Před léty jsem se zúčastnil debaty o existenci ďábla. Kroužila kolem knížky Herberta Haaga
Der Abschied vom Teufel (Rozloučení se s ďáblem), kterou se autor pokouší s existencí ďábla teologicky rozloučit. Popírat ji je proti Písmu, tradici a zkušenosti Církve. Jeden účastník debaty však skončil v druhém extrému, když tvrdil: já se lidí neptám, věří-li v Boha, nýbrž, zda-li věří na ďábla. Mnohem spolehlivěji to prý svědčí o pravověří křesťana. Dělat z Otce lži kriterium pravdy se mi zdá pomýlené. Už jen proto, že se mu tím přisuzuje bytí, které sám o sobě vůbec nemá. Existuje jen z Božího dopuštění. Staré přísloví to shrnuje do pravidla: „Kde Bůh postaví katedrálu, ďábel staví hned vedle svou kapličku“.
Ne nadarmo se říká, že „satan je opice Boží“. Nedovede vytvořit nic dobrého, nového a krásného, ale jen napodobovat – s úmyslem oklamat. Dokáže to tak perfektně, že člověk lehko naletí. Není vždy jednoduché rozeznat pravdu od lži, když je líbivá, skutečnost od zdání, když je lichotivé, Boží stvoření od virtuálního světa fantasie, když nic nestojí. Právě to nejisté, neurčité a nerozhodné je rejdištěm Zlého. Zatímco Bůh působí v realitě, učil P. Špidlík, ďábel operuje v chimérách.
Narození Jana Křtitele předznamenává střet dobra a zla, života a smrti, lásky a nenávisti. A to radikálně, v samých kořenech. Proto na ikonách Jana-Předchůdce je znázorněna sekera zaťatá do kořene stromu. Začíná jít o všechno počínajíc tou nejskrytější myšlenkou a tím nejtajnějším přáním. V Krista nelze věřit povrchně, jen tak trochu, na zkoušku a nezávazně. Žádá radikální rozhodnutí – buď ano, nebo ne! Jana to žene do pouště, místa démonů, duchovního boje a smrti, ale také místa očištění, prohloubené víry a rozhodnutí pro život. Vychází z pouště jako muž Boží, muž Ducha, mistr rozlišování, schopen bezpečně ukázat hledajícím Toho, který má přijít – Mesiáše.
Dokud je člověk vzdálen Kristu a moc se o něj nezajímá, ďábel jej nechá na pokoji, někdy tak dokonale, jako by ani neexistoval. Hledá-li člověk ale Kristovu blízkost, narazí na Antikrista, který chce spojení duše s Pánem stůj co stůj zamezit. Není náhodou, že v evangeliu všichni ďábli běsní vždy tam, kde se objeví Ježíš. To platí dnes jako tehdy: čím víc se lidská duše oddává Bohu, tím víc musí zápasit, čím víc hledá mír v duši, tím větší neklid prožívá, čím více Krista miluje, tím víc je pokoušena. Aby člověk v boji s duchem zla obstál, musí se nechat radikálně prostoupit Duchem dobra. Tehdy jako dnes jde tedy o duchovnost neboli spiritualitu. Právě tak hojně užívané slovo spiritualita je ovšem pojem velmi nejasný.
Co je to vlastně spiritualita? Nejobecnější odpověď by byla: vzdělanost, kultivovanost, životní filosofie a určitý styl. Může to být podloženo skutečnými hodnotami a vyžadovat disciplinu – vše to jde však bez Boha. Více náboženská by byla odpověď: spiritualita znamená číst náboženskou literaturu a zabývat se tím, jak uvádět evangelium do svého života. Taková odpověď je už lepší, ale výstižná rozhodně není. Staví totiž do popředí lidskou snahu, která, byť chvályhodná, svádí k tomu, považovat spiritualitu za lidské dílo. Křesťanský Východ naopak neúnavně zdůrazňuje, že „duchovnost“ v nejvlastnějším slova smyslu působí Duch svatý, tedy Boží činnost v nás.
Boží Duch se nespokojí s tím být jedním z našich okruhů zájmu, ale nárokuje si nás celé a totálně, jak může činit právě jenom Bůh. Duch chce proniknout do samých kořenů každé z našich aktivit, schopností a myšlenek, aby všechno, co jsme, co myslíme a konáme, směřovalo k Bohu. Tak maximálně vydán Duchu Božímu byl právě sv. Jan Křtitel. Úplně se ztrácel ve svém povolání být hlasem volajícího na poušti našich životů: „Připravte stezky Páně!“ Jeho vlastní hlas jakoby se mísil s hlasem proroka Izaijáše: „Slyšte mě, […], Hospodin mě povolal […] Z mých úst udělal nabroušený meč, […] Řekl mi: „… proslavím se tebou.“ Já však jsem pravil: „Nadarmo jsem se namáhal, naprázdno, zbytečně jsem strávil svou sílu. […] Bůh je mou silou“ (Iz 49,1-6).
Nechat se proniknout Duchem sv. neznamená ztratit sama sebe, ale naopak najít se ve vlastním povolání, které nemůže dát než sám Duch. Každé skutečné povolání je proto duchovní. Neplatí to pouze pro kněze, řeholníky a řeholnice, ale pro každého křesťana a každou křesťanku. Každý pokřtěný člověk je povolán připravovat Hospodinu cestu v tomto světě. U Jana Křtitele Bůh naznačoval mnoha znameními, k čemu si ho vybral a povolal. Už jeho početí čistou duchovní láskou Zachariáše a Alžběty – jak věří tradice – poukazovalo na to, že bude veden Duchem, aby přivedl mnohé k pokání.
Bez pokání neexistuje pravá spiritualita. V duši, která odmítá se kát, není prostor pro Ducha svatého. To je důvod, proč duchovní život znamená prakticky totéž, co vnitřní, duchovní či neviditelný boj proti zlu usídlenému v myšlenkách – démonům, kteří jen neradi pouští duši ze své moci. Proto zaplatí Jan Křtitel svou misi záhy vlastním životem. Ale i my dnes musíme počítat s odporem a zklamáním, pocitem marnosti, strachu a beznaděje. Umírání, byť jen v přeneseném slova smyslu, nezůstane ušetřeno nikomu, kdo bere své duchovní povolání vážně.
Na ďábla není nutné věřit. Stačí věřit v Krista, Syna Božího. Jeho odpůrce se přihlásí sám. Ani to mu ale nepomůže – je totiž už přemožen!
odeslat článek
vytisknout článek
