Jistě jsme každý už zažili na nějakém úřadě, že jsme s žádostí, která byla pro nás moc důležitá, neuspěli a chtěli se dostat k šéfovi. Stále nás však posílali jak od Pontia k Pilátovi, od jednoho úředníka ke druhému, aby nás hlas odněkud za přepážkou odradil. V takovýchto chvílích člověk pocítí celou svou bezmocnost: uvízli jsme v osidlech aparátu, kterému jsme vydáni na pospas. Jak se situace ale rázem změní, máme-li v tom labyrintu „svého člověka“, který se naší kauzy ujme a ví, za kým jít a na které dveře zaklepat. Když je pak věc vyřízena, oddechneme si: jak je dobré mít přátele! Jinak je člověk úplný zajatec byrokracie. Jsme vůbec ještě svobodní?
Co to znamená být svobodný? Jako první nás asi napadne nezávislost, nebýt nikým a ničím svázán, na nikoho vázán, a dělat si, co chci. Člověk by pak byl tím svobodnější, čím by měl kolem sebe víc prostoru s nápisem privát – to je moje. Zdá se, že tento pojem svobody jako „rezervace“ v dnešní společnosti převládá. Ideál žít jako singel, nedělit se s nikým o svůj život, je symptom naší nemocné doby. A jelikož prostor kolem sebe – např. v letadle – si lze za příplatek koupit, je odtud už jen krůček k rovnici svoboda = peníze.
Ale jak tomu bylo například u starých Římanů? V latině slovo „liber“ (svobodný) znamená rovněž „syn“ (liberi=děti). Vyplývá z toho, že člověk je svobodný, "patří"-li do sítě rodinných vztahů, které zaručují dědická práva: syn patří k otci a otec k synovi. Otrok naproti tomu nepatří nikam, je pouhou věcí, kterou někdo druhý disponuje – do odvolání. Znamená-li svoboda podle Aristotela jednat sám ze sebe, otrok svobodný není, vykonává jen povely z venčí. Propustit ho ale tak zvaně „na svobodu“, bylo často jen pokryteckým vyvlečením se z povinnosti, dát člověku aspoň najíst. Svoboda v křesťanském slova smyslu je něco jiného. Co?
Staří poustevníci odcházeli do samoty, aby duchovním bojem s démony, vášněmi, které lidskou osobu zotročují, získali svobodu, doslova netečnost vůči pokušení (apatheia) a tím i přístup k Bohu (parrhesia), jaký měl Adam v ráji před pádem. S Adamem jsme tuto svobodu slova vůči Bohu ztratili. S Kristem jsme však získali svobodu úplně novou. Boží syn nás zasvětil do jeho synovského vztahu s Otcem, udělal pro nás místo, nás do něj uvedl, na nás ho vztáhl, udělal z nás dokonce spoludědice! V míře, v jaké náš dědický podíl přijmeme, se stáváme i my svobodní. Svobodní ne od něčeho, ale k něčemu: k tomu, abychom se mohli zcela nově z lásky vázat – na Boha a na bližního. Bůh Otec jako první se nejprve smlouvou a pak ve svém jednorozeném synu, definitivně zavázal láskou k nám.
Skutečná svoboda je tedy pouto lásky. Sv. Řehoř Nysský to vyjadřuje obrazně: svobodný je ženich, který odstranil všechny překážky, aby se mohl vázat na svou nevěstu. Do tohoto kontextu zapadají Janova slova: „V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jednorozeného Syna, abychom měli život skrze něho. V tom záleží láska: ne že my jsme milovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy.“ (1 Jan 4,7-10) A čteme-li ve Skutcích apoštolů (Sk 10,25-26.34-35.44-48), že když Petr přišel do Césareje, sestoupil Duch svatý na všechny, kdo jeho řeč poslouchali, takže je bylo slyšet, jak mluví cizími jazyky a velebí Boha, pak je to výmluvný příklad oné svobody v řeči s Bohem a s lidmi, ke které jsme povoláni. „Zpívejte Hospodinu píseň novou, – neboť učinil podivuhodné věci.“ – můžeme zvolat se žalmistou. (Ž 98). Je to píseň o nové svobodě v lásce.
Sledujeme-li události kolem učedníků od Velikonoc až po Letnice, je Boží záměr s nimi, potažmo s námi, stále zřejmější – ukázat nám, že nás považuje za své přátele. Už v běžném světském životě nazýváme přítelem toho, kdo nás uvede do kruhu vlastních přátel, kdo nám dá k disposici své konexe a známosti, žárlivě si je nestřeží, ale těší ho, když i my z nich těžíme. No a k tomu přijde jako skutečná známka přátelství oboustranné sdílení se, v důvěře, takže přátelé si mohou svěřit i důvěrné věci. Vrchol přátelství je vzít někoho do rodiny, zapojit ho do oné sítě vztahů, které vytvořil sám život krevními pouty.
V Ježíši Kristu nám Bůh toto všechno nabízí, až do pokrevního svazku a není proto náhodou, že Ježíš tak činí při poslední večeři, kdy ustanovil eucharistii. Přenáší na nás svůj vztah s Otcem (Jan 15,9-17), v Duchu svatém a uvádí nás tak do rodinných vztahů nejsvětější Trojice! Do vztahů naprosté svobody, protože plných lásky, a ta nemůže být než svobodná. Chce od nás ale, abychom mezi sebou žili k obrazu Trojice, když říká: „ Zůstaňte v mé lásce.“ Ukládá nám to dokonce jako povinnost, chceme-li patřit k Němu: „To vám přikazuji: Milujte se navzájem!“ Není minimalista. Jeho sebedarující se láska vyžaduje maximální odpověď a říká nám předem, jak zní, s tím, že ve svůj čas do ní dorosteme: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život.“
On za nás život dal, a tím z nás učinil své přátele, kterým se jako svým důvěrníkům chce nyní svěřovat o svých plánech se světem a žádat nás o pomoc v jejich realizaci. „Už vás nenazývám služebníky, říká, protože služebník neví, co dělá jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, protože vám jsem oznámil všechno, co jsem slyšel od svého Otce“. Není to na nás moc?
Nazývá-li nás Pán svými přáteli, pak si nás tím nejen zavazuje, ale váže i sebe na to, co přislíbil:
„Potom vám Otec dá všechno, oč ho budete prosit ve jménu mém.“ Věřme, že jeho Slovo platí: Ono samo je přece u Boha naším člověkem…!
odeslat článek
vytisknout článek
