Člověk je mediálně navigován, aby přemýšlel o svém životě v souřadnicích stále abstraktnějších a obecnějších, globálních. Záplava informací, od těch nepřehledných až po ty nepotřebné, působí dojmem celku, podobně jako zboží v regálech supermarketu. Jedinec se v něm může volně pohybovat. V této nepřebernosti si však paradoxně pomalu zvykáme na to, že svět je potenciálně – lidsky - pochopitelný. Pocit, že se objektivní pravda do mediálních souřadnic zrovna nehodí, je stále snadněji vnímán jako samozřejmost, ba dokonce jako přednost. Jakoby člověk mohl svobodněji reflektovat sebe sama na pozadí stále globálnějšího - médii produkovaného - obrazu veškerenstva.
Obsáhnout však rozumem skutečný svět všech lidí či všechny lidi světa, ba jediného státu či světadílu, není možné žádnému člověku, ba ani skupině lidí, klubu či straně, nýbrž pouze Stvořiteli a Pánu. Přiznává se však něco takového Bohu? V jakési nelogické přesmyčce je politická evoluce světa chápána jako prodloužení té biologické, jako globální rozumění lidstva sobě samému. Lze se proto ptát: Kdo si zde činí nárok být držitelem porozumění, jež je vlastní jedině Bohu, a přitom Boha nebere v potaz?
Totalitní systémy myšlení a potažmo politického zřízení, jak je zakusilo 20. století, jsou nepochybně etapou zmíněné evoluce a také zlověstným varováním před jejich dalšími odrůdami. Proces vyvlastňování a zestátňování pravd, kterých se v průběhu dějin člověku dostalo díky křesťanské inspiraci, jako např. svoboda, bratrství a rovná důstojnost všech lidí, byl odstartován novověkem a vybujel v děsivých zvěrstvech francouzské revoluce, komunismu a nacismu, které si celkem vyžádaly desítky milionů lidských obětí. Jejich množství hravě překonává veškerý „temný středověk“. Zatímco řevnivé ideologie nacismu a komunismu svou nenávist vylévaly na určité, byť rozsáhlé národnostní či sociální vrstvy, objevuje se od konce 18. století ještě obecnější i záludnější podoba nenávisti, zaměřená proti lidstvu jako takovému. Tato destruktivní emoce je opět zaobalena v rádoby vědecké terminologii a její agresivita s postupem doby zdá se narůstá.
Jejím vyjádřením je pojem „přelidnění planety“, jehož mrazivá nepřívětivost vůči lidskému životu je i přes svoji abstraktnost naprosto jednoznačná. Nikdo z lidí, i kdyby byl zaštítěn jakoukoli vědou, totiž není oprávněn k takovému soudu. Přesto je však pronášen nezřídka a dokonce se objevují podněty, jak „řešit“ situaci, která tímto pseudovědeckým pojmenováním „vznikla“: „V případě, že bych se reinkarnoval, - řekl princ Filip, vévoda z Edinburgu, - chtěl bych se vrátit jako smrtící virus, abych nějak odpomohl přelidnění.“ [1], protože – jak řekl tento čestný předseda Světového spolku na ochranu zvířat (World Wildlife Fund) při jiné příležitosti - „růst populace představuje to největší zamoření planety“.
