11. 12. 2016

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.2070
Poslechem z webových stránek.1301
Četbou textů na webových stránkách.2393
Poslechem i četbou.1348


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek
Váš e-mail:

Nejčtenější

O zázracích a milostech uprostřed syrské války

Kdo se nenechá pohladit od Pána, je ztracen

Papež František: První překážkou ke kněžství je narcismus




Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova

Res Claritatis

Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika

Pastorace na webu



Katolik.cz

KTF UK

Stránky pro animátory seniorů

Návštěva papeže v České republice





 
Svatý otec

 Generální audience 

27.6.2012 

Nejen následovat Kristovo jednání, ale osvojovat si Jeho smýšlení

Katecheze Benedikta XVI. na gen. audienci, aula Pavla VI.

Česká sekce RV

Drazí bratři a sestry,

Jak jsme viděli v minulých katechezích, skládá se naše modlitba z mlčení a slova, ze zpěvu a gest, která zapojují celou osobu: od úst k mysli, od srdce k celému tělu. Tuto charakteristiku nacházíme v židovské modlitbě, zvláště v žalmech. Dnes bych chtěl hovořit o jednom z nejstarších zpěvů či hymnů křesťanské tradice, který podává svatý Pavel v určitém smyslu jako svoji duchovní závěť: listu Filipanům. Jde totiž o list, který apoštol diktuje ve vězení, patrně v Římě. Pociťuje blížící se smrt, neboť praví, že jeho život bude obětován v posvátné službě (srov. Flp 2,17).

Navzdory této situaci vážného fyzického ohrožení svatý Pavel v celém svém listu vyjadřuje radost z toho, že je Kristovým učedníkem, že Mu může jít vstříc, až do té míry, že spatřuje smrt nikoli jako ztrátu, nýbrž jako zisk. V poslední kapitole listu je důrazná výzva k radosti, základní charakteristice křesťanské existence i naší modlitby. Svatý Pavel píše: „Radujte se stále v Pánu, opakuji: Radujte se“ (Flp 4,4). Jak je ale možné radovat se před hrozícím rozsudkem smrti? Odkud nebo lépe od koho svatý Pavel dostává klid, sílu a odvahu jít vstříc mučednictví a prolití krve?

Odpověď nacházíme v ústřední stati listu Filipanům, v části, kterou křesťanská tradice nazývá carmen Christo, hymnus na Krista nebo prostě „kristologický hymnus“; hymnus, ve kterém je veškerá pozornost soustředěna na Kristovo „smýšlení“, tj. na jeho způsob myšlení a jeho konkrétní životní postoj. Tato řeč začíná pobídkou: „Mějte v sobě to smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš“ (Flp 2,5). Toto smýšlení je prezentováno v následujících verších jako láska, velkodušnost, pokora, poslušnost Bohu a darování sebe sama. Jde nikoli jenom a nikoli o pouhé následování Ježíšova příkladu, jako mravního jednání, nýbrž o zapojení celého bytí do Ježíšova smýšlení i jednání. Modlitba musí vést k poznání a sjednocení ve stále hlubší lásce k Pánu, aby bylo možné myslet, jednat a milovat jako On, v Něm a skrze Něho. Toto naplňování a osvojování si Ježíšova smýšlení je cestou křesťanského života.

Nyní bych se chtěl pozastavit u několika prvků tohoto hutného hymnu, který shrnuje celou božskou i lidskou cestu Syna Božího a zahrnuje celé lidské dějiny. Od bytí, které je vlastní Bohu, ke vtělení, smrti na kříži až k povýšení v Otcově slávě, skrývá se implicitně také jednání Adama, člověka od počátku. Tento hymnus na Krista začíná od Jeho bytí „en morphe tou Theou“, stojí v řeckém textu, to znamená v božské formě či lépe přirozenosti. Ježíš, pravý Bůh a pravý člověk, nežije své bytí „jako Bůh“, aby se vystavoval na odiv či ukládal svoji nadvládu, nepokládá je za majetek, privilegium či žárlivě střežený poklad. Naopak, „zříká se“, vydává sebe samého tím, že na sebe bere – „morphe doulos“, jak praví řecký text, „přirozenost služebníka“, tedy lidskou realitu poznamenanou utrpením, bídou a smrtí; plně se asimiloval s lidmi, kromě hříchu, takže jedná zcela jako služebník oddaný službě druhým. V této souvislosti Eusebius z Cesareje ve IV. století tvrdí: „Vzal na sebe námahy trpících údů. Přijal za své naše ubohé nemoci. Trpěl a byl sužován pro nás a to ve shodě se svou obrovskou láskou k lidstvu“ (Demonstratio evangelica, 10,1,22). Svatý Pavel pak pokračuje v líčení „historického“ rámce, ve kterém se toto Ježíšovo ponížení uskutečnilo: „ponížil se a byl poslušný až k smrti“ (Flp 2,8). Syn Boží se stal opravdu člověkem a vydal se cestou naprosté poslušnosti a věrnosti Otcově vůli až k té nejvyšší oběti vlastního života. Ba ještě více, jak apoštol upřesňuje: „až k smrti, a to k smrti na kříži“. Na kříží dosáhl Ježíš Kristus maximálního stupně ponížení, protože ukřižování byl trest vyhrazený otrokům a nikoli svobodným: „mors turpissima crucis“, píše Cicero (srov. In Verrem, V, 64).

