Drazí bratři a sestry,
na tuto poslední středu měsíce srpna připadá liturgická památka mučednictví sv. Jana Křtitele, Ježíšova předchůdce. V Římském kalendáři je jediným světcem, u něhož se slaví jak narození, 24. června, tak mučednická smrt. Dnešní památka sahá k dedikaci krypty v Sebaste, v Samaří, kde už v polovině 4. století byla uctívána jeho hlava. Kult se posléze rozšířil v Jeruzalémě, ve východních církvích a v Římě s titulem Stětí sv. Jana Křtitele. Martyrologium romanum připomíná druhé nalezení vzácné relikvie, která byla při té příležitosti přenesena do kostela sv. Silvestra na Martově poli v Římě (San Silvestro in Capite, pozn. překl.).
Tyto drobné historické zprávy nám pomáhají pochopit, jak pradávná a hluboká je úcta k Janu Křtiteli. Z evangelií vyvstává velmi dobře jeho role ve vztahu k Ježíši. Sv. Lukáš vypráví o jeho narození, životě na poušti a kázání a sv. Marek nás zpravuje o jeho dramatické smrti. Jan Křtitel zahajuje své kázání za císaře Tiberia, v letech 27-28 našeho letopočtu, a zřetelné poselství, s nímž se obrací k lidem, kteří jej přicházejí poslouchat, mluví o přípravě cesty pro Pána, o narovnání pokroucených cest vlastního života skrze radikální obrácení srdce (srov. Lk 3,4). Jan Křtitel ovšem nezůstává jen u hlásání pokání a obrácení, nýbrž poznává v Ježíši „Beránka Božího“, který snímá hříchy světa (Jan 1,29), s hlubokou pokoru na skutečného Ježíše, Bohem Poslaného, a sám ustupuje stranou, aby Kristus mohl růst, aby Jeho poslouchali a následovali. V posledním dějství pak Jan Křtitel dosvědčuje svou věrnost Božím přikázáním vlastní krví, nic neodvolává ani neustupuje, a završuje tak plně své poslání. Sv. Beda, mnich z 9. století, ve svých Homiliích píše: „Pro [Krista] dal svůj život, ačkoli nebyl nucen zapřít Ježíše Krista, pouze zamlčet pravdu.“ (Hom. 23: 122, 354). On však pravdu nezamlčel, a zemřel pro Krista, který je Pravda. Právě pro lásku k pravdě se neuchýlil ke kompromisům a nebál se promluvit tvrdé slovo k těm, kdo ztratili Boží cestu.
Máme tedy před sebou tuto velkou postavu, sílu horlivosti, pevnost ve vztahu k mocným, a ptáme se: kde má původ ta vnitřní síla, tak čestný a koherentní život, plně nasazený pro Boha a přípravu cesty pro Ježíše? Odpověď je prostá: ze vztahu k Bohu, z modlitby, která je zlatou nití celé jeho existence. Jan je Božím darem, o nějž dlouho prosili jeho rodiče, Zachariáš a Alžběta (srov. Lk 1,13); nesmírný dar, přesahující lidskou naději, poněvadž oba byli pokročilého věku a Alžběta byla neplodná (srov. Lk 1,7). Avšak u Boha není nic nemožného (srov. Lk 1,36). K oznámení jeho narození dochází přímo na místě modlitby, v Jeruzalémském chrámu, ba dokonce dochází k němu, když na Zachariáše připadne velké privilegium vstoupit na nejposvátnější místo chrámu a přinést Hospodinu oběť kadidla (srov. Lk 1,8-20). Také narození Jana Křtitele doprovází modlitba: zpěv radosti, chvály a díků, který Zachariáš pozvedá k Pánu a který každé ráno recitujeme v modlitbě chval. Benedictus oslavuje Boží působení v dějinách a ukazuje prorocké poslání jeho syna Jana, totiž předcházet Syna Božího, jenž se stal tělem, a připravovat mu cesty (srov. Lk 1,67-79). Celá existence Ježíšova Předchůdce se sytí vztahem k Bohu, zejména v období stráveném v pouštních oblastech (srov. Lk 1,80), které jsou místem pokušení, ale také místem, ale také místě, na němž člověk pociťuje svoji ubohost, ježto se mu nedostává opory a materiálních jistot, a dospívá k poznání, že jediným pevným bodem zůstává Bůh sám. Jan Křtitel však není jen mužem modlitby a neustáleho kontaktu s Bohem, ale také průvodcem v v tomto vztahu. Evangelista Lukáš ve svém záznamu modlitby, kterou Ježíš učí své učedníky – „Otče náš“ - podotýká, že žádost byla formulována těmito slovy: „Pane, nauč nás modlit se, jako tomu také Jan učil své učedníky“ (srov. Lk 11,1).
Drazí bratři a sestry, když slavíme mučednictví sv. Jana Křtitele, připomínáme si také my, křesťané této naší doby, že se nesmíme uchylovat ke kompromisům vůči Kristově lásce, jeho Slovu a Pravdě. Pravda je Pravda, bez kompromisů. Křesťanský život vyžaduje takříkajíc „mučednictví“ každodenní věrnosti evangeliu, totiž odvahu dovolit, aby Kristus rostl v nás a aby to byl On, kdo orientuje naše myšlení a jednání. To se však může v našich životech stát jedině tehdy, máme-li pevný vztah k Bohu. Modlitba není ztracený čas, neukrádá místo aktivitám – ani těm apoštolským – ba právě naopak: jedině jsme-li schopni věrného, vytrvalého a důvěryplného života modlitby, Bůh sám nám bude dávat schopnosti a sílu k životu ve štěstí a poklidu, k překonání nesnází a k tomu, abychom o něm s odvahou svědčili.
Nechť se sv. Jan Křtitel za nás přimlouvá, abychom ve svém životě vždy dokázali zachovávat Boží prvenství.
Přeložila Johana Bronková
Další články z podrubriky Generální audience
odeslat článek
vytisknout článek
