Nový portál Vatikánského rozhlasu

Ještě jako seminaristovi se mi dostala do rukou knížka kapesního formátu s duchovními aforismy. Ten první zněl německy takto: „Daß es Gott gibt, ist deswegen das am allerwenigsten Selbstverständliche, weil es ihn nicht gibt, wenn Er sich selber nicht gibt.“ Je to nepřeložitelná slovní hříčka se slovesem geben – dát, darovat, které může ale také znamenat vyskytovat se, existovat, být. Česky to vyzní přibližně takto: že existuje Bůh je proto tak málo samozřejmé, protože Bůh není, než když se sám dává.

Tento provokativní teologický aforismus mne už nenechal na pokoji. Bůh neexistuje! Neexistuje ve smyslu konečné a omezené lidské existence, tak jako se nevyskytuje ve smyslu jednoho určitého druhu mezi jinými. Bůh prostě je! A to víme jenom proto, že On sám nám to hlasem mluvícím z ohně (Dt 4,32-34.39-40) zjevil: „Jsem ten, který jsem“. Chtít Boha „objektivně“ dokazovat by znamenalo Jej „objektivovat“, učinit z Něj objekt, předmět, mého zkoumání. Taková „objektivace“ je podle Berďajeva následek dědičného hříchu, kterým člověk pozbyl bezprostřední vztah s Bohem, přírodou i člověkem a vnímal-li před pádem vše jako součást sama sebe, po pádu se mu skutečnost rozštěpila na „já a svět předmětů“. Běda však, „umístí-li“ Boha – byť v dobré vůli – mezi tyto „předměty“. Je to cesta, která nevede než tam, kam Evropa dorazila: k ateismu!

Západní teologie, od novověku pod palbou „vědeckosti“, dnes cítí tuto zodpovědnost a znovu objevuje patristickou teologii, která sama sebe nechápala jako „vědu o Bohu“, ale jako poznání Boha, který se dává poznat v dialogu – v modlitbě. Známá je věta Evagria z Pontu: „Modlíš-li se, budeš teologem; jseš-li teolog, budeš se modlit“. Samo slovo theologia nevyjadřuje u „učitele pouště“ metodickou reflexi lidské mysli o Bohu, ale nejvyšší stupeň kontemplativní modlitby – nazírání Nejsvětější Trojice. Ne, že uvidíme toto největší tajemství naší víry, jako nějakou „věc“. Spíše budeme „zakoušet“ účast na vnitřním životě Božím. A tím jsme zpátky u citovaného aforismu. Že Bůh žije, víme jen proto, že s námi svůj život sdílí. To se ale neuskuteční, pokud zůstaneme na odstup a budeme jen „objektivně“ pozorovat „dění“ z venčí. Boha živého nelze poznat žádnou jinou „metodou“, než sdílením života v lásce.

Ve Starém Zákoně platilo, že Boha nelze vidět, ani Jej „slyšet, jako jsi slyšel ty, a zůstat naživu“ připomíná Mojžíš vyvolenému národu. Stejně jako zákaz dělat si obraz Jahveho, to mělo člověka uchránit před pokušením vyrobit si Boha k obrazu svému a strčit si ho do kapsy. Občas ho někde vystavit a obětovat mu bylo v každém případě pohodlnější než plnit Desatero. Osobní angažmá, ochota vystavit se riziku neúspěchu a bolesti kříže jsou cena, která se platí za vnitřní poznání Boha, který se nám v Ježíši Kristu vydal do krajnosti. A aby nás uvedl ještě hlouběji do tajemství synovského vztahu k Otci, poslal nám svého svatého Ducha: „Bratři! Všichni, kdo se dávají vést Božím Duchem, jsou Boží synové. Nedostali jste přece ducha otroctví, že byste museli zase znova žít ve strachu. Dostali jste však ducha těch, kdo byli přijati za vlastní, a proto můžeme volat: „Abba, Otče!“ Spolu s naším duchem to potvrzuje sám Duch svatý, že jsme Boží děti. Jsme-li však děti, jsme i dědici: dědici Boží a spoludědici Kristovi. Musíme ovšem jako on trpět, abychom tak mohli spolu s ním dojít slávy.“ (Řím 8,14-17)

Každý další učedník má být do tohoto tajemství ponořen! To nejde jinak než v pohybu, cestou, na kterou nás Kristus vysílá: „Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa!“ (Mt 28,16-20) Tato výzva na nebe odcházejícího Pána není nezávazná nabídka. Je to jediná možnost, jak se neodříznou od zdrojů života Boha, který je sám neustále v pohybu. V pohybu lásky, která mocně proudí mezi Otcem i synem v Duchu svatém.

Cestu žité trinitátní teologie nám ukázal Tomáš Špidlík. Při Requiem za něj Benedikt XVI. shrnul kardinálův přínos slovy: „Jeho dlouhý život a jeho jedinečná pouť víry dosvědčují, jak Bůh vede toho, kdo se Mu svěřuje. Prošel však také bohatým myšlenkovým vývojem a vždy s nadšením a s hlubokým přesvědčením tvrdil, že centrem veškerého Zjevení je trojosobní Bůh a že člověk, stvořený k jeho obrazu, je ve své podstatě tajemstvím svobody a lásky, jež se uskutečňuje ve sdílení – samotném způsobu bytí Boha. Toto sdílení neexistuje samo o sobě, ale vychází – jak neúnavně hlásá východní křesťanství – z božských Osob, které se svobodně milují. Svoboda a láska, konstitutivní prvky osoby, nejsou pochopitelné prostřednictvím racionálních kategorií, takže lidské osobě nelze porozumět jinak než skrze Krista, pravého Boha a pravého člověka, a ve společenství s Ním, tedy přijetím boholidství do samotné naší existence.“

Je-li sdílení „samotný způsob bytí Boha“, pak má shora citovaný aforismus pravdu: „Bůh není, než když se sám dává“. Ani křesťan vlastně není, než když dává to, co má, ale hlavně sám sebe. Láska je totiž podstata bytí. Kdo nemiluje, Boha nepoznal, říká sv. Jan. Neboť Bůh je láska.(1 Jan 4, 7-12)