22. 5. 2013

Vytváříme-li si Boha ke svému obrazu, hroutí se jedno přikázání za druhým

Vatikán. Benedikt XVI. ve svém vidoposelství při závěrečné ceremonii Mezinárodního eucharistického kongresu v Dublinu připomněl, že liturgická obnova, jak ji koncipovali otcové koncilu, se stala předmětem „mnoha nepochopení a neregulérností“. „Reforma chtěla přivádět člověka k osobnímu setkání s Pánem přítomným v eucharistii“ – řekl papež – revize ale zůstala „na povrchu“. Jak a proč byla liturgická reforma II. Vatikánského koncilu nepochopena, jsme se zeptali mons. Nicoly Buxe, italského teologa a konzultora vatikánských kongregací pro nauku víry a pro bohoslužbu a svátosti:

Došlo k tomu, co se přihodilo také na sociální a morální úrovni, totiž k příkrému propadu etických hodnot. Podobně se to událo také v liturgii. Liturgie přestala být chápana z hlediska Božího práva na to, aby byl uctíván, jak to On sám ustanovil, ale spíš jako náš nárok na vytváření kultu a jeho praktikování, řekli bychom, podle našich zvyků a způsobů. Prorok Izaiáš říká: kult, který mi vzdáváte je jen naučené lidské přikázání (srov. Iz 29,13). Liturgie se tak stala – jak to napsal papež, když byl ještě kardinálem – tak trochu zábavou. A právě v tom to myslím vězí. Dnes bychom měli znovu přijmout princip, že liturgie není čímsi, s čím můžeme nakládat dle libosti, do čeho můžeme přidávat, co chceme, a naopak škrtat, co nám nesedí... Nikoliv. Jde o veřejný úkon Církve, jak to připomíná právě II. vatikánský koncil v Konstituci o liturgii, a proto jeho podobu určuje Svatý stolec, jak koncil připomíná ve známém článku 22, ve třetím paragrafu: „Nikdo jiný, ani kněz, nesmí v liturgii o své vůli nic přidávat ani ubírat ani měnit.“ To, co se ve světě událo a na co papež uporozňuje, je přesně tím, co Koncil nechtěl.

Liturgickou obnovu, jak ji zamýšleli otcové koncilu, je tedy potřeba aktualizovat?

Jistě. V obnově je třeba pokračovat. Nehledě na to, že liturgie, jak to konec konců platí pro život Církev obecně je – jak se říkává latinsky – semper reformanda, tedy měli bychom mluvit o neustálém reformování. Ale pozor: jde o reformu, nikoli o revoluci. Mnozí naneštěstí pojali reformu jako revoluci: všechno obrátíme, do centra liturgie postavíme člověka místo Boha, člověka s jeho očekáváním a nápady, s jeho – řekněme to narovinu – všudypřítomnou touhu hrát prim. Zapomněli ovšem, že v centru liturgie je někdo jiný - Bůh, náš Pán. Uctívat budeš Pána svého Boha, nebudeš mít jiného Boha nežli mne, to je první přikázání. Nestěžujme si potom, že etika - bohužel, také etika - v Církvi strmě upadla. Papež vyslovil jednu proslavenou, dosti silnou větu: že totiž krize v Církvi do značné míry souvisí se zhroucením liturgie. Proč k tomu došlo? Protože když si vytváříme Boha ke svému obrazu, hroutí se jedno přikázání za druhým.

Mohl byste dát nějaký konkrétní příklad této nedokonalé obnovy liturgických forem, způsobu, jakým byl překroucen záměr otců koncilu?

Uvedu příklad, který papež sám připomněl v souvislosti s eucharistickým kongresem, totiž otázku adorace. Liturgie je ze své podstaty projevem kultu, nejde při ní o to, aby se lidé pobavili. Dneska si kněží zvykli říkat na konci mše svaté věci typu: „Dobrý den, dobrý večer, jak se máte... prosím vás jděte rovnou domů, dělejte to, dělejte ono...“ Liturgie je úkonem univerzální Církve, není soukromou činností nějaké skupiny, kterou bych mohl měnit v jakousi rodinnou sešlost. Nikoliv, právě tady je jádro problému. Ale zpět k adoraci. Adorace znamená, že člověk vchází do kostela, aby uznal svého Pána a poklonil se mu. To je věc zcela zásadní. Pokud toto vědomí upadá, je zřejmé, že je možné cokoliv. Dochází tu k neporozumnění. Vezměme si třeba to, že svatostánek je dnes – jak si mnoho laiků stěžuje – odstrčen do rohu, nebo už úplně zmizel. Uprostřed místo něj stojí sedes pro kněze. Tohle přirozeně není nikde psáno, ale je to projevem postupujícího uhýbání stranou. Vzali jsme centrální místo Pánu v Nejsvětější svátosti a na jeho místo jsme se postavili my, kněží. Naneštěstí právě ve chvíli, kdy právě my duchovní příliš nezáříme. Udělali bychom velmi dobře, kdybychom zůstali po straně, jako služebníci. Ostatně slovo „služebník“ označuje „toho, kdo slouží“, a nikoliv „toho, kdo je tu pánem“.

Nedávno jste spolu s kardinálem Brandmüllerem a arcibiskupem Marchettem publikoval knihu „Klíče Benedikta XVI. ke čtení II. vatikánského koncilu“, vydalo ji nakladatelství Cantagalli a prezentována byla u nás, ve Vatikánském rádiu. Mohou být papežova slova z videoposelství k zakončení Eucharistického kongresu rovněž čtena v této logice?

Bezpochyby, protože klíče, které nám papež poskytuje ke čtení koncilu jsou: Za prvé - jeho čtení v historickém kontextu, v rámci celých dvoutisíciletých dějin církve, ona známá hermeneutika kontinuity. Druhý klíč nám dal v minulém roce, když ohlásil Rok víry – totiž II. vatikánský koncil nelze chápat mimo víru, stejně jako liturgii nelze chápat bez adorace. Adorace není jakýmsi přídatkem k liturgii, stejně jako víra není jen jakousi dimenzí či průvodním jevem II. vatikánského koncilu. Koncil byl církevním sněmem, který nelze chápat bez víry. Pak jsou tu ve hře samozřejmě všechna lidská omezení, protože Pán působí skrze člověka, v dějinách a ve hře jsou tedy lidské osoby se všemi svými protichůdnostmi.
Já bych si skutečně velmi přál, aby Svatý otec co nejdříve napsal encykliku věnovanou liturgii, právě vycházeje z víry. A měli by ji vzít za svou také kněží, biskupové, kardinálové – protože ti všichni musí tvořit s papežem jedno mužstvo. Já jsem dokonce slyšel o tom, že nějaký kardinál odrazoval kněze od aplikace papežova motu proprio, které staví vedle sebe řádnou a mimořádnou formu mše svaté. To je přinejmenším nemyslitelné. Kardinálové a biskupové si musí uvědomovat, že jejich ministerium je platné pokud je vykonávano ve společenství s římským biskupem, jinak jako by ani nebylo...

- řekl v rozhovoru pro Vatikánský rozhlas italský teolog Nicola Bux, konzultor dvou vatikánských kongregací - pro nauku víry a pro liturgii a svátosti.

(job)

 odeslat článek     vytisknout článek