečně a objektivně posvátné. Excesy zvláště v oblasti liturgického života církve, jsou toho dokladem. A s tím se také pojí také falešné posvěcování či zbožšťování toho, co není posvátné, nýbrž světské, ba od základu zvrhlé čili hříšné.
Nejasná hranice mezi světským a posvátným je však zásadně dána dynamikou dvou protikladných hnutí, která jsou přítomna a působí v dějinách lidstva. Je to tajemství zbožnosti (1 Tim 3,16) a tajemství špatnosti (2 Sol 2,7), jak je nazývá svatý Pavel. Obě jsou neodmyslitelná při interpretaci dějin a světa, ale snažit se pochopit tajemství špatnosti za každou cenu může vést k uvíznutí v něm.
Zmrtvýchvstáním Krista začalo v dějinách demaskování příběhu, jehož autorem je otec lži a vrah od počátku, který si počíná jakoby vládl tomuto světu. Tento příběh je podvod, který je jednak páchán na člověku a zároveň mu nabízí spoluúčast na budování svého království bez Boha. Svěřit se a přijmout vlastní místo v díle, které nepřestává vytvářet Kristus, třebaže nechápeme jak, je jediná možnost, kterou má člověk, chce-li žít. Dějiny nejsou samopohybem, který vede automaticky do věčné radosti. Člověk se musí připravovat spíše k lítosti nad hříchy, které si nyní neuvědomuje, než na světskou představu dějinného happyendu.
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
