Homilie
 Dar Ducha – zůstat normální!
Homilie ke slavnosti Seslání Ducha svatého
Richard Čemus  Nedávno jsem poslouchal rozhlasový pořad o svatých. Končil trvrzením, že hranice mezi svatostí a fanatismem se často ztrácí. Nešlo mi to z hlavy. Je být křesťanem už tak nenormální? Ale co je to vlastně fanatismus? P. Špidlík říkával, že člověk se stává fanatikem tehdy, když nahradí obsah vlastní mysli cizím myšlením, jinými slovy: když se zcela ztotožní s myšlením někoho jiného tak, že sám už neuvažuje. Psychologie tu učí, že to, s čím se člověk identifikuje, nás ovládá a bere nám svobodu. Je to neetické, byť by šlo třeba o Bibli, kterou tak čtou fundamentalisté. K tomu Písmo svaté sloužit nemá. Podle sv. Basila je Boží slovo lék, který léčí hříchem zraněnou duši, aby v ní mohl promluvit opět Bůh. Příkladem je sv. Antonín Poustevník, přítel Boží, o kterém sv. Atanáš píše, že už neměl zapotřebí číst. V tomto světle lze chápat i výrok Galilea Galilei: „Lidi nelze nic učit, lze jim pouze pomoci objevit, že vše, co se dá naučit, nosí již v sobě.“
Slavíme Letnice! Bylo by omylem, představit si Seslání Ducha svatého jako hrubou vnější sílu, která se zmocní člověka, mluví a jedná skrze něj, aniž by věděl, co se s ním děje. Byl by to fanatismus, byť sebezbožnější. A možná i případ pro psychiatra. Existovali-li v Církvi tzv. blázni pro Krista, pak to nebyli duševně choré osoby, které nevěděli, co činí a proč. Překračovali normu společenského chování, aby poukázali na její faleš, anebo extravagancemi vyjadřovali nevyjádřitelnou lásku ke Kristu. Říká se, že prvním „bláznem pro Krista“ byl sv. Petr, když si vědomě přál být ukřižován hlavou dolů. Sv. Ignác z Loyoly ze zcela svobodného rozhodnutí volí zase raději chudobu a potupu než bohatství a čest a touží po tom, aby „byl považován za pošetilce a blázna pro Krista, který jako první byl za takového považován, než za moudrého a rozumného v tomto světě“. (Ex 167)
Duch nenutí, Duch inspiruje. V běžné mluvě inspirace znamená jen jakousi vágní orientaci z povzdálí na to, s čím se člověk nechce plně ztotožnit. V duchovní literatuře je inspirace naopak vanutím samotného Ducha, který vchází do člověka a vnuká mu to, co čteme v Listu Galaťanům: „ovocem Ducha je láska, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrota, věrnost, tichost, zdrženlivost.“ (Gal 5,16-25) Nedělá to násilně, ani ne jako kapka vody, která padá na kámen, až jej vyhloubí, ale – jak vypozoroval Ignác – jemně a tiše, „jako když kapka vody se vsákne do houby.“ Duch Boží nemá zapotřebí násilí; podle Ignáce vchází a vychází otevřenými dveřmi jako do vlastního, zatímco Odpůrce, kterému v nás nic nepatří, musí hlučně lomcovat dveřmi. Podle sv. Ireneje je Duch sv. součástí naší obnovené přirozenosti, zatímco podle syrského otce Afraáta je duší naší duše.
Advocatus diaboli by zde mohl ovšem namítnout, že jde o psychické vyšinutí: jak může člověk být sám sebou, když v něm žije jakési druhé já? A měl by pravdu! P. Špidlík na tuto námitku odpovídá: Duch svatý není cizí silou a naše já nepotlačuje, vchází k nám z našich vlastních hlubin a s naším já se identifikuje. Stává se naší součástí a srůstá s námi. V tomto smyslu mohl Pavel Evdokimov zcela v tradici Otců odvážně pronést, že Duch sv. je vnitřním činitelem naší přirozenosti. Není tedy víra v Boha rozštěpením osobnosti, ale naopak sjednocením všech jejích sil mocí Božího Ducha v srdci člověka. Duch nás tak postupně prosakuje zevnitř až do konečků prstů a aktivuje hříchem utlumené schopnosti naší přirozenosti. Origenes mluvil o tzv. „duchovních smyslech“. To, co považujeme za zázrak, jako jasnozřivost (vidět na dálku v času i prostoru); mít vhled do lidských srdcí (kardiognose); „vidět“ Boha, „cítit“ jeho vůni, „dotýkat“ se jej ve všech věcech, se stává normálním projevem duchovního člověka. Patří sem i uzdravování a schopost rozumět jazyku druhého a mluvit tak, aby i on/ona rozuměli mně.
Platí to i o víře, naději a lásce. Jsme zvyklí tyto ctnosti nazývat nadpřirozenými dary Ducha svatého, vlitými nám shůry. Již sv. Basil ale připomíná, že bydlí-li Duch sv. v nás (srv. Řím 8, 10-11) pak věřit, doufat a milovat je zcela přirozenou touhou člověka. Křesťan není tedy ani fanatik, ani blázen! Je jenom normální. A jen kdo věří, kdo doufá a kdo miluje má šanci normálním i zůstat!
Foto Patricia Cemus
 odeslat článek  vytisknout článek
|
