25. 5. 2013

Je demokracie dějinná nutnost?

Milan Glaser

Musí se všechny národy světa nutně ubírat touto politickou cestou? Tedy směrem ke stále rozsáhlejší demokracii, která by měla po Starém kontinentu nakonec zahrnout celou planetu? Zdá se, že právě to je cíl, který se pomalu, ale jistě usadil v obecném povědomí člověka; cíl, ke kterému se všichni mají vztahovat bez jakékoli alternativy. Otázkou je, zda je tato cesta rozumná, nemluvě o tom, kam a zda vůbec někam vede. Tyto otázky jsou však už na pomezí politické korektnosti, neboť zpochybňovat demokracii jako takovou dovoleno není. Je dobré si to uvědomit. Netřeba se však zříkat takových otázek alespoň v duchu.

Jako problematické se ostatně ukazuje již samo fungování demokracie. Orwellovo rčení z románu Farma zvířat - „všichni jsou si rovni, ale někteří jsou si rovnější“ - se evidentně nevztahuje jenom na poměry totalitního státu. Ostatně už samotné počátky novověkých forem demokracie aplikované na mnohem rozsáhlejších územích než byly městské polis v antickém Řecku, měly zřetelnou systémovou vadu. Moderní demokracie totiž začínaly volebním právem, podle něhož movitost voliče rozhodovala o počtu hlasů, které si mohl koupit a pak vložit do volební urny. Dnes je situace jiná, poněkud jednodušší a současně komplikovanější, ale v podstatě stále stejná. Od určitého stupně dosaženého bohatství totiž skutečně začíná rovnost oněch rovnějších.

Ukazuje se také vratkost tvrzení, podle něhož má volič ve své zemi účast na vládě prostřednictvím volených zástupců v parlamentu. Vzdálenost mezi voliči a vládci a to v každé demokratické zemi je totiž pro jedny i druhé takřka nedozírná. Nic proti voleným zástupcům. Nejde o jejich individuální kvality. Nemohou postrádat chyby tak jako všichni ostatní lidé. Jde o technické možnosti procesu zprostředkovat konkrétní vládu volbami jednou za čtyři až šest let směrem od voličů přes poslance, předvolené různými politickými stranami, prezentovanými abstraktními předvolebními hesly. Je stále zjevnější, že tvrzení o podílu lidu na politické moci je výrazem spíše jakéhosi sekulárního dogmatu než popisem skutečného fungování demokracie. Frustrace, která vzniká mezi občany, z jednotlivých politických kroků oné parlamentně sdílené vlády lidu, je neodmyslitelnou součástí společenského ovzduší všude, kde demokracie vládne, a je zřejmým dokladem toho, že ona sekulární víra selhává a způsobuje zklamání. Dochází k tomu, protože se nejedná o pravou víru, nýbrž o naivní, poněkud prázdnou, osvícenskou nápodobu víry, která se nevztahuje ke zjevenému a vtělenému Bohu, nýbrž k sobě samé v jakési úporné snaze kolektivního přehodnocování lidské nicotnosti na samospasitelnost, jež je v konečných důsledcích nutně imaginární a bludná.

Frustrace z politického dění tak není ničím jiným než očistou křesťanské víry, příznakem ulpívání na tom, v čem spása není. Fakt, že se volební účast ve vzorové demokracii světa (USA) blíží k číslům, která jsou známa z totalitních režimů, totiž sám o sobě ještě vůbec nemusí být pozitivní. Politika navíc zůstává stále stejná bez ohledu na to, ke které straně prezidenti patří, a beze změny zůstává i voličské nadšení, ba někdy spíše davové šílení. Sektor finančních spekulací nebo zahraniční politika jsou přitom vedeny stále stejně a stejným směrem podle zásad rovnosti těch rovnějších.

Neprůhlednost ekonomických rozhodnutí, která mají zásadní dopad na široké vrstvy obyvatelstva, je na očích všem. Avšak nepřítomnost demokracie právě na tomto ekonomickém poli se ani nevnímá jako nedostatek. Vždyť opakem by byl přece komunismus. V médiích se na tento deficit demokracie nepoukazuje. Ruka trhu je skutečně pro veřejnost neviditelná, nikoli však neexistující.

Vliv běžného člověka na chod věcí veřejných je proto stejně malý jako například ve středověku. Rozdíl je jenom v intenzitě medializovaného pocitu, že jednotlivec dnes v tomto ohledu prý znamená mnohem, mnohem více. Ani tehdy, ani dnes však není třeba se nechat frustrovat tím, že veřejné věci běží cestou nepříliš veřejnou, protože postoj křesťana vůči politickým vládám formulovaný v evangeliu, v listech sv. Petra a sv.Pavla platí i v rámci demokracie. Vládu nemá a nebude mít člověk, nýbrž Bůh, který je a projevuje se viditelně.

Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"

 odeslat článek     vytisknout článek