26. 5. 2013

Voličské nálady

Stanislav Balík

Evropa právě prožívá zhroucení jednoho ze svých snů – snů o možnosti neustálého pokroku, zvyšování životní úrovně a snižování obtížností života. Ekonomická krize, s níž se již několik let potýkáme a které se asi hned tak nezbavíme, byla vyvolána nezdravým přístupem k financím, především žitím na dluh. Žily a stále tak žijí státy i jednotlivci. Když to prasklo, málokdo ze zodpovědných politiků měl tolik odvahy přiznat voličům, že takto už dál žít nemůžeme. Raději se všichni snažili a snaží zachránit, co se dá, v důvěře, že to nějak dopadne a předešlé chimérické žití se zase vrátí. Nevrátí, jakkoli se s tím nikdo nechce smířit.

I proto jsme nyní svědky jednoho vládního volebního výprasku za druhým. Vzpomeňme jen na pár posledních. Prohra francouzského prezidenta a nástup jeho soupeře z výrazně levé části politického spektra. Totální propad slovenských vládních, pravostředových stran. Vysoká prohra britských konzervativců a liberálů v místních volbách; obdobně prohrály místní volby někdejší italské pravicové vládní strany. Prohra německých křesťanských demokratů v zemských volbách. Bezpříkladná porážka hlavních řeckých stran pravice i levice v předčasných parlamentních volbách. Podobným výčtem bychom mohli pokračovat ještě nějakou dobu.

Všimnout si můžeme několika skutečností. Prohrávají především strany, které o sobě říkají, že jsou pravostředové. Nejsou v tom však samy – v Řecku ztratila hlavní levicové strana za tři roky přes třicet procent hlasů. Zdá se tak, že hlavním poraženým v jakýchkoli současných volbách je momentálně vládnoucí strana, ať už je levá, nebo pravá. Je to zřejmě výraz bezradnosti s řešením hlubokých ekonomických a společenských problémů.

Hlavní problém je, zdá se, v připuštění si toho, že jsme si dlouho žili nad poměry, aniž jsme na to měli. Když by to teď mělo skončit, jsme zděšeni a zkoušíme cokoli. Volíme staré, nové, umírněné i extremisty. A ono nic. Obnova žitého snu relativně snadného života bez námahy se stále více ztrácí v mlze. Nechceme uvěřit, že to, co jsme si zvykli považovat za samozřejmost, za nutný standard, který nám musí stát zajistit, samozřejmé není.

Příznačná jsou v tomto směru slova naší někdejší ústavní soudkyně, která řekla, že základní práva jsou víc než vyrovnaný rozpočet. To je jistě pravda. Jde ale o to, co za ona základní práva považujeme. Až příliš často k nim totiž řadíme i práva sociální, hospodářská, jakousi garanci minimálního životního standardu ze strany státu. Není to dlouho, kdy ústavní soud za takové právo prohlásil i právo na kabelovou televizi. A v tom už je problém. Kdo četl Káju Maříka, pamatuje si, že Kájova maminka kromě řady dalších moudrých věcí říkávala: „Jen jak peřina stačí“. Tedy že nemůžeme mít všechno hned. A když na něco nemáme, tak prostě nemáme.

Varující by měla být narůstající podpora extremistických sil. Ve francouzských prezidentských volbách kandidáti extrémně nacionalističtí či explicitně komunističtí dosáhli téměř třiceti procent hlasů. V Řecku jsou komunisté a neonacisté zatím na čtyřiceti procentech, přičemž od předčasných voleb, jež mají být příští měsíc, se očekává jejich další nárůst. Člověku je až úzko při pomyšlení, jak moc se situace v některých zemích podobá konci výmarského Německa a nástupu Adolfa Hitlera. Ne, nechci strašit, jen je dobře si uvědomit, že i jeho, podobně jako poválečné komunisty ve střední Evropě, vyneslo vzhůru zklamání z obtížně fungující demokracie, kolabujícího hospodářství a sliby zatočit se všemi zlořády světa.

Přitom stále platí, že se máme jako národ a jako Evropa nejlépe, jak jsme se kdy měli. Jistě, dlouhodobě nezaměstnaní či lidé bez přístřeší si to nemyslí. Když se ale rozhlédneme kolem sebe, vidíme stále hodně vysoký životní standard, na jaký jsme před pětadvaceti lety ani nepomysleli. Jenomže žijeme v začarovaném kruhu představ, že se musíme mít stále lépe. Leckdo by mohl namítnout, že v samotném základu těchto snů a tužeb leží křesťanské chápání světa. Totiž že člověk je nadán rozumem a svobodnou vůlí, které mu pomáhají v plnění Božího plánu pro člověka – podmanění si světa. Že to je právě křesťanské vnímání dějin jako lineárního, nikoli cyklického vývoje směřujícího od počátku k cíli. To všechno je pravda. Jen se někde v toku evropských dějin a vývoje naší společnosti všeobecně vytratilo křesťanské povědomí o životě jako slzavém údolí, o životě, který je sice odleskem věčnosti, ale právě jenom odleskem. Ztratili jsme povědomí o životě, který nám byl dán jako dar určený k dalšímu tvořivému rozvíjení, nikoli k zahálčivému lenošení.

Jestliže nás v současnosti v něčem předbíhají neevropské společnosti, pak je to především ve snaživosti, pracovitosti a v nespoléhání se na stát. My jsme zpohodlněli do té míry, že část společnosti považuje za normální nemít děti; jiná požaduje obrovské státní přerozdělování, tak aby téměř vše bylo takzvaně zadarmo; a ještě jiný díl společnosti nad převážnou částí pobídek k větší aktivitě mávne rukou a řekne – to mně za to nestojí.

Kde jsou křesťané? Neměli by být ani v jedné z těchto a jim podobných skupin. Vědí, že spoléhat se mají na Boha a na sebe, případně na blízké lidi kolem sebe – v rodině, ve farnosti. Že extrémní spoléhání se na stát je vlastně velmi nekřesťanské.

Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"

 odeslat článek     vytisknout článek