Homilie
 Eliáš aneb Hospodine, už nemůžu!
Homilie k 19. neděli v mezidobí
Richard Čemus  Líčení odvahy proroka Eliáše, se kterou se postavil víc jak čtyřem stovkám kněží pohanského Baalova kultu, patří k nejdramatičtějším kapitolám Starého zákona. Královna Jesabel v Severní říši napomáhala šíření pohanství. Jako jediný Hospodinův prorok zůstává Eliáš. Na hoře Karmel se ostře postaví proti pohanským lžiprorokům a přemůže je v Hospodinově jménu. Za to sklidí královninu nenávist a proto musí prchnout do pouště. Má za sebou obrovský úspěch, teď je ale na pokraji sil. Zmocňuje se jej frustrace a beznaděj, vytrácí se samotná vůle žít. Už nemůže.
To je rámec situace, do které 1 Kr 19,4-8 zasazuje prorokův příběh: „Eliáš šel na poušť asi den cesty. Šel si sednout k trnitému keři, přál si smrt a zvolal: ,Už je toho dost, Hospodine, vezmi si můj život!‘ Lehl si a usnul. Tu se ho dotkl anděl a řekl mu: „Vstaň, jez!‘ Podíval se, a hle – u jeho hlavy chléb upečený na rozžhaveném kameni a džbán vody. Najedl se a napil a znovu usnul. Hospodinův anděl se vrátil podruhé, dotkl se ho a řekl: ,Vstaň a najez se, neboť cesta by pro tebe byla příliš dlouhá.‘ Vstal, najedl se a napil a šel v síle toho pokrmu čtyřicet dní a čtyřicet nocí až k Boží hoře Choreb.“
Co začalo jako exil (vyhnanství), se pro Eliáše stane poutí – návratem ke zdrojům vlastního poslání. Prorok prožívá na svém těle útrapy historického exodu: hlad, žízeň, bezmocnost a beznaděj. Tak jako tehdy i nyní se Hospodin postará. Dostane se mu naprosto nečekaně posily, aby došel k cíli. Byla jím hora Choreb (Sinai), kde Mojžíš obdržel v Desateru pravidlo života. I pro Eliáše se stane místem jedinečného setkání s Hospodinem, který k němu promluví v „šumění jemného vánku“ (1 Kr 19,12) a utvrdí jej v jeho poslání.
Je to napínavá historka. Můžeme ji vztáhnout na sebe? V Evropě prožíváme podobné drama jako Eliáš v Severní říši desátého století před Kristem. Starý kontinent ztratil do té míry kontakt se svými křesťanskými kořeny, že nová evangelisace je čím dál tím víc urgentnější. Ale kudy se má ubírat? Kde načerpat novou kreativní sílu a odvahu se jí otevřít? Eliáš se neodebral do pouště na prázdninovou safari v jeepu, ale ocitl se tam proti své vůli. Ani my si nemusíme na nic hrát. Stačí vystavit se skutečnosti: Kolik je dnes kultů Baala v podobě skrytých totalitarismů, které zotročují člověka! Utkáme-li se s těmito mocnostmi, brzy zasténáme s Eliášem: „Pane, je toho na mne moc, nemůžu už dál!“
Právě v tom ale spočívá následování Krista: projít s Ním ona „zastavení“, kterými On šel a neustále prochází: utrpení, smrt, sestup do pekel a vzkříšení. „Projít“ tu neznamená turistickou procházku, nýbrž reálnou účast na Kristově kříži. Řekneme-li ano, vstoupíme do tajemství víry, že ve smrti je život. K tomu patří jistota, že ani nás Pán nenechá padnout vyprahlostí. Vždyť máme pokrm, který ani vyvolený národ, ani Eliáš neznali: „Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. A chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa.“ (Jan 6,41-51)
Stojí za zamyšlení, proč Ježíš právě zde mluví o Otci: „Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal. […] Všichni budou vyučeni od Boha. Každý, kdo slyšel Otce a u něho se učil, přichází ke mně. Ne že by snad někdo Otce viděl; jenom ten, kdo je od Boha, viděl Otce“ (tamtéž). Svou „evangelisací“ nás Ježíš nepřivádí k sobě, ale k Otci. Jedná jako dobrý exercitátor v duchovních cvičeních: dovede naši duši k Bohu a pak ji nechá se svým Stvořitelem a Pánem rozmlouvat samotnou. Zároveň je Ježíš tou jedinou cestou, která k Otci vede. Je oním pokrmem (viaticum) na cestu k našemu Chorebu, kde i my uslyšíme Boha „v ranním vánku“.
Schopnost zachytit Boží hlas v nejskrytějším záchvěvu duše a rozlišit ho od úlisného vábení „Baalů“ máme zapotřebí víc, než kdy jindy. Musíme však do školy pouště. Ta naše není z písku a kamení, ale třeba z mezilidských vztahů: ze závisti, která otráví přátelství, z mobbingu a bossingu, které nás připraví o radost z práce, či dokonce o místo, nebo z nelásky v manželství a rodině, které nám z života udělají peklo (srov. Ef 4,30 – 5,2). Poušť si nemůžeme vybrat, jen přijmout tu, do které nás život vehnal. Právě ta ale – když žita s Kristem – vytříbí naše smysly, zbystří ducha a roznítí naše srdce nadějí. Síla této naděje proti veškeré naději přeroste v odhodlání říci Bohu nově: „Adsum! – Zde jsem!“ A hle – já mohu jíti dál!
RADOST
Bohuslav Reynek
Bože můj hořím nadějí,
že věci, které se nedějí,
se stanou,
že přece skončí se výsměšná step,
v které cest nevida, chodím jak slep
a prahnu:
usnu, a přiletí radost jak pták,
srdce mi otevře, aniž zvím jak
a v hněvu
zabije hada v něm, obludu zavěsí
zčernalou na haluz ve vlhkém zálesí
zoufání,
ve branách duše mé zaskví se stráží
čekání barvínky slzami svlaží
zpívajíc.
 odeslat článek  vytisknout článek
|
