Když je někomu 85 let, hledí kupředu i nazpět, říká v rozhovoru pro
Stuttgarter Zeitung (2.5.2012) německý filosof a čerstvý jubilant Robert Spaemann (1927) a pokračuje: Pokud se totiž nedíváte dopředu, přestáváte žít. Ale bez pohledu do minulosti je náš život ubohý.
I po dvou desetiletích emeritury se katolický filosof a přítel Benedikta XVI. opakovaně hlásí ke slovu a publikum různých táborů mu naslouchá – s úctou a nikoliv bez obdivu k nezávislosti, kterou si on sám i jeho myšlení uchovalo. Německá sociologie nazvala generaci narozenou na pomezí dvacátých a třicátých let minulého století pokolením skeptiků – ideály Výmarské republiky již na poválečné Německo příliš nepůsobily. Nicméně právě tyto ročníky, formované zkušeností nacistického režimu, oproti očekávanému pragmatismu vyvinuly nesmírnou životní energii a poznamenaly budoucí běh Evropy – patří k nim teolog Joseph Ratzinger, kancléř sjednoceného Německa Helmut Kohl, zesnulý sociolog a politolog lord Ralf Gustav Dahrendorf, či nositel Nobelovy ceny za literaturu Günter Grass.
Na rozdíl od posledně jmenovaného spisovatele a jeho kompromitujícího členství v jednotkách SS-Waffen, bylo pro Roberta Spaemanna od dětství jasné, kdo je v nacistickém Německu nepřítel. Líčí to ve své autobiografii “O Bohu a světě” ( »Über Gott und die Welt«), kterou k životnímu jubileu vydává renomované a autorovo dvorní nakladatelství Klett-Cotta. Přesnost, výmluvnost a srozumitelnost z ní činí pozoruhodnou intelektuální výpověď o naší době a úvod do Spaemannova myšlení.
“Rozčiluje mne, když se musí dospělý přemýšlivý člověk vždy zařadit do nějaké přihrádky. Nikdy jsem se nemohl vcítit do myšlení rozděleného na tábory”, stěžuje si filosof na stránkách domovských stuttgartských novin. A právem – jeho rodiče, otec kunsthistorik a matka tanečnice – náleželi k berlínské bohémě dvacátých let, která se shlížela v marxismu. Poté oba konvertovali ke katolictví. Malý Robert záhy osiřel a jeho otec přijal vprostřed války, ve dvaačtyřicátém roce, kněžské svěcení. Jak Speamann zmiňuje v rozhovoru pro hesenský rozhlas, doma se vždy cítil svobodně:
„Byl jsem samozřejmě omezen a nemohl jsem říkat všechno, o čem se mluvilo doma. To už jsem jako dítě velmi rychle pochopil. Ale myšlenky jsou přeci svobodné. Vyrůstal jsem vlastně v nepolitickém prostředí, ale bylo natolik samozřejmé, kdo je tehdy nepřítel – tedy vládnoucí režim, že o tom vůbec nebylo třeba ztrácet mnoho slov.“
Dospívající mladík nastoupil na povinnou nacistickou pracovní službu, ale odmítl přespávat v režimních kasárnách. Raději nocoval na nádražní lavičce a zažíval – podle vlastních slov – neskonalou svobodu. Tento pocit záhy umocnila i účast na setkáních katolické mládeže:
„Katolická církev byla, jak se to často v totalitě děje, územím svobody. Možná se někteří kněží či biskupové zdáli oportunističtí, ale z jejich strany to bylo spíše taktizování. V Kolíně se scházely stovky mladých lidí na sobotní modlitební vigilii – tam jsem si uvědomil, že patřím do nějakého společenství, nikoliv však do toho vládnoucího.“
Katolické přesvědčení mladého Spaemanna nutilo zodpovědět zcela zásadní otázku – kam mizí jeho “starší bratři ve víře”, Židé?
„Nenechávalo mne to v klidu. Chodili kolem nás s hvězdou a jednoho dne byli pryč. Šeptalo se, že byli pracovně nasazeni v Polsku. Umínil jsem si, že to vyzvím, a také jsem se to dozvěděl. Trvalým dotazováním vojáků z výchovní fronty, kteří přijeli na dovolenou, jsem pochopil, že Židé jsou zplyňováni. Mnozí lidé po válce řekli, že o plynových komorách nevěděli. Nelžou, ale pravdu by se byli bývali mohli dozvědět. Bůh se ptá Kaina: Kde je tvůj bratr? A očekává, že to víme.“
Robert Spaemann žádal o vstup k benediktinům, ale byl nejprve vyzván k dokončení studia. Obrátil se proto k teologii a zároveň k filosofii.
