20. 5. 2013

Rouhání je urážkou Boha nebo věřících?

Robert Spaemann

Esej německého spisovatele Martina Mosebacha o trestnosti blasfemie ( Vom Wert des Verbietens , in: Frankfurter Rundschau, 18.6.2012) rozdmýchal diskusi o tomto tématu. Přispívá do ní svou úvahou také filosof Robert Spaemann ( Beleidigung Gottes oder der Gläubigen? , in: FaZ, 25.7.2012), který se dotazuje: Co musí stát chránit a jakými prostředky?

Něco tu nehraje. Německé právo a ještě více německá soudní pravomoc žádají po nábožensky cítícím občanovi, aby to, co je mu nejsvětější, bylo veřejně beztrestně vysmíváno, zesměšňováno a poléváno kbelíky špíny. Tu a tam se najde soudce, který shledá, že už to někde zašlo příliš daleko a možná někomu uloží podmínku. Zpravidla se to však nestane, zejména od doby, co je trestná pouze taková urážka, která “ohrožuje veřejný klid”.

Přeloženo do němčiny to znamená: Zákonné ochrany požívá už jen mohamedánské náboženství. Křesťanské nikoliv, neboť křesťané nereagují na urážku násilím. Muslimové však nejspíš ano – a v žádném případě nejenom “islamisté”. Když v Londýně před lety přišel do kin film “Poslední pokušení Krista”, za tři dny byl zase stažen, neboť muslimové se nechali slyšet, že urážku Krista, který je, jak známo, pro islám prorokem, nemohou strpět. Skutečnost, že křesťané věc vyřídili neúčinnými protesty, mohla u muslimů vyvolat pouze tiché pohrdání. Těm křesťanům, vyvodili, není zjevně nic skutečně svaté.

Tento závěr nedoceňuje, že křesťané ve shodě s Ježíšovým učením neodpovídají na utrpěné bezpráví násilím. Křesťané od nepaměti přisoudili mocenský monopol státu. Modlili se za císaře, kteří je pronásledovali, stejně jako později za křesťanskou vrchnost. Přirozeně však doufali v ochranu státní mocí. Ostatně římské úřady se sice pokoušely donutit křesťany k uctívání císařovy podobizny a “vyznavače” usmrcovaly. V praxi však nedovolily takovou míru pohrdavosti vůči tomu, co bylo křesťanům svaté a pro co umírali, jaká je běžná dnes.

Jistě, křesťané jsou slovy sv. Pavla “v tomto světě cizinci”. A to rovněž tam, kde jsou občany státu. Neznamená to však, že se svého občanství dobrovolně vzdávají. Jak sdělují Skutky apoštolů, tentýž Pavel se před velitelem jeruzalémské posádky odvolal na své římské občanství. Otázka zní: Měla by urážka náboženství být vůbec trestná – a pokud ano, proč? Dále: V čem vlastně spočívá náležitá skutková podstata? A za třetí: Měly by tresty za rouhání být kruté nebo hlavně symbolické? Čí důstojnost je třeba bránit – čest Boží nebo věřících? V těchto věcech musí být od samého počátku jasno.

Ve starozákonním židovství stejně jako v dnešním islámu jde o čest Boží. Bůh jako nejvyšší zákonodárce je uražen, když jsou přestoupeny jeho zákazy. Tato urážka musí být stíhána – tam, kde se jedná přímo o Boží osobu, udělením nejvyššího trestu, tedy trestu smrti. Trestajícím subjektem je buď stát – v případě islámského státu, jehož základem je šaríja – nebo umma – nadnárodní obec všech muslimů. Je to teokracie, která usmrcení pachatele, ať již bude dopaden kdekoliv, povoluje každému muslimovi. Barbarské popravy posledních desetiletí nebo vyhrožování vraždou spisovatelům jsou logickými důsledky takovéto teokracie. Když už totiž vůbec islámské státní právo hovoří o Bohu, jehož důstojnost by mělo trestní právo bránit, pak by jakýkoliv trest nižší než trest smrti byl již sám o sobě hanobením tohoto Boha.

Křesťané jsou vnímáni jako lidé, pro něž je Bůh nejvyšší skutečností, co se týče života a smrti. Být křesťanem v sobě zahrnuje základní připravenost zaplatit smrtí své vyznání Boha a Krista – ovšem vlastní smrtí, nikoliv smrtí někoho jiného. Proto nemá skutková podstata blasfemie v našem trestním právu místo. Ve světském právu nejde o Boha, nýbrž o člověka – avšak o člověka, kterému jde o Boha. Bůh nepotřebuje obranu. To on chrání nás. Chráněni však musí být lidé, kterým na Bohu záleží, lidé, kteří v Boha věří. Jsou to oni, kteří se cítí zasaženi urážkou náboženství, a to vážněji a hlouběji, než kdyby byla urážka namířena proti jejich vlastní osobě.