Nehoráznost takovýchto výroků je zarážející. Pavědecké řeči tohoto typu se však vyskytují na mezinárodních fórech, zastávají je vysoce postavení funkcionáři na půdě OSN (Maurice Strong, IPCC – Mezivládní panel pro klimatické změny) nebo ve státních institucích, jako např. prezidentem Obamou jmenovaný poradce Bílého domu pro záležitosti vědy John P. Holdren, který v knize Ecoscience v této souvislosti dokonce takto teoretizuje o světovládě (str.946): „Planetární režim, by dostal zodpovědnost za rozhodování týkající se optimální velikosti jak světové, tak regionální populace. Každá země by dostala přiděleno jisté číslo v rámci svých regionálních limitů. Světová vláda by ale měla pravomoc tyto limity vymáhat.“ Podobné řeči vedou průmysloví (Bil Gates) či mediální magnáti (Ted Turner – CNN). Jedna z publikací elitářského tzv. Římského klubu, První globální revoluce z roku 1991, například říká: „Při hledání nového nepřítele, který nás sjednotí, nás napadlo, že se k tomuto účelu dá využít znečištění, hrozba globálního oteplování, nedostatek vody, hladomor a podobně… Skutečným nepřítelem je však lidstvo jako takové.“
Shnilé jádro těchto výpovědí, v jejichž výčtu by bylo možné dlouho pokračovat, působí na mnohé asi podobným dojmem jako začátkem 30. let minulého století narážky jistého Adolfa Hitlera na „židovskou nákazu společnosti“, tedy jako poněkud podivínská, možná trochu poťouchlá, ale rozhodně jen svéráznost jinak velkého člověka, který dal přece lidem práci a pozvedl životní úroveň. Ostatně ještě v roce 1938 americký časopis Time zvolil führera mužem roku…
Dnes je ovšem historicky doloženo, že samo nadšení pro nacismus a ještě předtím pro komunismus nevzniklo a nešířilo se pouze verbálně, ale především pomocí závratných finančních dotací, jejichž příliv je stejně nepochopitelný jako zvrácený. Finanční toky totiž překračovaly mediálně proklamované ideologické i etnické hranice, válečnou frontu i železnou oponu. Kdo je poskytoval a proč? Norimberský soud potrestal sponzory nacismu jen symbolicky anebo vůbec, a pokud jde o ještě rozsáhlejší komunistické řádění, žádný mezinárodní soud se nekonal a konat nebude. Kromě onoho Posledního, který se bude týkat všech lidí.
Tato fakta je třeba brát v úvahu také z hlediska víry. Právě tady však bohužel bývá víra odsouvána stranou a převládá postoj, který ironicky vyjádřil jistý africký politik na půdě OSN: „Usilujme především o politické království, a vše ostatní nám bude přidáno.“
Zločiny, které spáchaly proti lidskosti nacismus a komunismus, nezapomínaje na přítomnost v Severní Koreji, patrně tedy nejsou Božím trestem, ale spíše dějinným důsledkem rozmáhajícího se prvotního hříchu. Nový zákon a církevní otcové učí zcela jasně, k čemu tato dějinná evoluce povede: k nastolení světovlády pod záludným vábením Antikrista, jehož řádění však učiní konec jednou provždy druhý příchod Krista. Tuto dějinnou dynamiku prorokovanou evangeliem a Novým zákonem je třeba bez paniky brát na vědomí a bděle střežit vlastní sympatie, abychom si my či naši potomci jednotlivé protagonisty nepletli, jak před tím varuje evangelium.
Výroky o hrozbě přelidnění dnes ze všech světových institucí odmítá zřetelně a ojediněle jenom církev. Skutečně není třeba vidět nepřítele v jakémkoli člověku, ale neznamená to, nepočítat s nepřítelem všech lidí a lidské přirozenosti, kterým je duchovní, degenerovaný tvor – ďábel, který chce lstí i lží, lichocením i strašením získat na svou stranu lidskou duši, která mu může podlehnout, osvojí-li si pyšnou nenávist vůči člověku, byť i jen jedinému. Všichni lidé i přes svůj vlastní díl odpovědnosti jsou totiž před Bohem také oběťmi ďábelského podvodu, který člověk nedokáže prohlédnout jenom vlastními schopnostmi bez Božího přispění skrze víru. Jen z tohoto hlediska jsou opravdu všichni lidé také spojenci. Také o to je třeba se modlit uprostřed chaotického medializovaného světa.
odeslat článek
vytisknout článek
