Jedna matka mně nedávno líčila, jak její syn ohluchl na jedno ucho v důsledku chybné operace. Čeká se nyní na nový zákrok věhlasného specialisty v naději, že ten mu sluch navrátí. Tak jako tento mladý muž upíná svou naději k chirurgovi, tak se upínal k Ježíši hluchoněmý, o kterém vypráví evangelista Marek.
Sám hluchoněmý by se možná neodhodlal „obtěžovat“ Mistra, ale byli to zřejmě jeho přátelé nesoucí s ním tíhu jeho postižení, o kterých nám nedělní perikopa říká: „Přivedli k němu hluchoněmého a prosili ho, aby na něho vložil ruku.“ Ježíš se nenechá prosit a okamžitě jedná: „Vzal ho stranou od zástupu, vložil mu prsty do uší, dotkl se slinou jeho jazyka, vzhlédl s povzdechem k nebi a řekl: ,Effatha!‘, to znamená: ,Otevři se!‘ A hned se mu otevřel sluch, rozvázal se mu jazyk a mluvil správně.“ (Mk 7,31-37).
Zde by dobrá zpráva mohla končit. Nebylo toho málo, co Pán učinil. Vrátit člověku sluch a řeč je jako udělat z něj člověka nového a začlenit jej opět do společnosti. Tak jako ve všech zázracích, které Ježíš koná, ani zde však nejde jen o čiré navrácení tělesného zdraví. Divy jsou tu znamením příchodu Božího království. V daném případě je to zvlášť zřejmé, vezmeme-li v úvahu výrazně akustickou mentalitu semitů. Na rozdíl od markantně vizuální mentality Řeků, kteří si nejvíc cenili toho, co člověk vidí na vlastní oči, bylo pro Hebrejce nejzávaznější to, co slyšel na vlastní uši.
To hlavní, co je pro Izraelitu nutné slyšet, a o čem má pro něj smysl hovořit, je Slovo Boží, které zavazuje k jednání. Může si být tím více jist, že koná vůli Boží, čím jasněji rozezná Boží hlas, třeba i jen v tichém, lehkém vánku jako Eliáš na Horebu. Brání v tom člověku nikoliv somatický defekt, ale nevnímavé srdce, které se odvrátilo od Hospodina. Jako při uzdravení chromého, kterého přátelé spustili otevřenou střechou i s lehátkem přímo před Ježíše. On ho rozhřešil a tím i uzdravil, i zde jde Pánovi o víc, než jen o navrácení fyzického zdraví. Prosvítá zde souvislost mezi neduhem těla a nemocí duše-hříchem. Ten se neodráží v nefunkčnosti tělesných smyslů, ale v jejich nemohoucnosti vnímat Boha fyzicky, tj. vidět, cítit, slyšet a dotýkat se Jej. Proto je aramejské zvolání „Effata!“ – „Otevři se!“ součástí křestního obřadu, kterým se smývá dědičný hřích. Kněz se dotkne uší i tělesně zcela zdravého křtěnce, aby se otevřely Slovu Božímu a on nově navázal se Stvořitelem vztah. Kněz se rovněž dotkne křtěncových úst, aby mohl radostně chválit Stvořitele.
Chválit Boha znamená děkovat mu za záchranu – spásu – navrácení člověka do ráje, kde slyšel Boha v ranním vánku. Otevřít oči slepým, odemknout uši hluchým, aby viděli a slyšeli Boha a dali zaplesat jazyku němého, jak prorokuje Izaiáš (Iz 35,4-7a), jsou eschatologické dary Mesiáše. Byli kolemstojící tedy právem „celí užaslí a říkali: ,Dobře všechno udělal, i hluchým dává sluch, i němým řeč!‘“ (Mk 7,37)
Komu Bůh otevřel uši srdce a dal dar řeči srdce, uslyší jeho hlas i ve řvavě vězeňských povelů a tichu popravčího dvora, mezi kterými trávil poslední dny života německý jesuita Alfred Delp (1907–1945). Jen tak je možné, že nemalomyslněl, ale krátce před popravou nacisty bylo z jeho úst slyšet ozvěnu údivu lidu v evangeliu, když chválil Boha slovy: „Všechno učinil dobře. – Ne my jsme učinili všechno dobře, ale On.“
Kéž by i nám Kristus otevřel oči, odemkl uši a rozvázal jazyk! My nejsme jenom hluchoněmí, ale i slepí a chromí. Poznat to je dar Ducha pravé pokory, která dává prostor naději, že i našemu malomyslnému nitru platí Izaiášovo proroctví: „Tu poskočí chromý jak jelen a zaplesá jazyk němého, neboť na stepi vyprýští vody, potoky na poušti. Vyprahlá země se změní v rybník a žíznivá půda v prameny vod.“ (Iz 35,4-7a)
odeslat článek
vytisknout článek
