Nutit do jídla se nemá. A přesto jsme všichni zažili, jak nás matka nutila.Tehdy jsme to považovali za násilí, ale dnes víme, že to od ní bylo moudré. I Pán Ježíš v dnešním evangeliu jakoby nás nutil (
Jan 6,51-58). Uvádí řadu argumentů, proč nám prospěje jíst Jeho tělo. V životě jsou situace, kdy nestačí nabízet dobrý pokrm jako jednu z alternativ na jídelním lístku. Mám-li jediný lék, který může druhému pomoci, budu se ho snažit přesvědčit, jak jen mohu, aby si jej vzal. To se zradikalizuje, jde-li o život.
Nám jde skutečně o život – o život věčný! A Eucharistie je takový lék – lék nesmrtelnosti. Jsme na konci Ježíšova působení na zemi. Dal nám všechno. Jako poslední nám dává své tělo, tj. svůj život. Říká nám, že chceme-li mít společenství s ním (a to znamená život věčný), musíme toto Jeho tělo jíst. Neexistuje silnější projev lásky, než stát se pro druhého pokrmem. Vydat se, nechat se rozsekat na kousky, aby ten druhý nezemdlel. Ne nadarmo se stal symbolem Krista pelikán, jak se zpívá v eucharistickém hymnu Klaním se ti vroucně : „Dobrý Pelikáne, Jezu, Pane můj, krví svou nás hříšné z hříchů očišťuj, vždyť jediná krůpěj její stačila, aby všeho světa hříchy obmyla.“
Eucharistie je lék proti smrti, kdo ho užívá, nezemře, ale bude věčně žít. Chce se nám žít opravdu věčně? Nebude to jedna jediná veliká nuda? V Bavorsku je populární vyprávění pod názvem Mnichovan v nebi , které humorným způsobem popisuje bezradnost milovníka piva, který přijde do nebe. Tam se od andělů dovídá, jaký je denní program. Když mu řeknou, že od 9 do 10 musí přesunovat obláčky a od 11 do 12 zpívat Aleluja, dá Pánu Bohu neomaleně na vědomí, že chce zpátky dolů, do hospody známého Hofbräuhausu. Je to primitivní, tak trochu švejkovská představa. Ale je ta naše opravdu tolik jiná ?
Sotva potkáme křesťana, který by se do nebe těšil. Vadí nám, že bychom se měli vzdát všeho, co jsme na zemi měli rádi, a že by po smrti mělo nastat něco úplně jiného, než na co jsme zvyklí. Pozemský život by tím byl naprosto znehodnocen. A ten nebeský by neměl žádnou přitažlivost. Tohoto rozporu si všiml už Vladimír Solovjov, kterému vadila kázání, jež stavěla do ostrého protikladu pozemský život jako slzavé údolí s věčností jako úplně novou skutečností. Nabízí mnohem efektivnější obraz věčného života – a to Eucharistii.
Při slavení Eucharistie přinášejí věřící chleba a víno na oltář. Je to plod země a plod jejich práce. Kněz je modlitbou v Kristově jménu promění v Tělo a Krev Kristovu. Při přijímání je vrací věřícím zpět. Je to tentýž chléb a totéž víno, které však nevyživuje tělo jen pro tento pozemský život, ale i pro život věčný. Tak to bude podle Solovjova s celou pozemskou skutečností. Kontaktem s Kristem všechno přichází do věčnosti. Tradičně se tomu říkalo posvěcování. Máme posvěcovat sebe a celý svět kolem nás. Obětí a modlitbou. I čas máme posvěcovat. Slavíme-li Eucharistii, čas přechází ve věčnost a věčnost se vlévá do našeho času. Zakoušíme tak věčnost v každém přítomném okamžiku.
Přijímáním Těla a Krve Kristovy se stáváme Tělem Kristovým, to znamená církví: vcházíme do Krista, který Eucharistií vešel v nás. Eucharistií proniká Bůh do každé naší buňky, prosakuje celým naším životem. Můžeme tedy se sv. Pavlem říci: ‚Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus.‘ (Gal 2,20) Kristus v nás neudusí naši identitu, ale naopak, očistí ji a dovede k dokonalosti, tj. obnoví obraz Boží v nás. Dokonalost tak neznamená morální perfekcionismus, ale odlesk Boží milosrdné tváře. „Plode smrti Páně, Chlebe života, v němž se lidem dává Boží dobrota, dej mé duši stále jenom z Tebe žít, v Tobě Boží lásku rozjímat a ctít“.
Bože, tys připravil všem, kdo tě milují, dary větší, než jsme schopni si představit; vlej nám do srdce vroucí lásku, abychom tě milovali za všech okolností a nade všechno, a tak abychom dosáhli toho, že se na nás vyplní tvá zaslíbení převyšující všechny lidské tužby. Prosíme o to skrze tvého Syna…
odeslat článek
vytisknout článek
