Rozhovory
 Účel nesvětí prostředky
říká mons. Becciu, substitut státního sekretariátu o událostech ve Vatikánu
Česká sekce RV  Událost, která dnes přitahuje pozornost světových médií – zatčení majordoma papežského apartmá Paola Gabrieliho obviněného z neoprávněného držení soukromé korepondence Svatého stolce.
Hořkost a zármutek z toho, co se v těchto dnech děje ve Vatikánu, avšak zároveň odhodlání a důvěra v řešení nastalé obtížné situace. O těchto tématech hovořil dnes pro deník Svatého stolce, L´Osservatore Romano, arcibiskup Angelo Becciu, substitut státního sekretariátu. Ze své funkce, obdobné ministru vnitra, je jedním z nejbližších papežových spolupracovníků. Rozhovor se zástupcem kardinála Bertoneho vedl osobně šéfredaktor listu, prof. Giovanni Maria Vian.
Bylo možné reagovat rychleji a komplexněji?
Dosud jsme respektovali a nadále budeme přísně respektovat osoby a proceduru, kterou předpokládají vatikánské zákony. Jakmile jsme tuto záležitost ověřili, tiskové středisko Svatého stolce o ní 25. května informovalo, ačkoliv to bylo pro všechny šokující a jistě zpráva vyvolala zmatek. Další vyšetřování dosud probíhá.
Jak na vás působí Benedikt XVI.?
Jako někdo, kdo prožívá bolest. Zvážíme-li to, co bylo dosud objasněno, někdo z jeho blízkosti se jeví jako zodpovědný za - ve všech ohledech - neospravedlnitelné jednání. Samozřejmě v papeži převládá milosrdenství vůči člověku, který se do něčeho zapletl. Avšak zůstává nasnadě surovost činu, kterému byl papež vystaven. Tiskem vyšly dokumenty Benedikta XVI., které někdo u něj doma ukradl. Ty spisy nejsou pouhou osobní korespondencí, nýbrž jsou to informace, úvahy, projevy svědomí a i duševní výlevy, které k papežovi přicházely jedině z titulu jeho úřadu. Svatý otec je zvláště zarmoucen i kvůli prudkosti autorů dopisů a spisů, které mu byly adresovány.
Můžete zformulovat úsudek na tím, co se stalo?
Považuji zveřejnění odcizených dopisů za nemorální čin neslýchané vážnosti. Především kvůli tomu, že – jsem nucen to opakovat – se nejedná pouze o narušení soukromí, na které má každý právo, jež je samo o sobě dostatečně vážné. Máme co do činění s podlým potupením vztahu důvěry mezi Benediktem XVI. a tím, kdo se na něj obrací, i kdyby to bylo kvůli vyjádření námitek, které mu diktuje svědomí. Uvažujme takto: nejde jednoduše o krádež papežových spisů. Bylo znásilněno svědomí toho, kdo se na něj obrací jako na Kristova náměstka, a tím bylo napaden úřad Petrova nástupce. V mnoha publikovaných dokumentech vstupujeme do kontextu, který předpokládá naprostou důvěrnost. Když katolík hovoří k římskému pontifikovi, má povinnost otevřít své nitro jako by byl před Bohem, protože je mu zaručena bezvýhradná důvěrnost.
Byla zde snaha ospravedlnit zveřejnění dokumentů na základě měřítek církevní očisty, transparence a reformy...
Se sofizmaty moc daleko nedojdeme. Rodiče mne nejenom naučili nekrást, ale rovněž nikdy nebrat kradené věci od druhých. Jsou to zdánlivě jednoduché zásady; pro někoho možná až příliš jednoduché. Jisté však je, že když je někdo ztratí ze zřetele, velmi lehce zbloudí a přivede do záhuby i ostatní. Neexistuje obnova, která by pošlapávala morální zákon a zakládala na principu, podle kterého účel světí prostředky. Navíc tento princip není křesťanský.
Co byste odpověděl těm, kdo uplatňují své právo na reportážní žurnalistiku?
Myslím, že v těchto dnech by novináři měli kromě zpravodajství o tom, co se děje, sebou trochu eticky trhnout, sebrat odvahu a zřetelně se distancovat od iniciativy svého kolegy, již neváhám nazvat trestnou. Trochu intelektuální poctivosti a úcta k nejelementárnější profesionální etice by světu informací jistě neuškodila.
Podle některých komentářů zveřejněné dokumenty poukazují na kalný svět v nitru církve a zejména Svatého stolce.
Některé z těch článků podle mého zdání staví na přetvářce. Na jedné straně napadají absolutismus a monarchismus centrální církevní vlády, na druhé straně je pohoršuje, když někdo v dopise papeži vyjádří své názory nebo si stěžuje na organizaci této vlády. Mnohé z publikovaných dokumentů nesvědčí o bojích a pomstách, nýbrž o svobodě myšlení, jejíž nedostatek je církvi tak často vytýkán. Nejsme zkrátka mumie a různé úhly pohledu a dokonce i rozporuplná hodnocení jsou zcela normální. Pokud má někdo dojem, že mu nebylo správně porozuměno, má plné právo obrátit se na Svatého otce. Co je na tom skandálního? Poslušnost neznamená vzdát se vlastního úsudku, nýbrž upřímně a až do hloubky projevit vlastní názor a poté se přizpůsobit rozhodnutí svého představeného. A to nikoli z vypočítavosti, nýbrž kvůli souhlasu s církví, kterou ustavil Kristus. To jsou základní prvky katolického náhledu.
Půtky, jedovatosti, podezíravost – Vatikán je skutečně takový?
Nevnímám to tak a mrzí mne, že pohled na Vatikán je takto deformovaný. Mělo by nás to však přimět k reflexi a zásadnějšímu úsilí o utváření života podle evangelia.
Co byste tedy řekl katolíkům a těm, kteří se o církev zajímají?
Hovořil jsem o bolesti Benedikta XVI., ale musím také říce, že papežovi neschází vyrovnanost. Vede církev rozhodně a prozíravě. V Miláně začíná Světové setkání rodin – tyto sváteční dny vyjádří radost z toho, že jsme církví. Ztotožněme se s evangelním podobenstvím, které Benedikt XVI. připomněl před několika dny – vichřice se obořila na dům, ale ten se nezřítil. Pán jej drží a neexistuje bouře, která by jej mohla smést.
Z L´Osservatore Romano, vyd. 30.5.2012, přeložila Jana Gruberová
 odeslat článek  vytisknout článek
|
