22. 5. 2013

O střetu civilizací

K papežově návštěvě v Libanonu

Milan Glaser

„Já mluvím o pokoji, mluvím o právu, a oni chtějí boj“ (Žl 119,7). Tento verš dokresluje atmosféru papežovy cesty na Blízký východ. V Libanonu jej přivítaly statisíce lidí a zdaleka ne jenom křesťané. Libanoncům tak Benedikt XVI. umožnil, aby světu poskytli svědectví svého společného soužití. A nezvrátila to ani mediální provokace filmu Innocence of Muslims, vyrobeného těsně před papežovou návštěvou zřejmě jenom pro internet a možná i proto, aby rozpoutával násilí, protože jinak tento snímek vzhledem k absenci jakýchkoli filmových kvalit postrádá důvod své existence.

„Musíme si uvědomit, že zlo není anonymní síla, která ve světě působí neosobně či deterministicky,“ řekl papež v sobotu dopoledne na setkání s politiky a představiteli kultury. „Zlý duch prochází lidskou svobodou, skrze užívání naší svobody a hledá v člověku spojence“ - to byla jedna z velice silných výpovědí papežského magisteria v Libanonu. Nepolitický akcent těchto papežových slov určených politikům jistě platí v každém politickém kontextu. Reálně totiž existuje jenom jediný nepřítel, který chová zášť k lidstvu jako celku i k samotné lidské přirozenosti. Kdo však dnes tuto pravdu víry ještě bere vážně?

Kristův náměstek je dnes jedinou veřejnou institucí, která v domněle posttotalitním a postmoderním světě ukazuje na existenci aktuálního působení „jistých ideologií podrývajících základy společnosti“. „Přímo, nepřímo, ba dokonce legálně zpochybňují nezcizitelnou důstojnost každého člověka a přirozený základ rodiny“, řekl v sobotu. Benedikt XVI. se ani v Libanonu nenechal v Kristových stopách vmanipulovat do role politického činitele, jak o tom mluvil v nedělní homilii a poskytl tím svoje svědectví. Svědectví víry, které je tím jediným, čím chce sloužit světu církev po Druhém vatikánském koncilu.

Úspěšnost či neúspěšnost papežské cesty nemohou postihnout média. Technika masového sdílení je sice pronikavější než přirozená komunikace jednotlivců. A mediální sdělení je v jistém smyslu působivější než individuální konfrontace s realitou, protože je jakoby vytrženo z přirozených zdrojů lidské komunikace a nabývá zdání jakési nezaujatosti či dokonce objektivní závaznosti. Vzniká takzvané veřejné mínění, které je ve skutečnosti spíše jen míněním veřejnosti předloženým, aby se stalo míněním, které člověk s druhým buď sdílí anebo se o ně pře, často zcela bez ohledu na to, zda je pravdivé či nikoli. Dnešní sofistikovaná média tak umožňují vytvářet jakési prefabrikované modely veřejného sdílení. Mohou například referovat o událostech, které sice jsou reálné, ale mohou být předem zinscenované právě proto, aby se staly masovou informací. Patrně takovýmto způsobem se ujalo přesvědčení o platnosti oné zvrácené ideje střetu civilizací. Papež odhalil také v Libanonu její nepravdivost. „Není výjimkou, že najdeme v jediné rodině křesťanství a islám. Je-li možné jejich soužití v rámci jedné rodiny, proč by to nemělo jít na úrovni celé společnosti?“ – zeptal se Benedikt XVI.

Média jsou dnes sice schopna přetvořit vinu několika individuí na kolektivní vinu celých národů, států nebo náboženských vyznání. Bůh má však větší možnosti. A svoboda není u obyčejného člověka manipulovatelná více než u producentů veřejného mínění. Rozdíl je však v míře odpovědnosti. A ten může být téměř nebetyčný.

Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"

 odeslat článek     vytisknout článek