Na Kristově kříži byl člověk vykoupen a zkušenost Adama se obrátila: Adam, stvořený k obrazu a podobě Boha, chtěl být jako Bůh a svými vlastními silami stanout na místě Božím, takže ztratil původní důstojnost, která mu byla dána. Ježíš „měl božskou přirozenost“, avšak snížil se a pohroužil do lidské přirozenosti v naprosté věrnosti Otci, aby vykoupil Adama, který je v nás, a znovu daroval člověku důstojnost, kterou ztratil. Otcové zdůrazňují, že Ježíš byl poslušný a navrátil naší přirozenosti svým lidstvím a svou poslušností to, co bylo ztraceno Adamovou neposlušností. V modlitbě, ve vztahu k Bohu otevíráme mysl, srdce a vůli k působení Ducha svatého, abychom vstoupili do téže životní dynamiky, jak říká svatý Cyril Alexandrijský, jehož památku dnes slavíme: „Duch svatý nás skrze milost přetváří v dokonalém napodobení jeho ponížení“ (Lettera Festale 10,4). Lidská logika však často hledá seberealizaci v moci, nadvládě a mocenských prostředcích. Člověk nadále chce vlastními silami konstruovat Babylonské věže, aby sám od sebe dosáhl výšin Boha, aby byl jako Bůh. Vtělení a kříž nám připomínají, že plná realizace spočívá v připodobnění vlastní lidské vůle Otcově vůli, zřeknutím se vlastního sobectví a přijetím lásky, Boží lásky, abychom tak doopravdy byli uschopněni mít rádi druhé. Člověk nenalezne sebe sama uzavíráním se do sebe a potvrzováním sebe samého. Člověk se nalezne jedině vyjitím ze sebe samého. Jedině vyjdeme-li ze sebe samých, nalezneme se. To že se Adam chtěl připodobnit Bohu, není samo o sobě špatné. Pochybil co do pojetí Boha. Bůh není tím, kdo sám chce být velikým. Bůh je láska, která se dává již v Trojici, a potom ve stvoření. Připodobnit se Bohu tedy znamená vyjít ze sebe a rozdat se v lásce.

V druhé části tohoto „kristologického hymnu“ z listu Filipanům dochází ke změně podmětu. Už jím není Kristus, ale Bůh Otec. Svatý Pavel zdůrazňuje, že právě pro poslušnost Otcově vůli „ho Bůh povýšil a dal mu jméno nad každé jiné jméno“ (Flp 2,9). Ten, který se tak hluboce ponížil, že na sebe vzal přirozenost služebníka, je povýšen nade všechno Otcem, který mu dá jméno „Kyrios - Pán“, svrchovanou důstojnost a majestát. Při tomto novém jménu, které je samotným Božím jménem Starého zákona, totiž „musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí a každý jazyk musí vyznat: «Ježíš Kristus je Pán» k slávě Boha Otce“ (Flp 2,10-11). Je povýšen Ježíš z Poslední večeře, ten, který odkládá svrchní šaty, váže si kolem pasu zástěru a sklání se k nohám apoštolů, aby jim myl nohy a ptá se jich: „Chápete, co jsem vám udělal? Vy mně nazýváte Mistrem a Pánem, a to právem: to skutečně jsem. Jestliže jsem vám tedy umyl nohy já, Pán a Mistr, máte také vy jeden druhému umývat nohy“ (Jan 13,12-14). Toto je třeba si neustále připomínat v naší modlitbě a v našem životě: „vzestup k Bohu se děje právě v sestupu k pokorné službě, v sestupu lásky, která je podstatou Boha, a tudíž v pravdě očistnou silou, uschopňující člověka vnímat Boha a vidět ho“ (Ježíš Nazaretský, Brno 2007, str. 76).

