„Edimus ut vivamus, non vivimus ut edamus.“ – Jíme, abychom žili. Nežijeme, abychom jedli. Tak zněl nápis v refektáři Teologického konviktu v Litoměřicích. Napomínal budoucí seminaristy ke střídmosti v jídle a pití, která je jedním ze zásadních požadavků křesťanského života. Sv. Pavel nachází tvrdá slova pro ty, kdo jí nedodržují, když mluví o těch „jejichž bůh je břicho“ (Flp 3,18n).

A přesto je jídlo a pití jedním z hlavních témat evangelia. Italský biblista Silvano Fausti dokonce doporučuje číst evangelium pod zorným úhlem jídla. A skutečně Kristovo veřejné působení začíná hostinou v Káně galilejské a končí Poslední večeří. Aby plasticky vylíčil, co je Boží království, Kristus používá podobenství hostiny. A vůbec nejpřekvapivější je to, že Zmrtvýchvstáním téma jídla a pití nekončí, ale naopak nabývá nové kvality. Cestou do Emauz učedníci nepoznají Krista, když jim cestou vysvětluje Písmo, ale teprve večer za stolem při lámání chleba. Vyděšené apoštoly, kteří myslí, že vidí přízrak, zmrtvýchvstalý Pán uklidní tím, že s nimi pojí. S trochou nadsázky by se dalo říci, že evangelium je o jídle a pití.

Jídlo je něco důvěrného. V době fastfoodu si zaplňujeme žaludek každý sám, třeba i na ulici. Přesto ale máme zakódovanou touhu po stolování ve společenství. I ten nejotrlejší člověk si v hloubi duše přeje nezůstat na Vánoce sám, ale být pozván k prostřené tabuli. Jídlo je něco důvěrného, nepřijímáme potravu od lidí, kterým nedůvěřujeme, zatímco nejintimnější lidský svazek – manželství – začíná hostinou. Ne nadarmo se říká, že láska prochází žaludkem.

Jídlo a pití náš organismus vstřebává, přijímá za své. Říká se dokonce, že člověk je to, co jí. Platí-li to v profánním slova smyslu čistě fysikálně-chemicky, v eucharistii to platí duchovně-mysticky, avšak neméně reálně. Kdo jí Tělo a Krev Páně, stává se Tělem Kristovým. Český výraz „sv. přijímání“ nevyjadřuje tak zřetelně, co eucharistie působí, jako v jiných jazycích používané slovo odvozené od latinského communio, totiž že eucharistie přetváří stolující společenství Církve v Krista. Ruský teolog Afanaziev ve své eucharistické eklesiologii říká, že Církev je tam, kde se slaví eucharistie.

Místa ve Starém Zákoně a ještě více v evangeliu, kde je řeč o chlebě, předjímají eucharistii, ve které se nám Kristus dává za pokrm. A to nikoliv ve formě nějaké delikatesy, která by zdánlivě více odpovídala vznešenosti dárce. Boží syn se nám dává pod způsobou toho nejobyčejnějšího a zároveň nejnepostradatelnějšího pokrmu – chleba. Naznačuje tím, že chce sestoupit do našeho života tím nejpřirozenějším způsobem. Chce být našim pokrmem nejen pro sváteční dny, ale i pro ten nejvšednější den.

Ujišťuje nás, že On sám jakožto chléb života nám nikdy nebude chybět. Ovšem pod podmínkou, že to nevztáhneme pouze na sebe – jako jakési právo na přijímání –, ale rovněž na druhé, na Církev jako společenství. Jinými slovy: ačkoliv ví, co chce udělat, ptá se nás, jestli náhodou nevíme, kde sehnat chléb pro tolik hladovějících kolem nás a ukáže svou božskou moc teprve, až když si vzpomeneme, že máme dva sendviče v kapse a jeden můžeme postrádat. Najíme se všichni do sytosti a ještě nám zbude koš dobré nálady, která nás neopustí ani tváří tvář těžkým zkouškám, tak jako byla vlastní anglickému kancléři Lordu Tomáši Moru (1477–1535), který se modlíval takto:

Dopřej mi chuť k jídlu Pane
a také něco, co bych jed,
dej mi zdravé tělo Pane
a nauč mě s ním zacházet.

Dej mi zdravý rozum Pane,
ať vidím dobro kolem nás,
ať se hříchem nevyděsím
a napravit jej umím včas.

Dej mi mladou duši Pane,
ať nenaříká, nereptá,
dej ať neberu moc vážně,
své pošetilé malé já.

Dej mi prosím humor Pane
A milost, abych chápal vtip,
ať mám radost ze života
a umím druhé potěšit.