Bůh je jim svatý. Stát, který nebrání své občany před nactiutrháním toho, co je pro ně nejsvětější, nemůže požadovat, aby se tito lidé cítili jako občané jeho komunity. Jedná-li se o křesťany, zůstávají loajálními poddanými, ale ničím víc. Pro koho je urážení náboženství natolik důležité, že je připraven za něj zaplatit i cenu toho, že bude třeba opakovaně trestně stíhán, má ji zaplatit. A co se týče výše trestu, měla by být asi dvojnásobkem trestu za urážku člověka, ani více, ani méně.

Jádro problematiky trestnosti rouhání odjakživa spočívá ve svízeli jednoznačné definice skutkové podstaty. Je zřejmé, že se nesmí jednat o správní delikt, při kterém nezávisí na tom, zda se někdo skutečně cítí dotčen. Tento přestupek vyžaduje žalobce, avšak žalobcův pocit uraženosti se na druhé straně nesmí stát jediným měřítkem, neboť bychom tím uznali absurdní přecitlivělost. Nevystačíme si zde bez soudně vyměřeného prostoru. Ale to konečně platí pro každou urážku. Také zde musí soudce zvážit, zda se někdo cítí uražen po právu či nikoliv. Zpravidla to také funguje. Právě tak by tomu mělo být i při rouhání.

Navzdory náboženské neutralitě sekulárního státu existuje jedna událost, které je přiznávána sakralita obdobná Ježíšovu ukřižování. Představme si, že by někdo pod nadpisem “Arbeit macht frei” zveřejnil obrázek plynové komory s nespočtem polomrtvých žab. Nikdo by zde nepopíral, že lidé, kteří se cítí uraženi, na to mají objektivní ospravedlnění. Popírání vyvraždění šesti milionů židů by sice mělo být zrovna tak málo trestné jako popírání Ježíšovy smrti na kříži například v koránu. Lze to jednoduše vnímat jako špatný výklad skutečnosti. Pro otázky pravdy však není stát rozhodující instancí. Zesměšnění obětí by naproti tomu bylo objektivní urážkou, která by po právu nezůstala beztrestná.

Genocida židů byla v Evropě od sedmdesátých let podzdvižena téměř na posvátnou rovinu. Mnozí – například bývalý ministr zahraničí Joschka Fischer – v ní chtěli spatřovat “zakládající mýtus” Spolkové republiky Německo – ostatně proti všemu rozumu. Na rozdíl od Ježíšovy smrti nemá tato vražda povahu Vykoupení. Ryzí zločin jako mýtus, zakládající stát, to nemůže být dobré.

Zůstává dosud otevřenou otázkou, jak má sekulární stát naložit s předpoklady, bez kterých by nemohl žít, které však nemůže garantovat, jak praví známé Böckenfördovo Diktum. Musí je ignorovat nebo je může a má pěstovat, podporovat a upřednostňovat? Především tedy náboženství, a zejména křesťanství, které patří k nejdůležitějším kořenům naší civilizace. Německá ústava vyjadřuje dokonce přímo kladný vztah k víře v Boha, když se hovoří o zodpovědnosti otců zakladatelů před Bohem. A ústavní zákon Severního Porýní-Vestfálska prohlašuje “úctu k Bohu” za povinný výchovný cíl svého školství. Přesto se zákonodárství ve věci náboženství z dobrých důvodů omezuje na ochranu pocitů věřících, nikoliv na předmět těchto pocitů.

V sedmdesátých letech jsem u vchodu do pařížské katedrály Notre-Dame zahlédl ceduli, která návštěvníky vyzývala k “úctě vůči pocitům těch, kteří tuto katedrálu pokládají za svaté místo”. Katedrála patří francouzskému státu a do té míry byl tento nápis způli korektní. Chrám však spravuje církev a z jejích úst je takovéto prohlášení skandální. Katedrála je to, za co ji mají věřící, totiž místo modlitby. A jako taková vyžaduje úctu. Naštěstí od té doby již nápis zmizel a byl nahrazen vyjádřením přijatelnějším než předchozí, které bylo příliš extrémním výrazem laického pojetí francouzského státu. Stát však nesmí své nepsané předpoklady ignorovat. Nemůže je také zaručit. Avšak může s nimi šetrně zacházet, a to je jeho povinnost. Šetrné nakládání zahrnuje zákonnou záštitu.

Z deníku Franfurter Allgemeine Zeitung z 25. července 2012
přeložila Jana Gruberová

Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky

 odeslat článek     vytisknout článek