Hymnus z listu Filipanům nám zde podává dvě indikace, které jsou pro naši modlitbu důležité. První je oslovení „Pane“ určené Ježíši Kristu, sedícímu po pravici Otce: On je jediným Pánem našeho života, který by chtěli mnozí „vládci“ usměrňovat a řídit. Proto je nezbytné mít žebříček hodnot, ve kterém primát patří Bohu, a spolu se svatým Pavlem říkat: „všecko považuji za škodu ve srovnání s oním nesmírně cenným poznáním Krista Ježíše, svého Pána“ (Flp 3,8). Setkání se Zmrtvýchvstalým mu umožnilo pochopit, že On je jediným pokladem, pro který se vyplatí odevzdat vlastní život.

Druhou indikací je prostrace, „pokleknutí každého kolena“ na nebi a na zemi, což připomíná výrok proroka Izaiáše, který poukazuje na klanění, které dluží Bohu veškeré stvoření (srov. Iz 45,23). Pokleknutí před Nejsvětější svátostí nebo modlitba v kleče vyjadřují právě tento – také tělesný - postoj klanění se Bohu. Odtud plyne také vážnost tohoto gesta konaného ne ze zvyku a v chvatu, ale v hlubokém uvědomění. Když poklekáme před Pánem, vyznáváme svoji víru v Něho, uznáváme, že On je jediným Pánem našeho života.

Drazí bratři a sestry, v naší modlitbě upněme svůj pohled na Ukřižovaného, častěji setrvávejme v klanění se eucharistii, abychom vpustili do svých životů Boží lásku, která se pokorně snížila, aby nás povýšila k Bohu. Na počátku katecheze jsme se ptali, jak se mohl svatý Pavel radovat tváří v tvář hrozbě mučednictví a prolití vlastní krve. Apoštolovi je to možné jen proto, že nikdy neodvrátil svůj pohled od Krista, až k připodobnění se Mu smrtí, „v naději, že dosáhne vzkříšení z mrtvých“ (Flp 3,11). Jako svatý František před krucifixem, říkejme také my: „Nejvyšší, slavný Bože, osvěť temnotu mého srdce a dej mi pravou víru, pevnou naději, dokonalou lásku, hlubokou pokoru, rozum a rozlišování, abych zachoval tvou pravou a svatou vůli. Amen“ (srov. Modlitba před křížem: FP 276).

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Generální audience

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
7.12.16 Papež: Optimismus klame, naděje nikoli
7.12.16 Křesťanská naděje - „Těšte, těšte můj národ...“
30.11.16 Papež: Ať je naše srdce stále otevřeno Duchu, aby se modlil v nás, s námi a skrze nás
30.11.16 Modlit se k Bohu za živé i zemřelé
23.11.16 Papež: Nedělejme z víry abstraktní teorii, dělejme z víry svůj život



Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2016 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@vatiradio.va.
Administrace: česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Pavel Brestovský.

 
Záznam aktuálního pořadu ve formátu Real Audio  

Záznam aktuálního pořadu ve formátu MP3  

Český kanál Rádia Vaticán na You Tube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Papež ke katolické nevládní organizaci: Kompetence musí převažovat nad improvizací

Papež František: První překážkou ke kněžství je narcismus

Otec Cantalamessa kázal o rozlišování duchů

Kněží jsou ohrožováni rigiditou a zesvětštěním

Římský biskup přijal dárce letošní vánoční výzdoby Svatopetrského náměstí

Kardinál Koch: hlavním problémem ekumenismu je absence společného cíle

Konference o eucharistických zázracích

Apel syrských dětí v Evropském parlamentu

Papež: Vychytralost nás vzdaluje Bohu

Římský biskup vzdal tradiční hold Neposkvrněnému početí Panny Marie

Kongregace pro klérus vydala nový dokument o kněžské formaci

Krakov má nového arcibiskupa

 Nově na webu
Svatý otec: Pán nenechává člověka napospas jeho špatnosti

Publicistika (Komentáře "Církev a svět"): Marxismus je poplatný liberalismu

Publicistika (Reportáže, reflexe, sloupky): Milosrdenství staví hráz sociálnímu zlu

Rozhovory: Homilie je vždy politická…

Homilie: Cyklus homilií dočasně přerušen

Archiv zpráv prosinec 16
   1234
567891011
12131415161718
19202122232425
262728293031 

Starší zprávy >

Náš tip

Milosrdenství vyžaduje statečnost, vzdorujme teroru láskou

Co jsou jezuité?

Svět je unaven lživými nadšenci