Nový portál Vatikánského rozhlasu

Ve filmu Želary režiséra Ondřeje Trojana mne zaujala následující scéna: za německé okupace převezou z venkova do Prahy umírajícího pacienta. Lékař nemá krev na transfusi. Zdravotní sestra se okamžitě uvolí dát svou vlastní krev. Neví, že na útěku před Gestapem jí právě onen vesničan zachrání život tím, že si ji vezme za ženu, podřídí se zcela situaci a ztratí nakonec svůj vlastní život.

„Mnoho z jeho učedníků odešlo a už s ním nechodili,“ dovídáme se ze závěrečných veršů 6. kapitoly Janova evangelia (Jan 6,60-69). Co je to „chodit s někým“ ? Chodí spolu chlapec s děvčetem. Navzájem se poznávají, zatím nezávazně. Pak ale chlapec požádá děvče o ruku a ona si není úplně jistá, je-li to ten pravý. A nebo ona se chce vdávat, on se však zatím nemíní vázat. Rozejdou se.

Jsou okamžiky v životě, kdy se musíme rozhodnout. Nerozhodnost znamená nechat se vláčet okolnostmi anebo ztratit příležitost, která se už nevrátí. Jeden stárnoucí muž vyznal: „Jak draze jsem zaplatil nerozhodnost vůči té jediné, která mi nabídla společný život – zůstal jsem sám.“

Takový okamžik nastal i v životě vyvoleného národa. Při vstupu do zaslíbené země Jozue dá Izraeli na vybranou – přijmout, či odmítnout Boží smlouvu (Joz 24,1-2a.15-17.18b): „Jestliže se vám nelíbí sloužit Hospodinu, vyvolte si dnes, komu chcete sloužit: zda bohům, kterým sloužili vaši předkové za řekou Eufratem, či bohům Amoritů, v jejichž zemi přebýváte!“

Odpověď národa zní vznešeně, jako slib ženicha a nevěsty před oltářem: „Daleko ať je od nás myšlenka, že bychom opustili Hospodina a sloužili cizím bohům. Vždyť Hospodin je náš Bůh. On vyvedl nás a naše otce z egyptské země, z domu otroctví, a udělal před našima očima tyto veliké divy a chránil nás po celé cestě, kterou jsme šli, a mezi všemi národy, jejichž středem jsme procházeli. I my chceme sloužit Hospodinu, neboť je náš Bůh!“

Srovnání starozákonní smlouvy s manželstvím je oprávněné. Vždyť i proroci nenachází přiléhavější obraz důvěrnosti vztahu Hospodina s vyvoleným národem, než lásku muže a ženy. Sv. Pavel zpětně aplikuje toto srovnání na manželství, aby vyzdvihl jeho důstojnost (Ef 5,21-32): „Muži, každý z vás ať miluje svou ženu, jako Kristus miloval církev a vydal sám sebe za ni, aby ji posvětil…Tak také muž má mít svou ženu rád jako vlastní tělo… Tak i Kristus jedná s Církví, protože jsme údy jeho těla. ,Proto opustí člověk otce i matku a připojí se k své manželce, a ze dvou se stane jen jeden člověk.‘ Toto tajemství je veliké; mám na mysli vztah Krista a církve.“

Apoštol z toho vyvozuje ovšem i důsledek, který je dnes sporný – podřízenost ženy vůči muži: „Podřizujte se jeden druhému z úcty ke Kristu. Ženy ať jsou podřízeny svým mužům, jako kdyby to byl sám Pán. Muž je totiž hlavou ženy, podobně jako je Kristus hlavou církve, sám spasitel svého tajemného těla.“ Lze to chápat jako dobový pohled na manželství a mnoho žen dnes tento Pavlův požadavek odmítá ve prospěch rovnocenného partnerství. Není to ale důsledek toho, že málokterá manželka prožívá lásku svého manžela jako sebevydanost Krista? Nepodřídí se jeden druhému rád tam, kde situace to vyžaduje a oba si jsou jisti dobrou vůlí druhého?

Ježíš vydává za nás své tělo na smrt. Miluje nás nejen jako své tělo, ale své tělo nám dává, naším tělem se stává, a my tělem Jeho. Z lásky k nám proráží poslední židovské tabu, zákaz jíst lidské maso a pít krev – nositelku života. Je to vyvrcholení smlouvy lásky v definitivním a věčném spojení, přímo přelitím, transfusí svého života božského do našeho lidského. Není divu, že mnozí z Ježíšových učedníků odpadli a postavili se na odpor: „To je tvrdá řeč! Kdopak to má poslouchat?“

Nechápali duchovní smysl Kristových slov. On proto objasňuje: „Co dává život, je duch, tělo nic neznamená. Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a jsou život.“ I samotní apoštolové ale v této chvíli už váhají, mají-li dále zůstat s Ježíšem. Tuší, že teď už to nepůjde jen tak nezávazně s Ním chodit! Před vstupem do zaslíbené země Božího království, jehož brány se chystá svou smrtí otevřít, dá Pán i svým nejbližším přátelům na vybranou: „I vy chcete odejít?“ Ačkoliv se příčí rozumu jít Ježíšovou cestou dál, Šimon Petr cítí, že ale není alternativa k tomu, kdo je na ni povolal: „Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života, a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží!“

Byla to zkouška víry, která, aby žila, musí růst. Pavel Florenskyj vidí růst víry ve třech stupních: 1. Credo quia absurdum. 2. Credo ut intelligam. 3. Intelligo ut credam. Nejprve důvěrou a vůlí překonávám váhání, které brzdí můj duchovní elán. Následně doufám, že pochopím, čemu věřím. Nakonec poznám, že víra je zdrojem vyššího, duchovního poznání. To pak i v bolesti ústí do radosti. „Blízko je Hospodin těm, kdo mají zkroušené srdce, na duchu zlomené zachraňuje.“(Ž 34)