Rádio Vaticana

V co my křesťané vlastně věříme?
Zdá se, že neexistuje lehčí odpověď.
Přeci to, co recitujeme v Credu:

Věřím v Boha,
Otce všemohoucího,
stvořitele nebe i země.
I v Ježíše Krista,
Syna jeho jediného,
Pána našeho;
jenž se počal z Ducha svatého,
narodil se z Marie Panny,
trpěl pod Ponciem Pilátem,
ukřižován umřel i pohřben jest;
sestoupil do pekel,
třetího dne vstal z mrtvých;
vstoupil na nebesa,
sedí po pravici Boha,
Otce všemohoucího;
odtud přijde soudit
živé i mrtvé.
Věřím v Ducha svatého,
svatou církev obecnou,
společenství svatých,
odpuštění hříchů,
vzkříšení těla
a život věčný.
Amen.

Můžeme to shrnout. Křesťan je, kdo věří v trojjediného Boha: Otce i Syna i Ducha svatého. Věří, že Bůh se stal člověkem v Ježíši Kristu, který nás svou smrtí a Zmrtvýchvstáním vykoupil ze hříchu a daroval nám věčný život ve společenství spásy, zvaném Církev. Do všeho, co Církev koná nebo jak se modlí, se promítá tato víra. Zřetelně to dosvědčuje vstupní modlitba této neděle: „Bože, tvůj Syn se ponížil, aby zachránil svět a vysvobodil lidstvo z otroctví hříchu; naplň nás radostí z vykoupení a dej, ať tato naše radost dozraje v radost věčnou.“

To je naše víra! Tak ji vyznáváme! Z toho vyplývá závaznost jednání v osobním i veřejném životě, kterému říkáme morálka. Snažíme se splňovat její normy a neúspěchy nazýváme hříchem. Chtěli bychom se jim jednou pro vždy vyhnout, přesto do nich upadáme stále znovu. Svatý Pavel dokonce na sebe prozradí: „Nekonám dobro, které chci, nýbrž dělám zlo, které nechci.“ (Řím 7,19). Pavel vyjadřuje zkušenost vlastní slabosti sugestivním obrazem jakéhosi „ostnu“, který cítí ve vlastním těle. Ten ho popichuje ke hříchu tak dotěrně, že jej neváhá nazvat „posel to satanův“, který jej bije do tváře. Bezmoc, kterou prožívá, dokáže přesto chápat jako obranu, aby se nevypínal nad ostatní kvůli mystickým darům, kterých si byl dobře vědom si toho, že jimi oplývá. To mu však nebrání v tom opakovaně prosit Pána, aby jej této slabosti zbavil. Vyslyšen sice není, ale dostane se mu vysvětlení od samotného Krista: „Stačí ti moje milost, protože síla se tím zřejměji projeví ve slabosti.“ (2 Kor 12,7-10).

Zdůrazňovat vlastní slabost může znamenat ledaco: skrytě prosit o pomoc, dát najevo nedůvěru k sobě samému nebo vyjádřit pokoru. Může být ale také pravým opakem: útěkem před zodpovědností, výmluvou a dokonce pokusem nechat si otevřená zadní vrátka ke hříchu. Zdůrazňuje-li Pavel vlastní slabosti, pak proto, že pochopil, že se svých slabostí nejen že nemusí bát, ale může je dokonce s „radostí přijmout“, ba dokonce se jimi chlubit, protože ví, že právě ve slabosti na něm spočine Kristova moc. Ta mu pomůže snášet ne pro sebe, ale pro Krista všechna příkoří, nouzi, pronásledování a úzkosti.

Obdobnou zkušenost Boží síly uprostřed lidské slabosti udělal o šest století dříve prorok Ezechiel, který vystupuje v babylonském zajetí (po roce 597), když přišla první vlna zajatců. Jeho hlas zaznívá v síle, kterou nemá ze sebe, Izraelity vybízí k důvěře v Boží zaslíbení – i přes jejich hřích: „Vešla do mě síla a postavila mě na nohy. Slyšel jsem, jak Bůh mluví ke mně a praví: „Synu člověka! Já tě posílám k synům Izraele, k odpadlému národu, který ode mě odstoupil; musí poznat, že byl mezi nimi prorok!“ (Ez 2,2-5).

