Média vyvolávají a udržují v člověku jistotu, že se ve světě neděje nic, co by nebylo pod kontrolou, jeho kontrolou. Převažujícím pocitem, který zprostředkovávají, je totiž sebestředná jistota zcela svobodná od reality. Být informován, znamená, těšit se právě z té jistoty, která spočívá na mlčky předpokládané bezvýznamnosti existence Boha Stvořitele v dějinách, tedy na více či méně otevřeném odmlouvání Božímu Slovu i hlasu.
Jinak řečeno, jde o nabubřelou domýšlivost, která si už přinejmenším dvě stě let buduje sociální dimenzi, do níž vtahuje člověka a zároveň ho odcizuje jeho vlastní přirozenosti. Člověk je tak pokoušen odtažitým a od reality separovaným sebevědomím. Je klamán zákeřně a chytře. Nenápadně i okázale. Duchovně i politicky. Nejde přitom o žádnou konspirativní teorii, nýbrž o zlovolnou praxi ducha, jehož inteligence je morálně zvrácená.
Dějiny světa a člověka však byly odstartovány Bohem Stvořitelem, který jejich otěže nikdy nepustil z rukou. Nechybí v nich ovšem dramatický prvek, který je charakteristický pro jistotu křesťanské víry. A tato jistota je apokalyptická, jak říká francouzský filosof Fabrice Hadjadj, protože jedině skrze drama a katastrofu je člověku darováno zjevení: Pravda a milost.
Jistota víry je tedy dramatická, protože to není jistota, kterou člověk vlastní, ovládá či vytváří. Křesťanská jistota člověka uchvacuje, přesahuje a vymyká se jeho kontrole. Je totiž větší než člověk jakožto individuum i lidstvo jako celek. Právě proto však jistota křesťanské víry nevede k domýšlivosti, nýbrž k pokoře; neuzavírá člověka do nečinnosti, ale posílá ve jménu Páně k druhým lidem, v nichž vždycky spatřuje spojence.
Boží plán ovšem žádný člověk nemůže nahlédnout v jeho celku. Žádný člověk nemůže pojmout ani jen přehlédnout celé lidstvo, neřku-li určit a řídit směřování jeho dějin. Snahy právě tohoto druhu jsou však v posledních dvou stoletích stále zjevnější a očividné jsou také jejich plody. 20. století bylo svědkem dosud nevídaných a neslýchaných hrůz. Sociální inženýrství, které chtělo takřka laboratorně vytvořit nového člověka, projevilo svou ryze démonickou inspiraci. Vedlo jen k systematickému vraždění, jehož příčinou i cílem byla čirá nenávist k lásce, která jediná je tvůrčí.
Co nám chce těmito běsy sdělit Bůh? Tuto otázku je třeba si klást a nikoli se jí vyhýbat. Kdo chce zůstat v Pravdě, nemůže se tvářit jakoby snad šlo o nějakou chybu, která se do dějin vloudila nečekaně. Boží plán je tajemný, ale Bůh není sadista, jak to chce člověku namluvit nepřítel lidské přirozenosti.
Jediná opravdová cesta pro celé lidstvo je ta, kterou dějinami prošel Ježíš Kristus. A církev je společenstvím těch, kteří po ní z milosti chtějí kráčet také.
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
