25. 5. 2013

Budovat Boží království?

Homilie k 11. neděli v mezidobí

Richard Čemus

Před Vánoci se krajem přehnala bouře, jež kosila stromy. Padla i košatá jabloň podél silnice hned za obcí. S vyvrácenými kořeny ležela přes celou zimu uprostřed pole. Jaký div, když se na jaře obsypala bílými květy a zeleným listím! Zázrak? Nedalo mi to a šel jsem to prozkoumat. Zjistil jsem, že celý strom vyživoval malý zbytek kořenů, které na jedné straně zůstaly zapuštěny v zemi. Tedy žádný zázrak? Zázrak v biblické mluvě neznamená nutně nevysvětlitelný úkaz, ale znamení Boží přítomnosti. Například takovou souhru okolností, ze které se dá vyčíst Boží záměr s člověkem. A ten je zde plný naděje: vypadá to, že tahle ležící jabloň ponese snad dokonce i plody.

Možná by s naší úvahou souhlasil i prorok Ezechiel. Exegeté nám líčí dobu jeho působení – začátkem 6. století př. Kr. – jako hrozivou: Izrael byl dobyt babylonským králem a mnoho lidí bylo odvedeno do zajetí, včetně Ezechiela. V Izraeli nastolil poručnickou vládu král Sidkijáš, jehož politika spojenectví s Egyptem skončí tragédií. Ezechiel prorokuje tyto události (Ez 17), ale zaslibuje Boží řešení –z toho nejmenšího, co zbude, vzejde Mesiáš! Činí tak obrazně: „Tak praví Pán, Hospodin: „Já vezmu z vrcholku vysokého cedru slabou větévku, ulomím ji z jeho nejvyšších výhonků a zasadím ji sám na vysoko vyčnívající hoře. Na vysoké Izraelově hoře ji zasadím, vyžene větve, vyraší výhonky, ponese plody, stane se nádherným cedrem. Pod ním budou hnízdit ptáci všeho druhu, budou hnízdit ve stínu jeho ratolestí. Poznají pak všechny polní stromy, že já jsem Hospodin: ponižuji strom vysoký, povyšuji strom nízký, dávám uschnout stromu zelenému, vypučet stromu suchému. Já, Hospodin, jsem to řekl a učinil.“

Jak často jsou v Bibli vyjádřeny duchovní skutečnosti obrazy rostlin, toho co je zaseto, klíčí, roste, kvete, pak zraje a nakonec přináší plody. Ani Žalm 92 tu není výjimkou: „Spravedlivý pokvete jak palma, poroste jak cedr na Libanonu. Kdo jsou zasazeni v domě Hospodinově, pokvetou v nádvořích našeho Boha. Ještě ve stáří budou přinášet užitek, zůstanou šťavnatí a svěží, aby hlásali, jak spravedlivý je Hospodin.“

Ježíš navazuje na tuto biblickou tradici, když líčí Boží království: srovnává ho s člověkem „který zaseje do země semeno; ať spí, nebo je vzhůru, ve dne i v noci, semeno klíčí a roste, on ani neví jak. Země sama od sebe přináší plody: napřed stéblo, potom klas, pak zralé zrno v klasu….člověk pak bere do ruky srp, protože nastaly žně.“ Když se Ježíš rétoricky ptá: „K čemu přirovnáme Boží království nebo jakým podobenstvím ho znázorníme?“ naznačuje, že nikde nenachází příhodnější obrazy Božího působení než právě v přírodě: „Je jako hořčičné zrnko: Když se zasévá do země, je menší než všechna semena na zemi, ale když je zaseto, vzejde a přerůstá všechny jiné zahradní rostliny; vyžene tak velké větve, že ptáci mohou hnízdit v jeho stínu.“ (Mk 4,26-34)

Ježíšova záliba v těchto přirovnáních se nedá vysvětlit tím, že tento literární druh byl na Blízkém východě tehdy běžný. Spíše vypovídá něco podstatného o Božích záměrech: Bůh neprosazuje své království vnější silou, násilím, abychom se báli a byli hodní. Boží království vstupuje do světa pokorně a nenápadně zevnitř: Boží slovo je zaseto v duši člověka, klíčí, roste, kvete, pak zraje a nakonec přinese plody ve svůj čas.

Bůh vstupuje do lidského života respektujíc jeho přirozené rytmy vývoje a růstu. Tak jako nic neroste shora dolů, ale ze země vzhůru, k nebi, ani Boží syn, aby se stal člověkem, nesestoupil s nebe s oslňující slávou a mocí, která smete všechny protivníky, ale narodil se z Panny Marie, a je tedy syn země.

Co roste, potřebuje čas. Přirozený, zdravý růst se nedá urychlit. Člověk musí mít trpělivost. Ježíš těmito přirovnáváními dává najevo, že Bůh ji s námi má. Jeho spása je dějinná, uskutečňuje se v čase (kairos), který dorůstá a zraje. Bůh, aby nás miloval a zachránil, si neklade podmínky. Přijímá nás takové, jací jsme, a dává nám šanci stát se takovými, jakými nás chce mít, pomalu, jak každý z nás může: nevyžaduje všechno a hned. Dopouští tím naši nedokonalost, pády, ba i hřích. Svou mocí by z nás mohl učinit dokonalé voskové figury, ale On chce živé lidi z masa a kostí.

Tím se ovšem vystavil riziku, že to ve světě bude vypadat, jak to i je. V sebevětší svízeli, kdy se zdá, že Boží království je udusáno – ¬jako Izrael v době Ezechielově – si můžeme být přesto jistí, že Boží království roste a spása vyraší, protože život si najde vždycky cestu i tam, kde by mu nikdo nedával šanci. To proto, že Kristus je Cesta, Pravda a Život.

Víra není přesvědčení o existenci Boha, ale je život Boží v nás. Ten není vidět, než podle plodů, které přináší. Rozeznají je ti, kteří jako apoštol Pavel jsou „ustavičně plni důvěry“, ačkoliv „v nynějším stavu v Boha jen věříme, ale dosud ho nevidíme. Jsme však plni důvěry. A proto stůj co stůj usilujeme o to, abychom se mu líbili.“ (2 Kor 5,6-10)

A kdy že se Bohu líbíme? Když budujeme Boží království? To by bylo příliš! Království Boží nemusíme budovat, stačí nechat ho růst. Chce to ale odstranit vše, co mu v růstu brání – a to v nás! To je ale ta nejvlastnější fuška!

 odeslat článek     vytisknout článek