Vrchol spojení Boží moci s křehkostí člověka se uskutečnilo v Kristu Boho-člověku. V něm dává Bůh člověku k disposici sílu samotného Božství. Zakusí ji ovšem jen ti, kteří ho přijmou, tj. uvěří, že je pravý Bůh, a pravý člověk. Narozen z Marie Panny, stal se opravdu jedním z nás, ve všem nám podobný kromě hříchu. (GS 22). Právě toto, Boží nepochopitelná láska, která jej vedla k ztotožnění se s člověkem, bude vysloveně dráždit a stane se později zdrojem christologických herezí. Na tomto pozadí lze lépe chápat dnešní evangelium.

„Ježíš šel do svého domova. Učedníci ho doprovázeli. Příští sobotu začal učit v synagoze. Mnoho lidí ho poslouchalo a říkali celí užaslí: „Kde se to v něm vzalo? Jaká moudrost mu byla dána! A takové zázraky se dějí jeho rukama! Copak to není ten tesař, syn Mariin a příbuzný Jakubův, Josefův, Judův a Šimonův? A nežijí jeho příbuzné tady mezi námi?“ A pohoršovali se nad ním. Ježíš jim řekl: „Nikde prorok neznamená tak málo jako ve své vlasti, u svých příbuzných a ve své rodině.“ A nemohl tam udělat žádný zázrak; jenom na několik málo nemocných vložil ruce a uzdravil je. A divil se jejich nevěře. Obcházel pak okolní vesnice a učil.“ (Mk 6,1-6).

Klanět se Bohu Sancta sanctorum jeruzalémského chrámu a přinášet oběti to ano. Ale připustit, že by Bůh žil jako obyčejný člověk mezi námi, to rozhodně ne! A že by Bůh mohl mít rysy lidské tváře mého bližního, to už vůbec ne! Boží syn se ale stal člověkem ne trochu a dočasně, nýbrž se s ním zcela ztotožnil a to navěky. Tak jako v přírodním lékařství platí, že Similia similibus curentur (podobné se léčí podobným), takže hadí uštknutí se léčí právě hadím jedem, zachránil nás Kristus ne tím, že se našemu hříchu vyhnul aby se nepošpinil, ale tím, že ho na sebe vzal, dokonce se pro nás hříchem stal! Proto umřel jako vyvrhel za branami posvátného Jeruzaléma, ačkoliv nic nespáchal.

Ne náhodou se sám Ježíš odvolává na příběh z Exodu o tom, jak Izraelité reptali, a Jahwe na ně za trest poslal jedovaté hady, aby je uštkli. Zachránil je jedině ten, kdo pohlédl na bronzového hada na kůlu. Že kůl je tu předobrazem kříže, nepřekvapí. Ale že předobrazem Krista by měl být had, symbol hříchu, šokuje. Ale Ježíš sám se skutečně s hadem srovnává, když v evangeliu praví, že tak, jako v poušti byl vyvýšen had na kůlu, musí být na kříži vyvýšen syn člověka. A důsledek hříchu, smrt, přemohl tím, že ji podstoupil. A my můžeme zpívat velikonoční antifonu byzantské liturgie:

KRISTUS VSTAL Z MRTVÝCH,
SVOJÍ SMRTÍ ZNIČIL SMRT
A MRTVÝM DAROVAL ŽIVOT

Kam až tato bláznivá Boží láska může jít, dokázal Kristus tím, když nás šel hledat až do pekel. Jenom ten, kdo v pekle byl, chápe, co nikdo jiný nepochopí, proč Ježíš farizeům říká, že prostitutky je předejdou do Božího království. Kardinál Jan Kř. Phan Mihn Man, arcibiskup v Ho Chi Minh, který prošel vietnamským peklem, to vyjadřuje poesií:

Bůh potřeboval obličej,
aby mohl lidem vyznat svou lásku.
Vybral si prostitutku.
A tu se zvedla Máří Magdalena…

Arnold Böcklin "Mourn for Maria Magdalena at the corpse Christi"