Mediální rozruch uplynulých dní ohledně zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými obcemi by asi sotva propuknul, kdyby se jednalo o jakoukoli jinou instituci, žádající nápravu křivd způsobených totalitním režimem. Stačí zmínit třeba příslovečný spolek zahrádkářů. Je ovšem docela dobře možné, že tento rozruch byl důsledkem nejen namyšlené polovzdělanosti a stále ještě živených předsudků, ale také atmosféry u nás intenzivně sledovaného sportovního zápolení a možná i letní sezóny mediálního nedostatku relevantních zpráv. Nyní, po olympiádě snad povolí alespoň ona urputnost, která ze snahy o prosazení vlastního názoru předem vylučuje pravdu.
V každém případě však bylo úsměvné pozorovat, jak odpůrci restitucí, kteří jinak nikdy neopomínají žehrat na to, že platy duchovních plynou ze státního rozpočtu, nyní nemají radost z toho, že se blíží den vykoupení. Naproti tomu velice pozoruhodnou a povzbudivou byla iniciativa četných veřejných osobností různých oblastí, které se vyslovily za co nejrychlejší schválení inkriminovaného zákona. Obyčejných lidí se sice jako obvykle nikdo moc neptá, ale i tak lze vytušit, že náboženství leží na srdci nemálo i té naší - statisticky vzato - nejvíce bezbožné společnosti.
Přineslo to s sebou ovšem i to, že představitelé církví a náboženských obcí byli opět vmanipulováni do pozice, v níž musejí často, obsáhle a takřka výhradně mluvit o tom, co vůbec není prioritou jejich rozjímání a činnosti, totiž o ekonomické stránce chodu institucí, které reprezentují. Je však třeba také zmínit, že rostoucí mediální emise protikladných emocí vyvolala dokonce i mezi ostatními členy zejména katolické církve určitou nejistotu a obavy, pokud jde o aplikaci zmíněného restitučního zákona, pokud by byl schválen, tedy obavy o to, „aby se na tom někdo někde neobohacoval“. Samozřejmě, někdo jiný než ten, koho tyto obavy trápí. Opět stará známá písnička, kterou lze zpívat vždy a všude.
Podaří-li se však celou záležitost dovést do šťastného konce, bude to jistě nemalý krok směrem k plné svobodě a zodpovědnosti náboženských komunit. Pohlédneme-li například k našim severním sousedům, můžeme se přesvědčit, že tento způsob ekonomického chodu církve je možný a velice životný. V Polsku, kde nyní stejně jako během komunismu každý kněz žije výhradně z darů věřících, totiž nepřetržitě vyrůstají nové kostely, které jsou vždycky budovány z peněz místních, nemluvě o obrovské charitativní činnosti, kterou vyvíjí tamější společenství věřících doma i ve světě. Před více než dvaceti lety vykročila církev také u nás tímto směrem spolu s nemalým množstvím lidí nejrůznější náboženské příslušnosti nebo i nepříslušnosti. Lze tedy doufat, že tentokrát snad konečně bude nastolena opravdu normální situace vztahů mezi nejstarší dějinnou institucí a státem také na našem území. A byl by to vlastně jen kosmetický doplněk toho, že na rovině běžných mezilidských vztahů, a dokonce i na půdě některých okresních, krajských či státních institucí už tato normální situace dávno existuje.
Na každý pád však nadále platí, že věřící lidé tuto otázku prožívají spíše jen okrajově. A kdyby se vinou obstrukcí těch, kteří mají utkvělou představu, že reprezentují většinu obyvatel, stalo, že k nápravě křivd ani tentokrát nedojde, nezpůsobí jim to nejspíš žádnou frustraci, a stejně tak by neměli nad čím jásat ani lidé, kteří jsou bez náboženského vyznání.
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