„Vyrůstání mezi dvěma světy samozřejmě prospívá přemýšlení. Člověk se pokouší porozumět dualismu přítel-nepřítel a podrobit ho reflexi. Filosof není ten, kdo někomu straní, ale ten, kdo usiluje věci porozumět. Napsal jsem jednou článek o ontologii pravice a levice a řekl bych, že skutečný filosof není levicový ani pravicový, ale snaží se porozumět tomu, proč pravice a levice existuje...“
Tento postoj dokazuje Robert Spaemann celým svým životem – jeho zásadní odpor proti potratům, nekompromisnost v bioetických otázkách v souladu s církevní naukou a zpochybnění genetické podmíněnosti homosexuality jej řadí ke konzervativnímu křídlu. Odmítáním atomové energie a angažovaností ve prospěch ochrany životního prostředí rezonuje s požadavky levicových zelených hnutí. Pro katolického filosofa je ovšem prvořadým měřítkem otázka pravdy – tu aplikuje i na dějiny filosofie:
„Ptám se vždy, je pravda, co onen filosof říká? Platí to jen okrajově nebo úplně? Když je to pravda, tak s onou myšlenkou souzním. Filosofie je, jak říká Kant, samostatné myšlení. Porozumět filosofické myšlence značí, že se z ní stane i mé myšlení. Proto jsem zcela odolný vůči plagiátům – lidé, kteří přejímají mé myšlenky, aniž by mne citovali, mi naopak způsobují potěšení. Znamená to, že mé myšlenky mezitím přijali za své a že není třeba se ptát, odkud to mají. Pythagorově větě můžete rozumět, aniž byste věděli, kdo byl Pythagoras.“
Ústřední otázkou Spaemannovy filosofie je Bůh a možnost jeho rozumového uchopení. S Boží existencí se musí vyrovnávat každý, kdo přemýšlí o “skutečnosti jako o něčem skutečném” (“Wirklichkeit als wirklich”). A protože pro Spaemanna neexistuje etika bez metafyziky, v mravní rovině svým čtenářům, mimo jiné, radí, aby si uchovali své špatné svědomí – ba jej dokonce pěstovali:
„Člověk, který není schopen mít špatné svědomí, je o něco ochuzen. Vyprávěl jsem jednou, jak jsem za nacismu jel tramvají. Bylo to v době, kdy Židé nosili hvězdu, ale ještě směli jezdit tramvají. Nastoupil jeden starý pán s Davidovou hvězdou a posadil se. Pak přišel takový nacistický fracek a sprostě pána ze sedadla vyhodil. Starý pán beze slova vstal. V tom okamžiku mi bylo jasné, že existuje jediné čestné jednání – tedy vstát a nabídnout tomu pánovi své místo. Ze zbabělosti jsem to ale neudělal. Špatné svědomí mne kvůli tomu doprovázelo celý život. Myslím, že je správné hájit špatné svědomí – jak jinak by se mohl člověk zlepšit?“
Robert Spaemann strávil své narozeniny v cisterciáckém opatství Mariawald na samém západě Německa. Podílí se na filosoficko-teologické formaci tamních mnichů, kterým Benedikt XVI. před čtyřmi lety udělil privilegium navrátit se k předkoncilní liturgii. Pětaosmdesátilý muž se vrací tam, kde se již jako dítě cítil tak dobře:
„Laetatus sum in his quae dicta sunt mihi: In domum Domini ibimus. Zaradoval jsem se, když mi řekli : „Do domu Hospodinova půjdeme“. Má nejranější dětská vzpomínka je pocit radosti, o níž tato starobylá poutní píseň Izraelitů hovoří. Vzpomínka na nepopsatelnou blaženost tříletého chlapce, který procitá na klíně své matky poté, co ho pění žalmů ukolébalo do spánku. Rodiče si mysleli, že už to stačí a chtěli odejít. Žebral jsem, abychom ještě zůstali. Nemohl jsem se od zpěvu a jeho nekonečného opakování odtrhnout (a nedaří se mi to podnes). Byli jsme v benediktinském opatství sv. Josefa v porýnském Gerleve. Zde byli rodiče přijati do církve a zde mne jako tříletého nechali pokřtít,“
říká německý filosof Robert Spaemann v úvodu svých pamětí “O Bohu a světě”.
Prameny: „Ich war ein Chaot“, Die Zeit, 3.5.2012; „Die Menschheit schafft sich ab“, Stuttgarter Zeitung 2.5.2012; „Unzeitgemäβ“ , Die Tagespost 4.5.2012, interview pro rozhlasovou stanici hr2-Kultur 2.5.2012
zpracovala a přeložila Jana Gruberová
odeslat článek
vytisknout článek
